ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.819.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 819/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 k dovolání podanému obviněnou B. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 501/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 23/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 501/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 8 T 23/2005, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 8 T 23/2005, byla obviněná B. L. uznána vinnou, že
„dne 25. 7. 2004 kolem 21:40 hodin řídila osobní automobil Audi A3, majitele L. i. t., s. r. o., a v prostoru domu při couvání z řady vozidel stojících kolmo k okraji vozovky narazila levou zadní částí jí řízeného vozidla do otevřených pravých zadních dveří osobního automobilu Opel Astra Caravan, majitele O. N., zaparkovaného souběžně s levým okrajem komunikace, z nichž právě vystupovala J. N., přičemž v důsledku střetu J. N. utrpěla pohmoždění obou kolenních kloubů (vlevo lehkého, vpravo těžšího stupně) s otokem a krevními výrony a povrchní tržnou ranku na levém předloktí, tedy zranění, která si obvykle vyžádají léčení v trvání dvou až tří týdnů“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a podle téhož ustanovení jí uložil za použití §45 a §45a tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou J. N., zastoupenou synem O. N., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 501/2005, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. L. Ž. dovolání, jež v obecné rovině vymezila důvodem dovolání uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu obviněná spatřovala zejména v tom, že soudy obou stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost posouzení závažnosti újmy na zdraví, která byla způsobena poškozené J. N. (dále převážně jen „poškozená“). S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 6/1967 Sb. rozh. tr. vyjádřila přesvědčení, že právní kvalifikaci jejího jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. nelze použít, neboť nebyla splněna podmínka doby léčení poškozené, jež by trvala dva až tři týdny. Uvedla, že lékař poškozené doporučil již po týdnu od vzniku zranění chůzi s vycházkovou holí a že poškozená v době před nehodou prodělala totální endoprotézu levého kolene, kterou léčila klidovým režimem po dobu tří týdnů a dávala si chladivé obklady; francouzské hole přitom prý nosila i před nehodou. Dále polemizovala se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. J. H., který připustil, že poranění poškozené jakožto poranění střední závažnosti má ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví a že jeho vznik lze vysvětlit v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Podle obviněné tento posudek nemůže objektivně zhodnotit zdravotní stav poškozené v době po nehodě, neboť byl vypracován s časovým odstupem pěti měsíců a v mezidobí mohlo k uvedenému zranění poškozené dojít i jinak než jen v souvislosti s uvedenou dopravní nehodou. V této spojitosti dovolatelka odkázala na úřední záznam Dopravního inspektorátu Policie ČR ze dne 3. 9. 2004, v němž měl znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Č. bezprostředně po uvedené dopravní nehodě naopak uvést, že poranění poškozené nedosahuje z hlediska soudně lékařského takové intenzity, jež by bylo možno za ublížení na zdraví považovat. Za nesprávné rovněž považovala, že poškozené nebylo nikdy provedeno rentgenologické vyšetření, že nebyla hospitalizována a nebyla ošetřena lékařem specialistou v oboru ortopedie.
V další části dovolání obviněná namítla nedostatek spočívající ve vadném posouzení příčinné souvislosti mezi porušením dopravního předpisu z její strany a vznikem dopravní nehody. Zpochybnila porušení ustanovení §24 odst. 2, 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále převážně jen „zák. č. 361/2000 Sb.“) a dovolávala se svědeckých výpovědí jejích spolujezdců M. M. a P. K., kteří měli shodně uvést, že prostor za jejím vozidlem kontrolovali nejen oni, ale i obviněná. Trvala na tom, že poškozená otevřela zadní dveře na své straně, aniž se přesvědčila o bezpečnosti svého vystoupení do vozovky. Podmínku existence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem obviněná neshledala naplněnou ani pokud jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, postavení nebo funkce. Argumentovala tím, že uvedené porušení důležité povinnosti musí mít takový charakter, aby znamenalo nebezpečí pro lidský život. V závěru svého podání soustředila pozornost na tvrzení vztahující se k množství alkoholu v její krvi.
S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku zcela chybí údaje ke znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §223 tr. zák. Uvedla, že nalézací soud nekonkretizoval příslušné skutkové okolnosti odpovídající zákonnému znaku o tom, že obviněná porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona. Protože nelze považovat za dostatečné konkretizování těchto okolností v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda dovolání obviněné splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh, jenž obviněná učinila v petitu svého dovolání, není zcela jednoznačný; třebaže dovolatelka na jedné straně navrhla podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušení dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze (tj. rozhodnutí soudu druhého stupně), domáhala se na straně druhé toho, aby dovolací soud věc přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (tj. soudu prvního stupně). Přehlédla tak, že zrušením rozhodnutí odvolacího soudu se věc vrací do stadia řízení po podání odvolání, tudíž odsuzující rozsudek soudu prvního stupně tím zůstává nedotčen a soudu prvního stupně nelze za takové situace (tj. kdy není zároveň zrušeno i jeho rozhodnutí) věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
Jelikož se však nejedná o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a s ohledem na to, že návrhem dovolatelky na konkrétní rozhodnutí není dovolací soud nikterak vázán a tento návrh nemá žádný dopad na rozsah jeho přezkumné povinnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné požadavkům stran obsahových náležitostí dovolání, jak jsou uvedeny v citovaném ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., v zásadě vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněné z jí namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněná uplatnila deklarovaný dovolací důvod relevantně, neboť námitky týkající se otázky naplnění veškerých znaků objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. mají hmotně právní povahu a jako takové by deklarovaný důvod dovolání mohly založit (oproti tomu pod uplatněný dovolací důvod nelze s ohledem na zcela skutkový charakter podřadit tvrzení obviněné, v jehož rámci polemizovala se zjištěným množstvím alkoholu v krvi).
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda námitky obviněné jsou v tomto ohledu opodstatněné.
Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalostní zavinění. Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost nevědomá).
Jak je zjevné z podaného dovolání, obviněná zastává názor, že soudy obou stupňů chybně zhodnotily charakter újmy na zdraví, která byla v důsledku jejího jednání způsobena poškozené J. N. Podle jejího přesvědčení nelze uvedenou újmu na zdraví podřadit pod zákonný znak ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák.; svá tvrzení v tomto směru opřela o vyjádření znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Č., obsažené v úředním záznamu Policie ČR, správa hl. m. Prahy, dopravní inspektorát, ze dne 3. 9. 2004, č. j. PSP – 4454/DN – 402 – 2004, který uvedl, že z podkladů, které měl k dispozici (jednalo se toliko o lékařskou zprávu), nedosahuje poranění poškozené z hlediska soudně lékařského intenzity ublížení na zdraví.
Vycházeje z provedeného dokazování Nejvyšší soud těmto námitkám obviněné nemohl přisvědčit.
Jakkoliv je třeba dovolatelce přitakat v tom, že podle ustálené soudní praxe je za ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák. třeba považovat takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje obvyklý způsob života, výkon obvyklé činnosti anebo má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozh. č. 6/1967 Sb. rozh. tr.), nebylo lze než dospět k závěru, že právě takový charakter zranění poškozené, jež při uvedené dopravní nehodě utrpěla, vykazovala.
Soud prvního stupně vycházel v rámci svých úvah vztahujících se k posouzení míry závažnosti újmy na zdraví poškozené J. N. zejména ze závěrů, k nimž dospěl v písemně vypracovaném znaleckém posudku MUDr. J. H., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Jmenovaný znalec při hlavním líčení dne 26. 7. 2005 tento posudek ústně doplnil, když uvedl, že zranění, jež poškozená utrpěla při dopravní nehodě dne 27. 12. 2004, záleželo v pohmoždění obou kolenních kloubů, přičemž poškození levého kloubu bylo lehkého a poškození pravého kloubu těžšího stupně. Konstatoval, že v důsledku pohmoždění měkkých tkání došlo k otoku a krevním výronům v oblasti kolenních kloubů a že poškozená utrpěla také povrchní tržnou ranku na levém předloktí. Z lékařského hlediska přitom charakter těchto zranění zhodnotil jako poranění středně těžké mající charakter ublížení na zdraví, které si u zdravého člověka zpravidla vyžaduje dobu léčení dva až tři týdny.
Pokud se znalec vyjádřil k samotnému mechanismu vzniku těchto zranění, pak uvedl, že poranění kolenních kloubů vzniklo tupým násilím působícím do této oblasti střední silou a do oblasti levého předloktí malou silou, když vznik těchto poranění lze dobře vysvětlit právě dopravní nehodou s tím, že tržná rána na levém předloktí mohla vzniknout např. pádem a zachycením o nějakou nerovnost, např. automobil. Co se týká doby léčení, zaujal názor, že pohmoždění s otokem a krevními výrony nebylo zanedbatelné a nebylo přechodného rázu; ani u mladého zdravého člověka podle něj není pohmoždění kolenních kloubů záležitostí spojenou s dobou léčení do jednoho týdne, ale je vždy vyšší. Zmínil, že jde o bolestivé poranění (proto se prý fixuje), které člověka omezuje v obvyklém způsobu života, neboť s ohledem na otok a pohmoždění měkkých tkání je snížen rozsah pohybu v kolenních kloubech.
Právě ze znaleckého posudku MUDr. J. H. soudy obou stupňů správně zjistily, že poškozená v důsledku jednání obviněné utrpěla zranění v podobě pohmoždění obou kolenních kloubů (pohmoždění levého kolenního kloubu bylo sice lehké, avšak pohmoždění pravého kolenního kloubu bylo těžšího stupně), které nebylo zanedbatelné a nebylo jen přechodného rázu, neboť doba léčení pohmoždění kolenních kloubů činí i u mladého zdravého člověka dva až tři týdny. Jednalo se zároveň o zranění bolestivé, středně těžkého charakteru, proto nelze mít pochyb o tom, že již šlo o ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §223 tr. zák. Odkaz poškozené na vyjádření MUDr. Č., obsažené v úředním záznamu Policie ČR ze dne 3. 9. 2004, přitom na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť zatímco MUDr. Č. měl k dispozici pouze lékařskou zprávu (o jakou lékařskou zprávu se mělo jednat konkrétně, se z uvedeného úředního záznamu nepodává), MUDr. J. H. otázku zranění poškozené posuzoval ze všech hledisek na podkladě kompletních materiálů – protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 25. 7. 2004, výpovědí obviněné a O. N. a zdravotnické dokumentace poškozené. Na věrohodnosti těchto závěrů přitom nemá vliv ani argument obviněné, že poškozená již před nehodou podstoupila totální endoprotézu nebo že po nehodě jí nebyla provedena potřebná odborná vyšetření.
Nejvyšší soud závěry soudů obou stupňů stran naplnění znaku ublížení na zdraví s ohledem na způsobenou újmu na zdraví poškozené sdílí a má je za přiléhavé.
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná však shledala nesprávné právní posouzení přisouzeného skutku také v tom, že soudy obou stupňů chybně přistoupily k hodnocení příčinné souvislosti mezi jejím jednáním, spočívajícím v porušení důležité povinnosti vyplývající z jejího postavení nebo uložené jí podle zákona, a vzniklým následkem, spočívajícím v nárazu do otevřených pravých zadních dveří osobního automobilu majitele O. N. Také tyto námitky obviněná uplatnila ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu relevantně, neboť se jejich prostřednictvím domáhala změny právní kvalifikace jednání, jímž byla v rozsudku soudu prvního stupně uznána vinnou (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).
V rozsahu těchto argumentů Nejvyšší soud shledal, že tvrzení obviněné jsou opodstatněná. Proto za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněná uznává vinnou, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., které záleží v tom, že obviněná jinému z nedbalosti ublížila na zdraví tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky uvedeného trestného činu – a to pokud jde o zjištění týkající porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněné a uložené jí podle zákona – přesvědčivě nevyjadřují.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v té části, v níž se věnoval právnímu posouzení jednání obviněné, toliko paušálně uvedl, že „… bez vší pochybnosti bylo prokázáno, že mezi jejím jednáním, tj. nezabezpečeným couváním a nárazem do dveří vozu, z nichž vystupovala poškozená J. N., je příčinná souvislost. Je nesporné, že v krvi obviněné bylo v době odběru, který byl prováděn za hodinu od spáchání tohoto skutku, 1.88g/kg alkoholu … Soud tedy dospěl k závěru, že obviněná po objektivní i subjektivní stránce naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti ublížila na zdraví tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona …“.
Odvolací soud přitom pochybení soudu prvního stupně napravil pouze částečně. K problematice porušení důležité povinnosti ze strany obviněné toliko konstatoval, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení §24 odst. 2, 3 zák. č. 361/2000 Sb., podle nichž řidič motorového vozidla nesmí při couvání ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích a vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Dovodil, že v posuzované trestní věci bylo jednání obviněné v příčinné souvislosti se způsobeným trestně právně relevantním následkem – se způsobenou újmou na zdraví J. N., když najetí osobním automobilem do dveří vozidla, z něhož poškozená právě vystupovala, může mít za následek nebezpečí pro lidský život. Soud druhého stupně doplnil, že obviněná tím, že v inkriminované době řídila motorové vozidlo, ač před jízdou požila alkoholické nápoje, porušila důležitou povinnost uloženou jí v ustanovení §5 odst. 2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené závěry soudů obou stupňů nemohou z hlediska právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. obstát. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro jednoznačný závěr, že popsané jednání obviněné lze posuzovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle citovaného ustanovení; uvedený skutek totiž neobsahuje žádné zjištění, z něhož by bylo možné usuzovat na naplnění obligatorních znaků této skutkové podstaty spočívajících v tom, že obviněná svým jednáním porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona, a to ani odkazem na příslušné (event. příslušná) ustanovení zák. č. 361/2000 Sb.
Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněné a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu ze strany obviněné, nevyznívají zcela přesvědčivě a nejsou dostatečně konkrétní. Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména tím, které povinnosti vyplývající z postavení obviněné nebo uložené jí podle zákona obviněná svým jednáním porušila).
Vadou dovoláním napadených rozhodnutí tedy je, že soudy dostatečným způsobem nevyložily, v čem konkrétně spočívalo porušení povinnosti vyplývající z postavení obviněné a uložené jí podle zákona – včetně toho, o jak závažné porušení se jednalo – jakožto obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák.
Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení skutkové věty odsuzujícího výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).
K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je poměrně kusé (zaměřené především na provedené důkazy), přičemž právní rozbor zjištěného skutku prakticky neobsahuje, tudíž rozsudek je v této části v podstatě nepřezkoumatelný.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uplatnila relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, s nímž se následně ztotožnil Městský soud v Praze, jednoznačně nevyplývá naplnění veškerých zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou.
Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněné. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 501/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 8 T 23/2005. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí trpělo shora rozvedenou vadou.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněné B. L. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněná stíhána, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněné a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Odůvodnění:nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a