ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.351.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 351/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 o dovolání obviněného T. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2005, sp. zn. 61 To 304/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 86/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 42 T 86/2004, byl obviněný T. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den v březnu 2002 v P. v P. ulici v pizzerii M. z. po předchozí dohodě převzal od M. V. finanční částku 200.000,- Kč za osobní automobil tovární značky VW Golf 1,9 D modré barvy, s tím, že poškozený M. V. bude za něho platit zbytek leasingových splátek leasingové společnosti C. L., a. s., se sídlem v P., a současně se obviněný a poškozený dohodli, že po zaplacení všech leasingových splátek bude vozidlo z obviněného převedeno na poškozeného, přičemž poškozený M. V. zaplatil 11 leasingových splátek včetně poplatků v celkové výši 149.852,- Kč, avšak k převedení vozidla z obviněného na poškozeného nedošlo, což obviněný od počátku neměl v úmyslu, a dne 30. 9. 2003 si vozidlo vzal zpět s tím, že ho poškozenému pouze pronajal, peníze poškozenému nevrátil a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové výši 349.852,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný T. H. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 8. 2005, sp. zn. 61 To 304/2005, odvolání podané obviněným T. H. proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. V. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože skutek nebyl správně právně posouzen. Především v tomto mimořádné opravném prostředku vyjádřil, že se soud prvního stupně velmi povrchně a nejasně vypořádal s důkazy předloženými obviněným nebo s výpověďmi svědků „obhajoby“, a výpovědi poškozeného a svědků „obžaloby“ považoval za věrohodné i přes v nich zjištěné rozpory, jež vyhodnotil jako nevýznamné. Odvolacímu soudu vytkl, že se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, posoudil ho jako správné a hodnocení důkazů považoval za vyčerpávající. Obviněný přitom v provedeném dokazování shledal nedostatky, na které konkrétně poukázal ve výpovědích poškozeného a dalších svědků, „obžaloby“. Ve vztahu k výpovědím svědků J. Ch. a P. Z. zdůraznil, že jsou součástí skupiny osob vzájemně obchodně a přátelsky propojené, což soudy obou stupňů nevzaly na zřetel a nezabývaly se možností existence jejich vzájemné dohody. Dovolatel za nesprávné považoval i to, že soudy nezvažovaly možnost, že předmětných 200.000,- Kč bylo poškozeným odevzdáno svědkovi M. D. jako prostředníkovi celého obchodu, který ovšem tuto částku obviněnému vzhledem ke své pohledávce za obviněným nikdy nepředal. Skutečnost, že by obviněný před čtyřmi svědky obdržel od poškozeného částku 200.000,- Kč ač by věděl, že tento doplatil leasing, obviněný nepovažoval za logickou. Obviněný ve svém dovolání dále podrobně rozvedl některé skutečnosti vyplývající z výpovědí konkrétně jmenovaných svědků a jimi uváděné skutečnosti ztotožnil s výpovědí poškozeného a jeho manželky. V případě výpovědí svědků J. K., K. Š. a D. P. slyšených pouze v přípravném řízení a rozvedl jimi popisované skutečnosti s výhradou, že tito svědci nebyli před soudem vyslechnuti, a protože jejich výpovědi byly pouze přečteny, jimi uváděná tvrzení nemohla být konfrontována s podanou obžalobou. Obviněný zdůraznil i to, že nejasnosti ve výpovědích svědků, které soud prvního stupně považoval za nevýznamné, mají pro obhajobu a obviněného zásadní význam a vyslovil názor, že právě díky vágnosti výpovědí poškozeného a svědků „obžaloby“ neměl dostatečný prostor se hájit. Obviněný se tak neztotožnil se závěry obou soudů, které jeho obhajobu hodnotily jako účelovou a v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2005, sp. zn. 61 To 304/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 42 T 86/2004, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém stanovisku po shrnutí stavu dokazování provedeného soudem prvního stupně konstatoval, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky dovolatele, o které opírá deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto důvodu ve skutečnosti neodpovídají, a tudíž jej věcně nenaplňují. Podstatou námitek obviněného jsou totiž výhrady především skutkové povahy směřující do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud. Údajné pochybení právní povahy je obviněným ve všech ohledech vyvozováno pouze z nesprávnosti či neúplnosti zjištění skutkového stavu věci. Je evidentní, že v dovolání vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se dovolatel snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a vyjádřil souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu a rozsahu ve věci provedeného dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním. Svými výhradami obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla následně potvrzena také soudem odvolacím, neboť v rozporu s nimi předkládá svou vlastní verzi obhajoby. Jeho argumentace o průběhu činu, jak jej v rámci své obhajoby rozvádí, však odporuje zjištěním, která jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je tudíž zřejmé, že obviněný tvrdí zcela jiné skutkové okolnosti, než jsou obsaženy ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a prostřednictvím této výhrady se snaží domoci změny skutkových zjištění.
Z obsahu podaného dovolání tudíž v rozporu se zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, za jaké je formálně označuje, nýbrž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním, k nimž na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů dospěly.
V tomto případě proto nebyl materiálně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z takto uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová