ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.35.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 35/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání obviněného mladistvého O. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 13 Tmo 10/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 10/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého O. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 Tm 10/2004, byl obviněný mladistvý O. Z. uznán vinným pokračujícím proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §24 odst. 1 písm. i), §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 2 T 169/2004 (správně 2 T 169/2003), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 13 Tmo 27/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných K. H., P. H., o vině a trestním opatření ohledně spoluobviněného mladistvého M. V. a o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný mladistvý (nadále mladistvý) O. Z. pokračujícího provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že
- dne 29. 12. 2003 v době kolem 23.45 hod. v obci D., okr. P., na autobusové zastávce firmy C. T. b., s. r. o., po předchozí vzájemné dohodě, zatímco obviněný K. H. seděl jako řidič v nastartovaném vozidle, mladistvý O. Z. mířil přesně nezjištěnou zbraní na J. S., řidiče autobusu firmy C. T., a tímto způsobem si na něm vynutil vydání účtovací peněženky s tržbou ve výši 13.275,- Kč a s jízdenkami v hodnotě 7.800,- Kč ke škodě firmy C. T. b., s. r. o., P. (bod I/1),
- dne 9. 1. 2004 v době kolem 00.45 v Ch., okr. P., po předchozí vzájemné dohodě, zatímco obviněný K. H. seděl jako řidič v nastartovaném vozidle zaparkovaném u benzinové čerpací stanice Ö., mladistvý O. Z. a obviněný P. H. si mezitím na obsluze čerpací stanice vynutili pod pohrůžkou užití přesně nezjištěné střelné zbraně, kterou obviněný P. H. mířil na obsluhující personál, přičemž oba měli na hlavách černé kukly, vydání cigaret různých značek, lahví alkoholu, dobíjecích kuponů TWIST a Go a finanční hotovost z pokladny, a způsobili tak majiteli čerpací stanice R. Ř. škodu ve výši 50.125,- Kč (bod I/2).
Rozsudek soudu prvního stupně napadli mladistvý O. Z. a obviněný K. H. odvoláními, která shodně zaměřili proti jeho výroku o vině i na něj navazujícím výrokům.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 29. 3 2005, sp. zn. 13 Tm 10/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. e), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání mladistvého O. Z. částečně zrušen ve výroku o trestním opatření. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že mladistvý O. Z. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na třicet dva měsíců, pro jehož výkon byl podle §76 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro mladistvé. Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 2 T 169/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 13 Tmo 27/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto i o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ohledně spoluobviněného K. H.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný mladistvý O. Z. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem I.1). Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Uvedl, že skutek pod bodem I.1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nespáchal, a tvrdil, že dne 29. 12. 2003 nemohl být v obci D., neboť tou dobou se nacházel u své tehdejší přítelkyně P. F. a do P. se vrátil až následující den dopoledne. Poukázal na to, že nikdy nevlastnil řidičský průkaz, funkční střelnou zbraň ani automobil značky Ford Escort a v takovém automobilu nikdy nejel. Tento automobil, podle obviněného K. H. údajně použitý při loupežném přepadení, byl v době jeho spáchání rozebrán na náhradní díly, které byly prodány J. H. na vrakoviště a do sběrných surovin, což může potvrdit majitel vozidla S. S. Dále upozornil, že řidič autobusu uvedl, že ten kdo na něj mířil, držel zbraň v pravé ruce, kdežto on je levák, který by zbraň do ruky nevzal, což se potvrdilo i při přepadení benzinové stanice, ke kterému se doznal a při kterém byl pasivní. Zpochybnil výpověď spoluobviněného K. H. ohledně obstarání zbraně a směru jízdy autobusu a uvedl, že mu tento spoluobviněný vyhrožoval zbraní, kterou skutečně měl. Nalézacímu soudu vytkl, že opřel-li rozhodnutí o jeho vině o nevěrohodnou výpověď spoluobviněného K. H., s nímž je v dlouhodobém konfliktu, a o nepřesný popis pachatele řidičem autobusu, rozhodl na základě neúplného důkazního řízení a provedené důkazy nesprávně hodnotil a v důsledku toho jeho případ i nesprávně právně posoudil.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku o vině pod bodem I./1) a ve výroku o trestu a aby Okresnímu soudu v Příbrami přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Navrhl též, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vzhledem k závažnosti jeho námitek odložil výkon trestního opatření odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného označila námitky obviněného za pouhou polemiku se správností skutkového stavu, jak byl zjištěn nalézacím soudem, a se způsobem hodnocení provedených důkazů. V žádném případě podle ní nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože jeho dovolací námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami, soud pro mládež, a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze, soud pro mládež. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy opřely své rozhodnutí o jeho vině o nespolehlivé důkazy, že rozhodovaly na základě neúplného důkazního řízení a že důkazy, které byly provedeny, nesprávně hodnotily. Konkrétně pak nesouhlasil se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s jeho obhajobou, že se v kritické době na místě činu nenacházel, protože byl u své přítelkyně, s jeho výhradou vůči věrohodnosti výpovědi spoluobviněného K. H., s nímž je v dlouhodobém konfliktu, i nepřesnému popisu pachatele řidičem autobusu a podle jeho názoru nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, které by mohly svědčit v jeho prospěch (př. výslech svědka S. S.).
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje (na místě činu nemohl být, poněvadž se v rozhodné době zdržoval u své přítelkyně, střelnou zbraní nedisponoval, auto značky Ford Escort nikdy nevlastnil a ani v něm nikdy nejel) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu pod bodem I.1) rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strana 6, 7, 9 rozsudku soudu prvního stupně, strany 6, 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti mladistvého o odložení uloženého trestního opatření odnětí svobody, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž mladistvý není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková