ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.329.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 329/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 o dovolání obviněného L. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 13 To 231/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 159/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 2 T 159/2004, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 30. 7. 2004 kolem 20.50 hod. v P., okr. P., přistoupil k poškozenému L. F., kterého již předtím kontaktoval v restauraci, chytil ho za klopy kabátu a požadoval po něm peníze, poté ho povalil na zem, jedním kolenem na něho klekl a prohledal ho, svoje jednání po chvilce znovu opakoval, křičel a prohledával poškozenému kapsy, přičemž z pravé vnitřní kapsy saka mu vzal peněženku s částkou 1.650,- Kč, kterou odcizil násilím, a poté ještě poškozenému vzal mobilní telefon zn. Alcatel, když se poškozený snažil přivolat policii.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích v neprospěch obviněného odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 13 To 231/2005, byla obě odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Označil-li úvodem svého dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je zjevné, že jde o zřejmou nesprávnost a měl na mysli důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jemuž odpovídají konkrétně uplatněné námitky. Obviněný argumentoval, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, neboť o podání, jímž namítal podjatost soudkyně Okresního soudu v Pardubicích JUDr. I. Š. a jež učinil ještě před tím, než ve věci rozhodl odvolací soud, nebylo rozhodnuto postupem podle §30 a násl. tr. ř. Vytkl, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá provedenému dokazování, zejména nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému použil násilí. Zpochybnil věrohodnost poškozeného L. F., který podle něho několikrát v průběhu trestního řízení měnil svou výpověď, a za vadné považoval, že soudy v této souvislosti neprovedly jím navrhované psychologické vyšetření poškozeného. Uvedl, že není pravdou, že by poškozeného opakovaně povalil na zem, což nakonec potvrzuje i sám poškozený. Nesouhlasil ani se způsobem, kterým soudy hodnotily výpověď svědka R. J. Upozornil, že nebyl proveden výslech svědkyně, která ze svého telefonu volala Policii ČR a oznamovala, že poškozený byl okraden, nikoliv přepaden a oloupen. Popřel i loupežný motiv a za rozpor s takovým závěrem soudů pokládal, že se nesnažil poškozenému odcizit masivní zlatý prsten, který měl na ruce, ani jeho kufřík. Dodal, že prokázán nebyl ani jeho úmysl vztahující se násilnému jednání; poškozeného chtěl toliko okrást, nikoliv oloupit. Uzavřel, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., ale jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušil a Okresnímu soud v Pardubicích přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání označil námitky obviněného, na jejichž podkladě odkazoval na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za polemiku se správností skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy, a se způsobem hodnocení provedených důkazů. Údajně nesprávná skutková zjištění ani další namítané vady procesního charakteru nejsou podle něj důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Pokud dovolatel namítal absenci loupežného úmyslu a domáhal se posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., pak vycházel ze zcela jiných skutkových zjištění, než která učinil nalézací soud. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se vzhledem k absenci podkladových materiálů a kusosti obsahu dovolání nebyl schopen relevantně vyjádřit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je částečně zjevně neopodstatněné a částečně podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Pardubicích a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. V podstatě vytkl, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování; nebylo podle něho prokázáno použití násilí proti poškozenému, nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, důkazy provedené byly nesprávně hodnoceny v jeho neprospěch a nesouhlasil ani s hodnocením a závěrem o věrohodnosti výpovědi svědka L. F. Stejného charakteru, tj. skutkového, jsou i námitky, kterými popřel loupežný motiv svého jednání s argumentací, že poškozenému neodcizil zlatý prsten ani kufřík, které měl poškozený při sobě.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje (peněženku s finančními prostředky a telefon poškozenému odcizil bez použití násilí) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně pak ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. Těmito námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, které uzavřely, že obviněný získal do své dispozice peněženku a telefon poškozeného poté, co ho chytil za klopy kabátu a požadoval po něm peníze, povalil ho na zem, jedním kolenem na něho klekl a prohledal ho, přičemž z pravé vnitřní kapsy saka mu násilím vzal peněženku a později mu vzal i mobilní telefon. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil.
Jako relevantní námitka právní nemůže obstát ani výhrada obviněného, že nebyla učiněna taková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže, konkrétně o přímém úmyslu ve vztahu k násilnému jednání.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, podle nichž vůči poškozenému užil násilí, jež spočívalo v tom, že jej chytil za klopy kabátu, požaduje po něm peníze, povalil na zem, prohledal ho a překonávaje odpor poškozeného vzal mu peněženku a krátce poté i mobilní telefon, a která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění.
Nad rámec řečeného a pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že zavinění ve formě úmyslu přímého ze skutkových zjištění soudů (obviněný chtěl poškozeného přepadnout se zištným úmyslem, který pojal již v restauraci – viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně) jasně vyplývá.
Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení dovolatel s odkazem na citovaný důvod dovolání vytkl, mají povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad.
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé. Soudy v této souvislosti vyložily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, adekvátně se vypořádaly s přesvědčivostí výpovědi poškozeného L. F., vysvětlily, proč neuvěřily výpovědi svědka R. J. i jakými úvahami byly vedeny ve svých závěrech o spáchaném násilí na poškozeném (strana 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že soudkyně JUDr. I. Š., předsedkyně senátu soudu prvního stupně, rozhodovala ve věci jako vyloučený soudce. Obviněný vytkl, že ač její podjatost namítl ještě před rozhodnutím odvolacího soudu podáním, jež je součástí spisu, nebylo o její podjatosti rozhodnuto.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Výhrada, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve věci rozhodla jako vyloučený orgán, před rozhodnutím odvolacího soudu namítnuta byla. Z obsahu spisu se podává, že dne 30. 5. 2005, tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, bylo soudu prvního stupně doručeno podání obviněného označené jako „stížnost a podjatost“, jehož obsahem byla námitka podjatosti senátu Okresního soudu v Pardubicích, zejména jeho předsedkyně soudkyně JUDr. I. Š.; toto podání bylo součástí odvolacích námitek obviněného (č. l. 185 – 187). Lze proto uzavřít, že formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny. Námitky obviněného uplatněné vůči předsedkyni senátu soudu prvního stupně JUDr. I. Š. však z hlediska věcného nemohou obstát.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (soudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být pokladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
O takovou situaci se zjevně nejedná. Podjatost jmenované soudkyně, o niž nyní jde, obviněný spatřoval jednak v jejím postupu v hlavním líčení (odmítla provedení některých jím navrhovaných důkazů, nehodnotila důkazy v jeho prospěch, chybně uvedla, že byl už v minulosti pro loupež odsouzen apod.), jednak ve skutečnosti, že v minulosti již rozhodovala v jiných jeho trestních věcech. Jistým nedostatkem odvolacího soudu je, že se v odůvodnění svého rozhodnutí touto částí odvolacích námitek obviněného výslovně nezabýval, ač je rekapituloval. Třebaže tak neučinil, lze konstatovat – pakliže označil řízení předcházející rozsudku soudu prvního stupně za provedené v souladu s trestním řádem a bez vad, jež by mohly mít vliv na objasnění věci (strana 2) – že takto vytýkaný procesní nedostatek neshledal opodstatněným. Opodstatněnými neshledal námitky obviněného ani Nejvyšší soud.
Okolnost, že soudkyně měla k obviněnému nebo k projednávané věci poměr (bližší nebo vysloveně osobní vztah), zjištěna nebyla. Podjatost pak nelze dovozovat jen z toho, že obviněného v minulosti soudila či jak byly hodnoceny důkazy. Třebaže Nejvyšší soud, jak již bylo uvedeno, není v dovolacím řízení povolán k přezkoumání skutkových zjištění, která byla podkladem výroku o vině obviněného, nelze nezaznamenat, že hodnotící úvahy soudu nijak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a rozhodně neskýtají jakýkoliv podklad pro pochybnosti o nestranném rozhodování soudkyně a předpoklady pro naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková