ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.688.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 688/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 18 T 80/2002, takto:
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 1 T 209/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. H. a spoluobviněným M. J., M. U. a P. S. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené T. H. na náhradě škody částku 97.990,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných M. J., M. U. a P. S.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. H. trestného činu podvodu dopustil tím, že
po vzájemné předchozí dohodě a naplánování postupu v úmyslu vylákat ve větším množství mobilní telefony a obohatit se jejich prodejem dohodli a poté uzavřeli v J. v prodejně E. kupní smlouvy za použití nalezených a odcizených či zapůjčených občanských průkazů dalších osob a na základě tvrzení, že zřizují bezpečnostní agenturu a potřebují telefony pro zaměstnance, a na základě těchto kupních smluv
I. společně s obviněnými M. J., M. U. a P. S.
a) dne 18. 1. 2000 převzali na jména J. J., P. R., M. G. a P. T. čtyři mobilní telefony značky NOKIA 3210 v ceně po 9.990,- Kč, přičemž zaplatili jen akontace po 2.500,- Kč a zbytek se zavázali splácet, a na jméno M. U. mobilní telefon ALCATEL OT CLUB v ceně 5.490,- Kč, přičemž zaplatili jen akontaci 1.350,- Kč a zbytek se zavázali splácet,
b) dne 22. 1. 2000 převzali na jméno S. H. a D. R. dva mobilní telefony značky ALCATEL OT CLUB v ceně po 5.490,- Kč, přičemž zaplatili jen akontace po 1.350,- Kč a zbytek se zavázali splácet, a na jména D. P. a P. K. dva mobilní telefony NOKIA 3210 v ceně po 9.990,- Kč, přičemž zaplatili jen akontace po 2.500,- Kč a zbytek se zavázali splácet,
c) dne 27. 1. 2000 převzali na jméno P. V. mobilní telefon MOTOROLA AMIO v ceně 4.490,- Kč, přičemž zaplatili akontaci 1.200,- Kč a zbytek se zavázali splácet, a na jméno E. F., P. J., M. W. a P. S. čtyři mobilní telefony NOKIA 3210 v ceně po 9.990,- Kč, přičemž zaplatili akontace po 2.500,- Kč a zbytek se zavázali splácet,
II. obviněný P. H. sám
dne 31. 1. 2000 převzal jednak na své jméno, jednak na jméno H. K. dva mobilní telefony SAGEM RC 922 v ceně po 4.990,- Kč, přičemž zaplatil akontaci po 1.300,- Kč a zbytek se zavázal splácet,
přičemž obviněný M. U. odběry mobilních telefonů předem telefonicky dohodl, obvinění M. U. a P. H. obstarávali občanské průkazy dalších osob, obviněný P. S. vozil spoluobviněné svým osobním vozidlem z K. do J. a zpět a obviněný M. J. v prodejně podepisoval kupní smlouvy smyšleným jménem J. a všichni obvinění pak telefony prodávali, o výtěžek z prodeje se dělili a dohodnuté splátky nespláceli, čímž způsobili spolumajitelům prodejny manželům T. a J. H. škodu v celkové výši 97.990, Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. H., M. J. a P. S. odvoláními směřujícími proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, byl z podnětu odvolání obviněného P. H. rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o souhrnném trestu ohledně tohoto obviněného a za použití §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 1 T 209/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 5 To 18/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného nezměněn. Odvolání obviněných M. J. a P. S. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. H. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině v celém jeho rozsahu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že jeho jednání znaky trestného činu podvodu nevykazuje, jde o občanskoprávní záležitost. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vytkl, že v průběhu celého řízení nebylo prokázáno, že by se společně se spoluobviněnými domlouval na spáchání trestného činu, že by měl jakýkoliv užitek z jednání spoluobviněných či že by spolu s dalšími spoluobviněnými obstarával občanské průkazy dalších osob. Zpochybňoval závěr o tom, že by mohl být organizátorem trestné činnosti, a zdůraznil, že žádný důkaz nesvědčí o tom, že se trestného činu podvodu dopustil jako člen organizované skupiny. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že nevěděl nic o důvodech, pro které se telefony kupovaly, co se s nimi stalo a co se stalo s doklady k těmto transakcím. Obviněný poznamenal, že svědek J. H. nepotvrdil, že by též jeho jméno figurovalo v souvislosti s nákupy telefonů, a neshody mezi výpovědí tohoto svědka a spoluobviněného M. J. měly být podle něho odstraněny výslechem svědkyně M. Z., což ale soudy neučinily. Stran skutku pod bodem II. uvedl, že neměl nikoho v úmyslu podvést, o čemž svědčí skutečnost, že při převzetí mobilních telefonů předložil občanský průkaz svůj a své přítelkyně, zaplatil akontaci a řádně splatil i zbývající část kupní ceny ve výši 8.680,- Kč.
Obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám aby ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitkami směřujícími proti skutku pod bodem I. výroku o vině sice obviněný zpochybnil existenci organizované skupiny jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák., ve skutečnosti je však opřel o vlastní hodnocení provedených důkazů a vytkl neúplnost provedeného dokazování. Striktně posuzováno námitky této povahy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Poznamenal dále, že dovolatel zaměňuje ve své argumentaci pojmy „organizátorství“ a „organizovaná skupina“ a dodal, že okolnosti uvedené v tzv. skutkové větě znakům organizované skupiny nepochybně odpovídají. Dovolací námitky týkající se existence zákonného znaku organizované skupiny proto považoval za nedůvodné i pro případ, že by byly pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podřazeny. Námitky obviněného směřující proti výroku o vině pod bodem II. označil státní zástupce za důvodné. Popis tohoto skutku podle něj skutečně odpovídá spíše občanskoprávnímu vztahu, znaky dílčího útoku trestného činu podvodu nevystihuje, i když lze mít pochybnosti o tom, že by obviněný provedl řádnou koupi mobilních telefonů v téže provozovně, ve které se krátce před tím dopustil poměrně rozsáhlé trestné činnosti. Státní zástupce upozornil, že škoda způsobená tímto útokem však činí 7.380,- Kč, tj. desetinu celkové výše škody způsobené trestnou činností dovolatele, a případné odpadnutí tohoto útoku by nemělo žádný vliv na právní kvalifikaci skutku ani na konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž trest byl obviněnému vyměřen na spodní hranici sazby §250 odst. 3 tr. zák. Projednání dovolání by podle jeho názoru nemohlo mít praktický dopad ve smyslu zlepšení postavení obviněného, současně nejde o otázku zásadního právního významu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba, že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. a že je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu ke skutkům pod body I. 1) až 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně či nedostatečně hodnotily výpovědi svědka J. H., spoluobviněného M. J., že nebyla osobně vyslechnuta svědkyně M. Z. (souhlas se čtením protokolu o její výpovědi v hlavním líčení však obviněný dal) a že pokud by důkazy byly řádně hodnoceny, musely by soudy nutně dospět k závěru, že se tohoto jednání nedopustil.
Ačkoliv obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl též on, kdo veden úmyslem vylákat mobilní telefony a obohatit se jejich prodejem společně s dalšími třemi spoluobviněnými uzavřeli v prodejně E. v J. kupní smlouvy za použití nalezených, odcizených či zapůjčených občanských průkazů dalších osob na celkem 14 mobilních telefonů různých značek, které odebrali, zaplatili pouze akontaci, telefony pak prodávali, o výtěžek prodeje se dělili a dohodnuté splátky neplatili, postavil vlastní skutkovou verzi. Podle ní žádnou účast na tomto jednání neměl, nevěděl, proč a z jakého důvodu se mobilní telefony kupovaly, co se s nimi stalo, a upozornil, že nikdo jej neusvědčuje ani z toho, že obstarával občanské průkazy dalších osob. Z této své skutkové verze pak vyvozoval, že nebyl organizátorem trestného činu a že nebyl opatřen důkaz o tom, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny. Takto uplatněnými námitkami obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku; vytýkané vady mají povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoliv hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena toliko v případě zjištění, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů je extrémní rozpor; ten však v posuzovaném případě shledán nebyl.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 4 – 6 rozsudků soudů obou stupňů); soudy, byť stručně, vyložily, jakými úvahami byly při hodnocení důkazů vedeny. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Nad rámec řečeného a pro úplnost dovolací soud poznamenává, že organizovaná skupina je kvalifikovaným případem spolupachatelství, popř. účastenství na trestném činu. Podle praxe soudů předpokladem pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené mimo jiné i v §250 odst. 3 písm. a) tr. zák. je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu č. 45/1986, 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.). Právě o takovou situaci se v případě skutků pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně jednalo.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem I. svého rozsudku výstižně konkretizoval plánovitost a koordinovanost obviněnými společně dohodnuté formy trestné činnosti podvodného charakteru, vymezil i rámcové rozdělení úloh každého z nich a popsal také způsob, jak byl předem pojatý záměr v jednotlivých případech realizován. Zpochybňoval-li konečně dovolatel závěr, že se činu dopustil jako organizátor, pak nelze než uvést, že organizátorem trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. uznán vinným nebyl.
Bylo-li by dovolání obviněného podáno toliko proti výroku o vině pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně, nebylo by možno rozhodnout jinak, než je odmítnout.
Zásadně odlišná z pohledu věcné správnosti napadeného rozsudku ale není ani situace ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou a čin spáchá jako člen organizované skupiny.
Z hlediska obsahu dovolání a napadeného rozsudku je významná otázka, zda skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu, či zda jde pouze o občanskoprávní vztah, jak namítl obviněný.
K trestnosti činu jako trestného činu podvodu je třeba úmyslného zavinění (§3 odst. 3, §4 tr. zák.). To znamená, že úmyslným zaviněním pachatele musí být zahrnuto jak uvedení jiné osoby v omyl, resp. využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, tak způsobení škody na straně jedné a obohacení na straně druhé. Aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci), muselo by být zjištěno, že v době, kdy obviněný podepisoval kupní smlouvy, činil tak nejen s vědomím, že prodávajícímu nebudou poskytovány příslušné platby směřující k uhrazení kupní ceny mobilních telefonů, a že s tím byl alespoň srozuměn, pokud tento následek nechtěl přímo způsobit. Naznačené zjištění bylo nezbytné k tomu, aby úmyslným zaviněním obviněného bylo zahrnuto i způsobení škody. V tomto ohledu však skutková zjištění soudu prvního stupně pod bodem II. nejsou zcela přesvědčivá a pochybnosti (ač to bylo možné) neodstranilo ani odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
Popis dílčího útoku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, měl-li by být posuzován izolovaně, skutečně spíše odpovídá vztahu občanskoprávní povahy, jak konstatuje ve vyjádření k dovolání obviněného i státní zástupce. V popisu tohoto dílčího skutku - striktně hodnoceno - chybí přesvědčivá zjištění, jež by se mohla vztáhnout nejen k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, ale i znakům objektivní stránky tohoto trestného činu. Nejvyšší soud je však přesvědčen, že tyto „neúplnosti“ v popisu skutku jsou zapříčiněny především nepříliš zdařilou stavbou tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Na první pohled se zdá, že skutková zjištění obsažená v bodě II. výroku o vině tvoří zjištění samostatná, ale takovému závěru nenasvědčuje ta část skutkových zjištění, jež jsou obsažena zdánlivě samostatně v další části výroku o vině a v nichž jsou prezentovány sice společné kroky všech spoluobviněných, ač by se jinak (podle stavby výroku o vině) měly týkat jen obviněného P. H., a též výše škody je souhrnem jak útoků spáchaných společně všemi obviněnými, tak i individuálně obviněným P. H. Skutková zjištění nutno vykládat logicky tak, že i dílčího útoku pod bodem II. se týkají rozhodné okolnosti obsažené v úvodní části výroku o vině a posléze v jeho tzv. návětě, mající návaznost na způsob provedení činu, z nichž vyplývají i okolnosti relevantní pro závěr o zavinění obviněných. Takovému závěru ostatně nasvědčuje i to, že dílčí skutky pod body I. i II. obsahují zcela totožné údaje (doba spáchání skutku, označení osob, na jejichž jména byly uzavřeny kupní smlouvy na označené mobilní telefony po zaplacení akontace s tím, že zbytek se zavázali obvinění či obviněný splácet). V úplnosti jsou dílčí skutky popsány až připojením skutkových zjištění uvedených v úvodní části (před skutky pod bodem I.) a v návětě (za skutkem pod bodem II.).
Ze skutkových zjištění tedy vyplývá, že obviněný P. H. v úmyslu vylákat mobilní telefony uzavřel v J. v prodejně E. kupní smlouvy a převzal jednak na své jméno, jednak na jméno H. K., jejíž občanský průkaz předložil, aniž by o tom měla vědomost, dva mobilní telefony v ceně po 4.990, Kč, přičemž zaplatil akontaci po 1.300,- Kč, zbytek se zavázel splácet, avšak dohodnuté splátky nesplácel.
Ta část skutkových zjištění, jež se vztahuje k uzavření kupní smlouvy a převzetí mobilního telefonu na jméno H. K. zcela zapadá do schématu trestné činnosti popsané pod body I.; obviněný disponoval občanským průkazem jmenované, aniž by ta o tom věděla, jejím jménem uzavřel kupní smlouvu a po zaplacení akontace převzal mobilní telefon. Ten H. K. nepředal a H. K., která nebyla přítelkyní obviněného, jak on udává v dovolání (byla matkou kamarádky přítelkyně obviněného), se o svém údajném závazku dozvěděla, až když jí byla prodávajícím zaslána upomínka (č. l. 81, 82). Obviněný dohodnuté splátky neplatil a ani tak neměl v úmyslu, poněvadž pokud by splátky řádně platit chtěl, neuzavřel by kupní smlouvu a nepřevzal by mobilní telefon na cizí jméno.
Z tohoto modelu se ale nijak zásadně nevymyká ani ta část popsaného skutku, na jehož základě měl - v úmyslu vylákat mobilní telefon - uzavřít kupní smlouvu a převzít mobilní telefon na své jméno, byť rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají v tomto směru jakékoliv zevrubnější hodnotící úvahy. V daných souvislostech obhajoba obviněného, že pokud by tak chtěl učinit, neuzavřel by kupní smlouvu na své jméno, a že splátky neplatil proto, že krátce po 31. 1. 2000 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, je důvodně zpochybněna. Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 209/2000 a výpovědi obviněného ze dne 11. 8. 2000 (č. l. 10) totiž vyplývá, že v lednu 2000 byl bez finančních prostředků, věděl, že půjde do výkonu trestu, a neměl žádné finanční prostředky, přičemž ty si opatřoval prodejem věcí, které získal jejich podvodným vylákáním. V konkrétním případě se jednalo o videokameru, kterou rovněž vylákal na své jméno na podkladě uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru, aniž by měl v úmyslu platit sjednané měsíční splátky. Vše nasvědčuje závěru, že je dán podvodný úmysl obviněného i ve vztahu k tomu skutku; obviněný byl bez zaměstnání, bez finančních prostředků (ty si opatřoval prodejem podvodně vylákaných věcí), věděl, že nastoupí do výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku čehož nebude moci splátky řádně splácet, a přesto se k jejich úhradě zavázal.
Na takové jednání obviněného by nebylo možné nahlížet jako na pouhé porušení smluvního závazku, i ono by naplňovalo zákonné znaky trestného činu podvodu. Pokud obviněný v textu dovolání namítl, že splátky řádně splatil, nelze jeho obranu akceptovat, poněvadž tak učinil až dne 24. 5. 2005 před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu (č. l. 513, 515) a úhrada částky 8.680,- Kč na adresu T. H. má svůj význam toliko z pohledu náhrady škody. Výrok o náhradě škody však dovoláním obviněného napaden nebyl.
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této části důvodné k potřebě přesvědčivěji vyjádřit podvodný záměr obviněného, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu, který by odpovídal tomuto nedostatku, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, poněvadž skutek by nadále vykazoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. (škoda způsobená útoky pod bodem II. činí 7.380,- Kč), a neovlivnilo by ani závěry o trestu. Obviněnému byla totiž stanovena výměra trestu odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby §250 odst. 3 tr. zák. a přihlédne-li se ke stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, k možnostem nápravy i poměrům pachatele, jiný druh trestu nepřichází v úvahu. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nad rámec těchto úvah o dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na nesrovnalosti týkající se započítání trestu ve smyslu §38 odst. 2 tr. zák. Obviněný byl podle §250 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 1 T 209/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 5 To 18/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Významné v daných souvislostech je a stranou pozornosti soudu prvního stupně při nařízení výkonu takto uloženého trestu zůstalo, že usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. Pp 96/2001, byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, které mu byly uloženy rozsudky Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 1998 pod sp. zn. 8 T 42/98, v trvání 1 roku, ze dne 7. 11. 2000 pod sp. zn. 7 T 114/2000 v trvání 10 měsíců a ze dne 7. 12. 2000 pod sp. zn. 1 T 209/2000 v trvání 6 měsíců a byla stanovena zkušební doba na tři roky a šest měsíců.
Pravomocným usnesením téhož okresního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. Pp 96/2001, bylo rozhodnuto, že se obviněný ve zkušební době podmíněně propuštěn osvědčil; má se proto za to, že trest byl vykonán dne 25. 6. 2001. To ve svých důsledcích znamená, že se má za, že i trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který byl obviněnému uložen původně rozsudkem Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 209/2000 byl k tomuto datu vykonán.
Má-li být podle §38 odst. 2 tr. zák. započítán do uloženého trestu trest, který byl před tím uložen za týž skutek a z něhož byl odsouzený podmíněně propuštěn, lze z tohoto trestu započítat jen tu část, kterou odsouzený odpykal do podmíněného propuštění, pokud nenastala fikce, že byl celý trest vykonám dnem, kdy byl odsouzený podmíněně propuštěn ( §64 odst. 2 tr. zák.). Jestliže taková fikce nastala, je třeba započíst trest celý (k tomu srov. č. 51/1978 Sb. rozh. tr.). Z nařízení výkonu trestu založeného na č. l. 553 však není zjevné, zda a jak bylo k této okolnosti přihlédnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková