ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.313.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 313/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 55 To 12/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 99/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 1 T 99/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 4 T 200/2003, jakož i všechna další rozhodnutí (nepřesně uvedeno výroky) na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Z. p. m. v., pobočka Ú. n. L., škodu ve výši 2.264,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) dopustil tím, že dne 12. 8. 2003 kolem 23.00 hodin v Č. L., u baru H., slovně napadl P. Ď. a poté kopl do břicha a udeřil pěstí do obličeje M. M., kterému způsobil zhmoždění zad a kostrče bez pracovní neschopnosti.
Trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2) měl spáchat tím, že dne 6. 12. 2003 kolem 20.40 hodin v Č. L., v J.ulici, u domu, bezdůvodně fyzicky napadl O. B., kterého srazil na auto, udeřil pěstí do obličeje, kopal ho do obličeje a poté, co srazil poškozeného na zem, opět ho opakovaně udeřil do obličeje a způsobil mu tříštivou mnohočetnou zlomeninu lícní kosti vlevo, zlomeninu spodiny lebeční a malého křídla, zřetelný posun levého oka, zlomeninu očnice, tržnou ránu na tváři, otřes mozku, masivní otok levé líce s dosud trvající pracovní neschopností, a poté, co byl zadržen hlídkou policie ve složení pprap. V., pprap. T., prap. Va. a prap. K., hrubě jim nadával, pokusil se udeřit pěstí do obličeje pprap. V., kterého také kopal do nohou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 55 To 12/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutek popsaný pod bodem 1) neměl být posouzen jako trestný čin výtržnictví, neboť z provedeného dokazování mj. vyplynulo, že vůči němu jako prvnímu bylo užito verbálního útoku, dokonce byl proti němu z hloučku osob, mezi nimiž byl i poškozený, hozen šroubovák nebo nůž, a jeho jednání proto mělo být posuzováno jako čin uskutečněný za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. Za vadné pokládal, že v popisu skutku po bodem 1) není uveden konkrétní verbální útok, kterého se měl dopustit. Namítl, že z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti nebyly důsledně posouzeny intenzita, rysy a průběh útoku, pohnutka a následky jeho jednání. Ve vztahu k té části skutku pod bodem 2), v níž je spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dovolatel uvedl, že nelze bez dalšího dovozovat jeho vědomost o tom, že svým jednáním mohl způsobit těžší následek, tedy poranění takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., ani jeho srozumění s tímto následkem. Dále namítl, že z popisu skutku pod bodem 2) v jeho druhé části nevyplývá, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (či pro výkon této pravomoci), a dodal, že se jen snažil docílit snížení intenzity policejního zákroku proti němu, aby se mohl obléknout a odejít s policisty. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jakož i rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v České Lípě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že z dokazování vyplynulo, že vůči němu jako prvnímu bylo užito verbálního útoku a dokonce byl proti němu z hloučku osob, mezi nimiž byl i poškozený, hozen předmět, a to šroubovák nebo nůž, v důsledku čehož se domáhal aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně.
Jestliže obviněný vytkl, že jeho jednání pod bodem 1), jež bylo posouzeno jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., mělo být správně kvalifikováno jako nutná obrana, je třeba uvést, že podmínkou nutné obrany podle §13 tr. zák. je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Uplatněnými námitkami (prvně napadenou osobou byl on a dokonce byl proti němu vržen šroubovák nebo nůž) však obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění (strana 3 rozsudku soudu prvního stupně), že to byl naopak obviněný, kdo slovně napadl P. Ď. a poté kopl do břicha a udeřil pěstí do obličeje M. M., kterému způsobil zranění bez pracovní neschopnosti. Nevzaly za prokázané, že byl proti němu hozen šroubovák nebo nůž, naopak bylo zjištěno, že šroubovák měl v ruce právě obviněný. Podstatou námitky o nutné obraně byla tedy polemika obviněného s tímto zjištěním a obviněný se i touto částí dovolání primárně domáhal změny skutkových zjištění a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně a shodně též napadeného usnesení odvolacího soudu). Soudy vysvětlily, o jaké důkazy a z jakých důvodů opřely závěr o vině obviněného; učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s takto provedenými důkazy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že u skutku pod bodem 1) se soudy důsledně nevypořádaly s otázkou povahy jeho jednání, a tak zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví, a dále namítl-li, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem 2), a nebylo prokázáno, že při činu popsaného ve druhé části výroku o vině pod bodem 2) užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
K trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1)
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v nočních hodinách kritického dne u baru H. slovně napadl P. Ď. a kopl do břicha a udeřil pěstí do obličeje M. M., kterému způsobil zranění bez pracovní neschopnosti, a to za přítomnosti dalších osob. Takové jednání, jehož se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném a též veřejně [tj. před více než dvěma osobami současně přítomnými ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák.], znaky výtržnosti spočívající v napadení jiného zřetelně vykazuje. Obviněný ostatně relevantní námitku proti naplnění formálních znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neuplatnil.
Není vadou, že v tzv. skutkové větě není uveden konkrétní verbální útok vůči poškozenému P. Ď.; takový postup odpovídá praxi soudů. Významné je, že obsahem spisu je doloženo (č. l. 163), že ke slovnímu útoku vůči tomuto poškozenému, který byl ostatně jen doprovodným projevem výtržnického jednání obviněného, skutečně došlo.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde. Způsob fyzického útoku a dále též verbální, urážlivé útoky obviněného na adresu poškozených svou intenzitou evidentně vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost dosahují.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byl tedy jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
K trestným činům ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod bodem 2)
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že fyzicky napadl poškozeného O. B., kterého srazil na auto, udeřil pěstí do obličeje a poté, co poškozeného srazil na zem, opětovně ho udeřil pěstí do hlavy a způsobil mu tříštivou mnohočetnou zlomeninu lícní kosti vlevo, zlomeninu spodiny lebeční a malého křídla, zřetelný posun levého oka, zlomeninu očnice, tržnou ránu na tváři, otřes mozku, masivní otok levé líce s dosud trvající pracovní neschopností. Taková porucha zdraví, záležející v podstatném a delší dobu trvajícím omezení jeho obvyklého způsobu života, je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., s čímž obviněný v dovolání ani nepolemizoval.
Dovolatel však zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k následku, tedy vědomost či srozumění s tím, že poškozenému svým jednáním mohl způsobit újmu, jež svým charakterem odpovídá těžké újmě na zdraví. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, aby i následek byl zahrnut zaviněním nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soud prvního stupně přiléhavě upozornil, že obviněný, ač neměl žádný důvod k napadení poškozeného, vedl proti němu fyzický útok velké intenzity směřující na hlavu; nejdříve jej prudce srazil na auto a poté jej udeřil pěstí do obličeje, nohou kopl do obličeje a po pádu poškozeného na zem jej ještě opakovaně udeřil do obličeje. Závěr, že šlo o útok intenzivní a velmi brutální, sdílel i odvolací soud. Za takových okolností si obviněný musel být vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím nejméně srozuměn. Na takové srozumění lze spolehlivě usuzovat z intenzity útoku i ze způsobu jeho provedení. Čin obviněného byl proto správně posouzen (vedle trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.) též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Přitakat nelze ani námitce obviněného, kterou zpochybnil naplnění znaků trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., když uvedl, že z popisu skutku nevyplývá, že by užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro samotný výkon této pravomoci.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že obviněný poté, co byl za účelem předvedení na obvodní oddělení Policie ČR zadržen hlídkou policie ve složení pprap. T. V., pprap. M. T., prap. M. Va. a prap. J. K., hrubě jim nadával, pokusil se udeřit pěstí do obličeje pprap. T. V., kterého kopal do nohou. V odůvodnění rozhodnutí detailněji rozvedl průběh útoku na policejní hlídku, když uvedl, že obviněný, který byl v danou chvíli ve sprše, po vyzvání aby s policisty odešel, okamžitě zaútočil úderem pěstí na obličej pprap. T. V., který však útok obviněného odrazil a obviněný byl povalen na zem za účelem překonání jeho fyzického odporu a přiložení pout. Obviněný se bránil oprávněnému zákroku policistů a kopal je nohama. S těmito závěry se v odůvodnění napadeného usnesení ztotožnil i odvolací soud.
Z těchto zjištění je zřejmé, že obviněný užil násilí (kopy a pokus o úder pěstí), aby zmařil oprávněný služební zákrok policistů, kteří jednali v postavení veřejných činitelů ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. Je evidentní, že znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný naplnil, poněvadž užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Namítal-li obviněný, že se svým jednáním snažil toliko snížit intenzitu policejního zákroku, pak ani tato výtka neobstojí. Policista je oprávněn použít donucovacích prostředků k předvedení osoby, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, a ohrožuje ho, je-li to mimo jiné též v zájmu ochrany bezpečnosti osob nebo jeho vlastní (§38 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky). Z výpovědí policistů a především pak ze záznamu o lékařské prohlídce, podle něhož u obviněného nebyla zjištěna žádná zranění, lze dovodit, že zákrok policistů vůči obviněnému, který byl povinen strpět, nebyl nikterak intenzivní.
Uvedená skutková zjištění plně postačují k závěru o naplnění znaků trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. jak po stránce formální, tak i materiální.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková