ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.705.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 705/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání obviněného M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 11 To 130/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 11 To 130/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 52 T 8/2005. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku vyjmenovaných věcí; podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo uloženo též ochranné protitoxikomanické ambulantní léčení.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu kuplířství (bod I.) dopustil tím, že
v L. v ul. D., v ul. S. a v blíže neurčených tzv. privátech vytvořil podmínky pro provozování prostituce, zadal řadu inzerátů s erotickým obsahem s uvedením odměn za jednotlivé sexuální služby, byty vybavil mj. mobilními telefony pro přímé dohody dívek se zákazníky, písemnými podrobnými popisy příjezdových cest do privátů, zajistil způsob a kontakty pro vození dívek na tzv. eskorty a na tuto práci si najal řadu níže uvedených dívek po dohodě, že mu odevzdají celou odměnu za vykonané sexuální služby, za které jim předá polovinu, či mu předají polovinu z částky, a to vždy za to, že u něj mohly vykonávat sexuální služby za peníze, které pak užil pro sebe, když takto si počínal až do svého zadržení dne 4. 5. 2004, a to ve vztahu:
1) od počátku měsíce prosince 2003 do konce ledna 2004 S. Š.
2) od počátku měsíce února 2004 do 4. 5. 2004 nezl. P. S., ačkoli věděl, že jí ještě nebylo 15 let,
3) v průběhu měsíce ledna a února 2004 nezl. L. V., přestože věděl, že jí ještě nebylo 18 let,
4) od poloviny měsíce března 2004 do 4. 5. 2004 D. B., ač jí ještě nebylo 18 let,
5) v prosinci 2003, v průběhu měsíce března, dále do 4. 5. 2004 N. K.
6) od počátku měsíce října 2003 do konce měsíce ledna 2004 D. K.
7) od 12. 2. 2004 do konce měsíce dubna 2004 A. N.
8) od 11. 2. 2004 do 20. 3. 2004 N. F.
9) nejméně od října 2003 do 14. 1. 2004 M. N.
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (bod II.) tím, že
v L. v ul. D., v ul. S. a jinde výjimečně zdarma či za pro něj poskytnutý sex, ale zejména za finanční úhrady, a to i odpočtem z výdělku za sexuální služby poskytnutých zákazníky, předal i nabídl přesně nezjištěná množství psychotropní látky metamfetamin zvaný pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a to následujícím dívkám:
1) od počátku až do konce měsíce prosince 2003 nejprve nejméně 5 g pervitinu a poté od počátku měsíce ledna 2004 do 30. 4. 2004 téměř každý den S. Š., který jí přímo aplikoval do žil,
2) od počátku měsíce února 2004 do 4. 5. 2004 nejméně v 15ti případech nezl. P. S., ač věděl, že jí dosud není 15 let, když v jednom případě jí drogu přímo vpíchnul do žil,
3) od poloviny měsíce března 2004 do 4. 5. 2004 přesně nezjištěné množství pervitinu D. B., ač jí ještě nebylo 18 let,
4) v měsíci lednu nejméně ve třech případech S. B., ačkoli věděl, že jí dosud nebylo 18 let,
5) v průběhu měsíce ledna a února 2004 přesně nezjištěné množství pervitinu L. V., ač jí ještě nebylo 18 let,
6) přesně nezjištěného dne v měsíci dubnu 2004 v jednom případě K. H., když drogu ji nitrožilně aplikoval, přičemž nevěděl, že jí dosud není 15 let, a byl informován o tom, že je jí 16 let,
7) v průběhu měsíce března a dále do 4. 5. 2004 nejméně 10 g N. K.,
8) od počátku měsíce října 2003 do konce měsíce ledna 2004 nejméně v 10 případech D. K.,
9) od 12. 2. 2004 do konce měsíce dubna 2004 nejméně ve 30 případech v množství od 0,5 – 1,0 g A. N.,
10) od 11. 2. 2004 do 20. 3. 2004 nejméně ve 20 případech celkově 12 g drogy N. F.,
11) v průběhu měsíce října a listopadu 2003 nejméně ve dvou případech nezjištěné množství drogy M. N.;
trestného činu vydírání (bod III.) tím, že
v L. v ul. F. dne 2. 5. 2004 kolem 11:00 hod. v prostorách solária P. vyhrožoval S. Š., že ukáže videokazetu, na kterou si bez jejího vědomí nahrál soulož s ní, jejím rodičům a pod pohrůžkou střelné zbraně, kterou měl po vytáhnutí oděvu na viditelném místě za pasem a poté s ní mával za křičení, že to tam rozstřílí či ji střelí do hlavy a dále, že pošle někoho k jejím rodičům se záměrem to tam taky rozstřílet, vše v úmyslu přimět ji, aby se k němu vrátila, když svého jednání zanechal, až když kamarádka poškozené K. Š. pod smyšlenou záminkou mu sdělila, že až se poškozená S. Š. uklidní, tak se k němu vrátí a poté, když později zjistil, že tak poškozená neučinila, zasílal jí opakovaně SMS zprávy, že pokud se nevrátí, tak jejím rodičům sdělí, co dělala,
a trestného činu zanedbání povinné výživy (bod IV.) tím, že
v L. ani jinde od 28. 11. 2001 do 4. 5. 2004 ničím nepřispíval na výživu svého syna M. H., ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. P 471/95, byl povinen platit výživné na syna, a to do 15. 10. 2003 ve výši 600,- Kč a od 16. 10. 2003 ve výši 1.000,- Kč vždy měsíčně k rukám matky dítěte J. H., jež z důvodu takto vzniklé tíživé situace byla odkázána na finanční pomoc své matky H. H., která jí poskytovala částku 2.000,- Kč měsíčně, aby byla vůbec schopna zajistit dítěti základní životní potřeby.
Obviněný v podaném dovolání brojil proti správnosti výroku o vině v celém jeho rozsahu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke skutkům pod body I. a II. kvalifikovaným jako trestné činy kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. vytkl, že soudy nevzaly v úvahu všechny provedené důkazy, a nesouhlasil ani se způsobem, jakým byly důkazy hodnoceny. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že dívky chodily do bytu dobrovolně, o své vůli, mohly z něj kdykoliv odejít, on jim pouze pomáhal jako jejich „osobní strážce“, zajišťoval jim servis; k prostituci je nevyužíval ani z takové činnosti nekořistil. Nesouhlasil s tím, že by se takového jednání dopustil vůči osobě mladší osmnácti let; u žádné z dívek nevěděl, kolik jí je let, tuto okolnost nesledoval ani nezjišťoval, dívky jej o tom samy neinformovaly; zdůrazňovaly naopak své životní zkušenosti, znalosti a schopnosti, a proto nabyl přesvědčení, že šlo o dívky starší 20 let. Uvedl, že dívkám nedával žádnou drogu, když ale zjistil, že jsou často pod vlivem drog, nabídl jim neškodný lék K. Zdůraznil, že věk dívek mu nebyl znám, nevěděl a ani nezkoumal, zda některé byly mladší 18 či dokonce 15 let, a nebyly zjištěny skutečnosti, které by prokazovaly, že by s jejich věkem mohl být seznámen; s nijak neověřitelnými tvrzeními některých z dívek se podle něj spokojit nelze. Za nesprávný obviněný označil i výrok o vině pod bodem III., byl-li uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Nesprávnost skutkových zjištění vyvozoval z chybného hodnocení důkazů, poněvadž výpovědi svědkyň S. Š. i K. Š. jsou podle něj nevěrohodné. Popřel, že by poškozené S. Š. jakkoliv vyhrožoval a v žádném případě nevyhrožoval zbraní, neboť tu u sebe ani neměl. Dovolatel nesouhlasil ani s výrokem o vině pod bodem IV., jímž byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. Skutek měl být podle jeho přesvědčení posouzen jen podle §213 odst. 1 tr. zák., protože jeho chování dítě nouzi nevystavilo. Upozornil, že matka dítěte se vyhýbala řádnému zaměstnání, nebyla ani evidována na úřadu práce a v podstatě účelově požadovala finanční prostředky od své matky. Pokud by do zaměstnání řádně docházela a ze mzdy hradila potřeby dítěte, nebylo by nutné si prostředky takto opatřovat.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky směřující proti správnosti právního posouzení jeho jednání jako trestných činů kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. nemají v provedeném dokazování opodstatnění. Upozornila, že totožné výhrady byly uplatněny již v odvolání, a odkázala na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který se s nimi důsledně vypořádal. Navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona).
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu ke skutkům pod body I. – III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že jeho vina ve vztahu k výše uvedeným skutkům nebyla prokázána. V návaznosti na skutek I. zpochybnil věrohodnost výpovědí svědkyň, znovu opakoval, že do bytu docházely dívky dobrovolně, o své vůli, mohly z něj kdykoliv odejít, přičemž on jim zajišťoval jen určitý servis a byl jejich „osobním strážcem“; žádnou z dívek nevyužíval k prostituci a z takové činnosti nekořistil. Stran skutků pod body I. i II. opakoval, že věk dívek neznal, nezjišťoval ho a ani o něm nebyl nijak informován. Popřel rovněž, že by dívkám nabídl, poskytoval či sám aplikoval drogu zvanou pervitin, a uvedl, že když zjistil, že dívky jsou často pod vlivem drog, nabízel jim pouze neškodnou látku K. Nesouhlasil ani se správností skutkových zjištění pod bodem III., neboť byly založeny na nevěrohodných výpovědích svědkyň S. Š. a K. Š., žádnou zbraň u sebe neměl a ani ji nepoužil.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činů nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl on, kdo v tzv. privátech vytvořil podmínky pro provozování prostituce, k tomuto účelu si najal S. Š., nezl. P. S., L. V., D. B., N. K., D. K., A. N., N. F. a M. N. po dohodě týkající se odměny za vykonané sexuální služby, z níž mu náležela vždy polovina finanční částky, kterou pak užil pro sebe, přičemž věděl, že P. S. nebylo ještě 15 let, L. V. 18 let a dále ač D. B. nedovršila též 18 let (bod I.), dále že zpravidla za finanční úhrady, popř. za poskytnutý sex, výjimečně zdarma předal a nabídl přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (zvané pervitin) v četnosti či množství konkretizovaném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně S. Š., nezl. P. S., D. B., S. B., L. V., K. H., N. K., D. K., A. N., N. F. a M. N., ač věděl, že nezl. P. S. ještě nebylo 15 let, S. B. 18 let a ač D. B., L. V. a K. H. nebylo ještě 18 let (bod II.) a že poškozenou S. Š. pod pohrůžkou ukázání videokazety s nahrávkou soulože jejím rodičům a především užití střelné zbraně (že to rozstřílí či ustřelí hlavy), chtěl přimět k tomu, aby se k němu vrátila (bod III.), postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž se žádné trestné činnosti nedopustil.
Takto uplatněnými námitkami obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutků pod body I. - III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Vůči právnímu posouzení těchto skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoliv hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 13 - 15 rozsudku soudu prvního stupně, strany 8 - 14 usnesení odvolacího soudu). Námitky obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o výpovědi vyjmenovaných svědkyň, které u něj vykonávaly sexuální služby a jimž předal, nabídl, event. i nitrožilně aplikoval metamfetamin zvaný pervitin, jež byly podporovány i dalšími provedenými důkazy; odvolací soud případně zmiňuje výpovědi svědků – taxikářů (př. P. P., P. Č.). Opodstatněně nebylo uvěřeno ani obhajobě obviněného, že dívkám nenabízel a neposkytoval jim drogu pervitin, ale poskytoval jim neškodný preparát K. Toto tvrzení nebylo možné akceptovat s odkazem na výpovědi svědkyň, které s drogou již zkušenost měly, a na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – toxikologie.
Ve vztahu ke skutkům pod body I., II. kvalifikovaným jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. nemohou obstát ani výhrady obviněného vůči zavinění vztahujícímu se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu vůči osobě mladší patnácti let [§187 odst. 3 písm. c tr. zák.] či osobě mladší osmnácti let [§187 odst. 2 písm. b), §204 odst. 3 písm. c) tr. zák.].
Stran zavinění ve vztahu k těmto okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, a jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Totéž platí o okolnostech přitěžujících. Ustanovení §6 tr. zák. tedy rozlišuje \"těžší následek\" a \"jinou skutečnost\". Ve smyslu citovaného ustanovení těžším následkem je ohrožení nebo porušení vyvolané trestným činem jako např. značná škoda, těžká újma na zdraví apod.; jinou skutečností jsou okolnosti blíže určující objekt a objektivní stránku trestného činu a pachatele. Je zjevné, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené ve zmíněných ustanoveních blíže charakterizují objekt trestného činu a předmět útoku, jsou proto \"jinou skutečností\" ve smyslu §6 písm. b) tr. zák. K této okolnosti zákon výslovně nevyžaduje, aby o ní pachatel věděl, proto se k ní přihlédne i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým poměrům vědět měl a mohl (k tomu č. 20/1978, 57/1980 Sb. rozh. tr.).
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která jej označila jako osobu, jež o věku dívek věděla či nejméně měla a mohla vědět, a která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky nejméně nedbalostního zavinění.
V projednávaném případě soudu obou stupňů věnovaly otázce vztahu zavinění k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby ve smyslu §187 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm.b tr. zák., §204 odst. 3 písm. c) tr. zák. náležitou pozornost. Zdůraznily, že obviněný si vybíral dívky, které byly problematického věku a snadno ovlivnitelné, navíc bez řádného rodinného zázemí; nízký věk dívek činil jimi poskytované služby atraktivními, z čehož obviněný profitoval. V návaznosti na oba uvedené trestné činy se soudy důsledně vypořádaly i s otázkou, zda měl obviněný informace o věku dívek (viz zejména dílčí skutky I. 2, 3, 4, II. 2, 3, 4, 5, 6). Vyložily, opírajíce se o výsledky provedeného dokazování, že obviněný si byl věku poškozených, zvláště těch, které v době činu nedovršily ještě 18 či dokonce 15 let, vědom či s ohledem na svoje osobní poměry o těchto okolnostech vědět měl a mohl. Soudy zdůraznily, že potřebné informace získal buď od nich samotných (př. svědkyně P. S.) nebo byl informován jinými svědky (př. svědkyně S. B., S. Š.) nebo si musel být vědom jejich věku s ohledem na vzezření, vystupování, životní postoje (př. svědkyně D. B.).
Vyvrácena byla i obhajoba obviněného týkající se skutku pod bodem III., jež byl právně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Obviněný byl spolehlivě usvědčován výpověďmi svědkyň S. Š. i K. Š., které průběh ataku obviněného, jeho výhrůžky včetně manipulace se střelnou zbraní v zásadních rysech shodně popsaly a v jejích výpovědích nelze zaznamenat podstatné rozpory, na něž obviněný poukazuje.
Neuvěřily-li soudy za této situace obhajobě obviněného, nelze jejich úvahám ničeho vytknout. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Stejně tak právní závěry soudů, které jsou správné, byly pečlivě a přesvědčivě odůvodněny.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž obviněný namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tímto činem vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky výše uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a tímto činem vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že nejméně od 28. 11. 2001 do 4. 5. 2004 ničím nepřispíval na výživu svého syna M. H., ačkoli mu byla rozhodnutím soudu stanovena povinnost platit výživné nejdříve v částce 600,- Kč a posléze 1.000,- Kč měsíčně k rukám matky dítěte J. H., přičemž z důvodu takto vzniklé finanční situace byla tato odkázána na pomoc své matky H. H., která jí poskytovala částku 2.000,- Kč až 2.500,- Kč měsíčně, aby byla schopna zajistit dítěti základní životní potřeby.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy. Obviněný nezpochybnil naplnění znaků trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák., namítl však, že pokud by matka dítěte řádně docházela do zaměstnání, což nečinila a nebyla ani evidována na úřadu práce, nemusela by účelově požadovat finanční prostředky od své matky. Výhrady obviněného vůči správnosti právního posouzení skutku nemohou obstát.
Podle praxe soudů k naplnění znaku nebezpečí nouze podle §213 odst. 3 tr. zák. postačí, jestliže pachatel neplněním vyživovací povinnosti vytvoří situaci, kdy si oprávněná osoba, pokud by se jí nedostalo pomoci, sama nemůže opatřit základní prostředky k životu. Nouze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tedy znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, se posuzuje jednak objektivně – v komparaci s průměrnou životní úrovní občanů, jednak subjektivně – s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného. K naplnění zákonných znaků §213 odst. 3 tr. zák. postačí, že stav nouze v důsledku jednání obviněného hrozí, nemusí skutečně nastat (k tomu např. č. 23/1987 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně zjistil, že J. H., matce nezletilého M. H., musela od listopadu 2001 finančně vypomáhat H. H., poněvadž J. H. byla bez zaměstnání, vedena na úřadu práce. Pobírala dávky ve výši 2.800,- Kč a přídavky ve výši 2.100,- Kč měsíčně, přičemž bydlela v bytě, kde platila nájem 2.500,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně přesvědčivě vyvodil, že bez finančního příspěvku rodičů matky nezletilého dítěte, v jejímž způsobu života neshledal ničeho závadného, by tato nemohla uspokojovat oprávněné potřeby dítěte, které logicky vzrostly po nástupu do základní školy (strana 16 rozsudku). Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné a připomněl, že obviněný svým jednáním svého syna nebezpečí nouze vystavil, čehož si musel být vědom, když se neprokázaly ani jeho námitky, že této nouzi jej vystavila svým způsobem života především jeho matka (strana 13 usnesení).
Nejvyšší soud tyto závěry soudů obou stupňů sdílí. Výchovné prostředí nezletilého syna obviněného představované jeho matkou bylo podle výsledků dokazování prostředím jednoznačně sociálně slabým a potřebným. K uspokojování oprávněných potřeb nezletilého se evidentně nedostávalo finančních prostředků a za tento výsledek nelze činit odpovědnou matku nezletilého, jak naznačuje obviněný. Je pravdou, že matka nezletilého byla nezaměstnaná (na úřadu práce však byla evidovaná), nicméně svoji vyživovací povinnost plnila formou osobní péče o nezletilého. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §213 odst. 3 tr. zák. spočívající ve vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze je naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena finančním přispěním jiné osoby (byť babičky nezletilého dítěte), nebyla-li matka dítěte objektivně schopná hradit oprávněné potřeby dítěte proto, že byla nezaměstnaná. Stav nouze, který hrozil, byl evidentně zapříčiněn jednáním obviněného, který dlouhodobě zákonnou vyživovací povinnost neplnil, a nejméně bez přiměřených důvodů spoléhal, že nebezpečí nouze nezletilého syna nevydá [k použití této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí podle §6 písm. b) tr. zák. nedbalostní zavinění].
Nad rámec řečeného a pro úplnost dovolací soud poznamenává, že i pro případ, že by matka nezletilého dítěte svoji vyživovací povinnost neplnila řádně (což ale zjištěno nebylo), nelze vyloučit trestní odpovědnost obviněného za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., poněvadž oprávněná osoba by byla vydána nebezpečí nouze sice nikoliv výlučně, ale též i jeho jednáním. Zmínka obviněného o jeho záměru uhradit dlužné výživné, čemuž podle něj zabránilo trestní stíhání, je v daných souvislostech rovněž nerelevantní. Skutek byl správně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková