ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.658.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 658/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání obviněného B. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 58/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 127/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný B. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 5 T 127/2005, uznán vinným, že
„1. dne 27. 10. 2004 v 16:10 hodin v T., okres F.-M., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, kdy byl kontrolován strážníkem Městské policie T.,
2. dne 15. 11. 2004 kolem 19:45 hodin v H., okres K., jako účastník dopravní nehody na silnici I. třídy řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia,
3. dne 2. 12. 2004 v 18:20 hodin v K., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, kdy byl kontrolován strážníkem Městské policie K.,
přestože rozhodnutím Městského úřadu v Třinci, odboru právního, ze dne 11. 8. 2004 pod č. j. Prv/DP – 326/04, v návaznosti na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 30. 9. 2004, s právní mocí dne 11. 10. 2004, pod č. j. DSH/11776/04, mu byla uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), §54 odst. 1, 3 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč; pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 58/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. H. dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání namítl, že soudy obou stupňů nezohlednily všechny důkazy, které byly v této trestní věci provedeny. Setrval na tvrzení, že byl mylně informován svou matkou Ing. H. S. ohledně doby, kdy mohl uvedené motorové vozidlo řídit. Z toho dovozoval, že jednal v dobré víře, a to až do okamžiku, kdy mu byla doručena výzva obecního úřadu k odevzdání řidičského průkazu (na podporu svého tvrzení odkázal na informace poskytnuté mu pracovnicí Obecního úřadu v T., která se agendou evidence řidičských průkazů zabývala). Kladl důraz na to, řidičský průkaz řádně odevzdal téhož dne, kdy obdržel příslušnou výzvu k jeho odevzdání. Na základě těchto skutečností obviněný usuzoval na absenci svého zavinění, nedostatečné zhodnocení materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a nepřiměřeně přísnou výši uloženého trestu, která je v rozporu s ustanovením §23 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil a aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, jemuž bylo dovolání předloženo ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 17. 5. 2006 konstatoval, že argumentaci obviněného, již ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, nelze přisvědčit. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se obsahově shodnými námitkami obviněného rovněž zabýval, a doplnil, že řízení o odnětí řidičského oprávnění nelze zaměňovat s řízením o vlastním přestupkovém jednání a uložení sankce za spáchaný přestupek. Podle názoru státního zástupce obviněný tím, že si osobně převzal rozhodnutí odvolacího správního orgánu dne 25. 10. 2004 a po tomto datu řídil motorové vozidlo, naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby tak dovolací soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti podání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného v části, že soudy prvního a druhého stupně nezohlednily všechny ve věci provedené důkazy, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.
Vyjádřil-li obviněný dále nesouhlas s výší uloženého trestu (obviněný blíže nespecifikoval, zda měl na mysli peněžitý trest či trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel), je třeba uvést, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká “jiného nesprávného hmotně právního posouzení”, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení.
Z tohoto pohledu nelze námitky obviněného stran nepřiměřené výše uloženého trestu akceptovat, neboť opět nejde o námitky vztahující se k problematice právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Také okruh těchto výhrad nedopadá na žádný z důvodů dovolání stanovených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiné důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání vznesl také výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly zakládat. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda byly naplněny formální i materiální znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.
Ve vztahu k formálním znakům uvedeného trestného činu obviněný relevantně vytkl nedostatek naplnění subjektivní stránky a tvrdil, že ač řídil motorové vozidlo až do okamžiku doručení výzvy příslušného obecního úřadu k odevzdání řidičského průkazu, řídil se tvrzením své matky a jednal v dobré víře.
K takto formulované námitce je v obecné rovině zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Zákonem předpokládaný následek může způsobit každý pachatel, jehož úmyslné jednání směřuje k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu zmařil nebo podstatně ztížil.
Ve smyslu §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů, pak je pro posouzení, zda obviněný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchal či nikoliv, rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel mařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují, že obviněný celkem ve třech případech v průběhu měsíců října až prosince 2004 řídil na různých místech M. k. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, přestože na základě rozhodnutí Městského úřadu v Třinci ze dne 11. 8. 2004, č. j. Prv/DP – 326/04, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 30. 9. 2004, č. j. DSH/11776/04, jež nabylo právní moci dne 11. 10. 2004, mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z takto popsaných skutkových zjištění evidentně vyplývá zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., tak jak jej dovodily soudy obou stupňů, a námitky obviněného (které ostatně uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů), že jednal v dobré víře, nelze přijmout.
Soudy prvního i druhého stupně vyšly ve vztahu k posouzení otázky zavinění obviněného shodně ze zjištění, že sankce, která byla obviněnému uložena na základě rozhodnutí Městského úřadu v Třinci ze dne 11. 8. 2004 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 30. 9. 2004, spočívala (vedle pokuty ve výši 10.000,- Kč) v zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců (rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 10. 2004). Zdůraznily přitom, že skutečnost, že uvedený zákaz činnosti platí na stanovenou dobu právě od okamžiku právní moci rozhodnutí, byla v citovaném rozhodnutí Městského úřadu v Třinci výslovně uvedena “… ukládá sankce … započitavající se od nabytí právní moci rozhodnutí” (č. l. 9 spisu), a poukázaly na to, že svědkyně Ing. H. S. svou výpovědí vyvrátila tvrzení obviněného týkající se údajně nesprávného poučení ze strany jeho matky Mgr. E. S. o tom, že je oprávněn řídit motorová vozidla až do doby, kdy mu bude doručena výzva k odevzdání řidičského průkazu. Toto tvrzení obviněného soudy obou stupňů vyhodnotily jako zcela účelové s tím, že rozhodnutí Městského úřadu v Třinci s příslušným poučením bylo řádně doručeno matce obviněného, která jej v té době zastupovala, přičemž obviněnému samotnému (stejně jako jeho matce) bylo dne 25. 10. 2004 doručeno rovněž rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v Ostravě o odvolání (srov. č. l. 6, 6a a 6b spisu). Obviněný měl tedy podle jejich názoru po návratu z USA dostatek času na to, aby se nejenom dostatečně seznámil s výše uvedenými písemnostmi, ale měl rovněž možnost seznámit se jako účastník řízení s celým přestupkovým spisem vedeným u Městského úřadu v Třinci, popř. se informovat o podmínkách začátku běhu sankce zákazu řízení motorových vozidel.
Nejvyšší soud nemá důvod přesvědčivé závěry soudů obou stupňů jakkoli zpochybňovat. Je-li součástí výroku o uložené sankci zákazu činnosti z rozhodnutí Městského úřadu v Třinci, právní odbor, ze dne 11. 8. 2004, č. j. Prv/DP-326/04, konstatování, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců se započítává od nabytí právní moci rozhodnutí, musel si být obviněný vědom toho, že motorové vozidlo nemůže řídit právě ode dne, kdy uvedené rozhodnutí nabude právní moci, nikoliv až ode dne, kdy mu bude doručeno rozhodnutí téhož orgánu ze dne 3. 12. 2004 (č. l. 13 spisu) o odnětí řidičského oprávnění (s poučením o povinnosti odevzdat řidičský průkaz do pěti pracovních dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí). Pokud obviněný i přesto, že věděl, že není oprávněn řídit motorové vozidlo ode dne, kdy rozhodnutí, jímž mu byla tato sankce uložena, nabude právní moci, po tomto dni opakovaně jednal tak, jak je popsáno ve skutkové části výroku o vině, svým jednáním zájem chráněný trestním zákonem porušit chtěl a jeho jednání bylo evidentně zahrnuto úmyslem přímým podle §4 písm. a) tr. zák.
Pokud jde o tvrzení obviněného, že byl oprávněn řídit motorová vozidla až do dne doručení „výzvy k předložení řidičského průkazu”, pak nelze nezaznamenat, že obviněný se svými argumenty v této části v podstatě domáhal záměny řízení o odnětí řidičského oprávnění s řízením o vlastním přestupkovém jednání a následném uložení sankce za spáchaný přestupek. Takový postup však není možný, neboť se jedná o dvě zcela samostatná řízení, která jsou na sobě navzájem nezávislá.
Zásadně totiž platí, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.
Ustanovení §113 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, až následně ukládá povinnost držiteli řidičského průkazu, kterému bylo odňato řidičské oprávnění, odevzdat řidičský průkaz obecnímu úřadu příslušnému podle místa jeho trvalého pobytu do pěti pracovních dnů ode dne rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění.
Z uvedeného vyplývá, že obviněným zmíněná “výzva k předložení řidičského průkazu” (ve skutečnosti se jednalo o rozhodnutí Městského úřadu Třinec, odbor právní, ze dne 3. 12. 2004, č. j. Prv/DP-326/04-By, o odnětí řidičského oprávnění, které obviněný osobně převzal téhož dne), neměla na právní moc rozhodnutí, jímž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, žádný vliv. Obviněný byl uloženou sankcí vázán právě ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (tj. ode dne 11. 10. 2004) a právě od tohoto dne nebyl oprávněn řídit žádné motorové vozidlo, přičemž jeho tvrzení o mylném informování ze strany jeho matky Ing. H. S. či pracovnice Městského úřadu v T. na tomto závěru nemůže nic změnit. Jelikož jediným účelem rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění bylo to, aby obviněný fakticky odevzdal řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu, nebylo možno námitkám obviněného v tomto směru přitakat. (K otázce subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. lze dále odkázat např. na rozh. č. 8/2003 Sb. rozh. trest. či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 202/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 25, T 885., str. 8).
Z podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný své námitky rovněž soustředil na existenci materiální podmínky trestnosti jeho jednání. Nejvyšší soud proto řešil otázku, zda posuzovaný skutek dosahoval stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který byl vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Lze konstatovat, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. ř. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
O takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Přestože obviněný tvrzení o údajném nedostatku materiální stránky svého činu konkrétními argumenty blíže nerozvedl, je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že v poměrně krátkém časovém úseku cca pěti týdnů (od konce října do začátku prosince roku 2004) ve třech případech neoprávněně řídil osobní motorové vozidlo (v prvním a třetím případě byl kontrolován strážníkem Městské policie v T., ve druhém případě byl účastníkem dopravní nehody). Nejednalo se tedy o ojedinělou jízdu, která by úvahy o nedostatku materiální stránky projednávaného činu mohla založit. Uvedená frekvence jízd obviněného v poměrně krátkém časovém úseku je naopak skutečností, která závěry soudů o naplnění i materiální stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, plně podporuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného B. S., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat. Proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a