ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.886.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 886/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 o dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 4 To 34/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 112/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 1 T 112/2003, uznán vinným, že
„dne 29. 6. 2003 okolo 11:30 hod. v B., okres T., řídil motorové vozidlo zn. Multicar, ačkoliv má rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2002, č. j. 4 T 71/2000 – 134, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2003, č. j. 4 To 495/2002 – 159, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podle §171 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně; pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 4 To 34/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. I. K. a vymezil jej důvody dovolání uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř.
V rámci námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný soudům obou stupňů vytkl nesprávné posouzení otázky podjatosti soudce Mgr. J. P., který v jeho trestní věci rozhodl v prvním stupni. Na podjatost jmenovaného soudce usuzoval z jeho údajného vyjádření pro tisk, v němž měl uvést, že v případě svého odvolání z funkce soudce se bude věnovat advokátní praxi. Podle přesvědčení obviněného Mgr. J. P. při svém rozhodování v jeho trestní věci stranil obžalobě, neboť jej uznal vinným v nepřítomnosti jeho obhájce, jenž nebyl o termínu konání hlavního líčení vyrozuměn.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení existence všech znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. s tím, že soudy zjištěné ojedinělé porušení zákazu řízení nelze považovat za vykonávání činnosti podle citovaného zákonného ustanovení. Nenaplněnou shledal rovněž materiální podmínku uvedeného trestného činu a tvrdil, že jeho jednání neodpovídalo potřebnému stupni společenské nebezpečnosti.
V dalším obviněný vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu druhého stupně, jeho postup v tomto směru označil za zcela povrchní a zpochybnil přezkoumatelnost odůvodnění jeho rozsudku. Za nesprávné také pokládal to, že tento soud vycházel především ze svědeckých výpovědí slyšených policistů, nikoliv z výpovědi jeho, ač průběh incidentu popsal zcela objektivně.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 4 To 745/2003 (správně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 4 To 34/2006) a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve shrnula průběh dosavadního řízení a obsah dovolání obviněného a poté zaujala názor, že námitky, jež obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné. Uvedla, že obviněný nezdůvodnil žádnou relevantní skutečností svůj závěr o podjatosti soudce Mgr. J. P., že ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. nepředpokládá, že vykonávání zakázané činnosti musí být natolik závažné (resp. soustavné nebo trvající delší dobu), aby byl výkon rozhodnutí zmařen, a že jednání obviněného nesvědčí pro závěr, že by jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost v tomto případě neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům maření výkonu úředního rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení.
Na základě uvedených skutečností státní zástupkyně navrhla Nejvyššímu soudu podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z formulace tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek:
a) ve věci rozhodl vyloučený orgán a
b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněný uplatnil tento dovolací důvod v přesvědčení, že soudce Mgr. J. P., jenž rozhodoval v jeho trestní věci v prvním stupni, byl podjatý. Poukázal přitom jednak na údajné vyjádření tohoto soudce v rámci interview pro Deník S., v němž měl uvést, že v případě svého odvolání z funkce soudce se bude věnovat advokátní praxi, a jednak na to, že jej jmenovaný soudce uznal vinným v nepřítomnosti jeho obhájce, kterého o termínu konání hlavního líčení nevyrozuměl.
K takto vznesené námitce je především třeba uvést, že zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §30 tr. ř. Pokud byly provedeny úkony trestního řízení vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení, a proto k nim orgán, který činí rozhodnutí, nesmí v žádném směru přihlížet.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Podle §31 odst. 1 tr. ř. platí, že o vyloučení z důvodů uvedených v ustanovení §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
Nejvyšší soud dovodil, že odvozoval-li obviněný své stanovisko o podjatosti soudce Mgr. J. P. toliko z jeho údajného vyjádření pro tisk týkající se jeho možného budoucího profesního zaměření nebo z toho, že tento soudce konal hlavní líčení, aniž umožnil přítomnost jeho obhájci na základě plné moci JUDr. I. K., nelze hovořit o tom, že by tyto námitky mohly založit aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení vztahujících se k vyloučení orgánu činného v trestním řízení pro jeho podjatost.
Podle ustálené judikatury platí, že poměr vyloučené osoby k věci, či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti této osoby – v tomto případě soudce – přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na projednávanou věc. (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 13/2002 – T 339.). A právě o takovou situaci se se zřetelem ke konkrétním námitkám obsaženým v dovolání v posuzovaném případě jednalo.
Nejde jen o to, že dovolatel kromě výše uvedených tvrzení nikterak blíže nespecifikoval důvody, pro které by měl být podjatý právě soudce Mgr. J. P., ale i o to, že pokud se týká nevyrozumění obhájce JUDr. I. K. o termínu konání hlavního líčení, v podstatě opakoval své námitky z předchozích stadií řízení, s nimiž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly a přihlédly ke všem skutečnostem, které byly pro spolehlivé posouzení otázky případné podjatosti soudce Mgr. J. P. podstatné:
V časové řadě prvním rozhodnutím, v němž bylo v tomto směru reagováno na námitky obviněného týkající se podjatosti jmenovaného soudce, bylo usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 T 112/2003 (č. l. 58 až 59), v němž označený soud dospěl k závěru, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není jmenovaný soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. V odůvodnění tohoto usnesení soud zejména zmínil, že neshledal žádné pochybnosti, které by tohoto soudce vylučovaly z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení pro poměr k projednávané věci nebo k osobě obviněného, neboť uvedený soudce osobu obviněného znal pouze jako osobu, proti níž bylo právě vedeno trestní stíhání, a předmětná trestní věc mu byla přidělena v souladu s rozvrhem práce.
O stížnosti obviněného, již podal proti tomuto usnesení, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2005 tak, že ji usnesením sp. zn. 4 To 328/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí tento soud konstatoval, že v daném případě nebyla zjištěna žádná skutečnost (kterou ostatně neuvedl ani obviněný), která by nasvědčovala tomu, že soudce Mgr. J. P. měl zákonem předpokládaný vztah k projednávané věci či k osobě obviněného, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani polemika obviněného ohledně údajné ztráty plné moci ze strany tohoto soudce. Zdůraznil, že vedení způsobu řízení a jeho protokolace nejsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. a že skutečnost, že obhájce nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení, jež se následně konalo v jeho nepřítomnosti, je procesní vadou, která také vedla krajský soud ke zrušení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 1. 2004, č. j. 1 T 112/2003 – 44. Současně dodal, že pochybení v procesním postupu neznamená, že soudce, který se jej dopustil (v daném případě navíc za ne zcela jasných okolností), tak učinil pro svůj zájem na věci či pro svůj vztah k obviněnému.
Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.
Přijmout nebylo lze ani výhradu obviněného, domáhal-li se podjatosti soudce Mgr. J. P. z důvodu jeho údajného vyjádření pro Deník S. Bez ohledu na to, že se jedná o zcela nekonkrétní a ničím nepodložený argument, jehož věrohodnost Nejvyšší soud neověřoval, je třeba konstatovat, že i kdyby uvedené tvrzení odpovídalo skutečnému vyjádření jmenovaného soudce, nebylo by možné z něho dovozovat, že tento soudce byl pro poměr k projednávané věci či osobě, jíž se úkon přímo dotýká, vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1, 2 tr. ř. nebo že by stranil obžalobě, jak ve svém dovolání naznačil obviněný.
Z případného vyjádření tohoto soudce ohledně jeho dalšího možného profesního zaměření nelze v žádném případně racionálním způsobem usuzovat, že by – a to nejen v projednávané věci – nemohl nestranně rozhodovat. Ačkoliv Nejvyššímu soudu nejsou známé okolnosti, za nichž se tento soudce uvedeným způsobem vyjádřil (pokud tak skutečně učinil), není možné tomuto vyjádření přikládat širší význam, než ve skutečnosti mělo.
V této spojitosti je třeba zdůraznit, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení nemůže být založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky ve svazku 16 pod č. 182). A vzhledem k tomu, že právě takový rozbor skutečností, které k pochybnostem obviněného o nestrannosti soudce Mgr. J. P. vedly, v podaném dovolání zcela absentuje, nemohl se Nejvyšší soud touto námitkou obviněného blížeji zaobírat.
Protože výše uvedené výhrady obviněného nebyly způsobilé vzbudit pochybnosti o nestrannosti soudce Mgr. J. P. pro rozhodování v předmětné trestní věci a nebyly tak objektivně splněny zákonné podmínky pro vyloučení tohoto soudce pro vykonávání úkonů v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného se v této části opíralo o námitky, které nebyly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněny právně relevantním způsobem.
Dalším důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V mezích tohoto důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění, což právě obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu v části svých námitek činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu nemají hmotně právní charakter ty námitky obviněného, v jejichž rámci vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu druhého stupně a jeho postup označil v tomto směru za zcela povrchní nebo pokud tomuto soudu vytkl, že své závěry o jeho vině opřel důsledně o svědecké výpovědi policistů, zatímco k jeho verzi popisu předmětné události nepřihlédl. Nejvyšší soud uzavřel, že takové námitky se rozhodně netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ale naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť obsahově stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S poukazem na zákonnou citaci ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. bylo třeba z hlediska řízení o dovolání označit za nepřípustnou argumentaci obviněného, jíž brojil proti rozsahu, přesvědčivosti a přezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.
Protože obviněným vytýkané vady měly v této části výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních, a dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. za relevantní, a současně se zřetelem k tomu, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Z hlediska podaného dovolání a napadeného rozsudku soudu druhého stupně je však významná otázka, zda byly naplněny veškeré formální i materiální znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jelikož takové výhrady mohly deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat, zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.
Ve vztahu k formálním znakům uvedeného trestného činu obviněný relevantně vytkl nedostatek naplnění objektivní stránky s tím, že ojedinělou jízdu řidiče motorového vozidla není možné považovat za porušení zakázané činnosti ve smyslu ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
S ohledem na takto formulovanou námitku je v obecné rovině zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Zákonem předpokládaný následek může způsobit každý pachatel, jehož úmyslné jednání směřuje k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu zmařil nebo podstatně ztížil.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů, pak je pro posouzení, zda obviněný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchal či nikoliv, rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Jednání obviněného je v odsuzujícím rozsudku v podstatě vymezeno tak, že dne 29. 6. 2003 okolo 11:30 hod. řídil v B. motorové vozidlo zn. Multicar, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 4 T 71/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 4 To 495/2002, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z takto popsaných skutkových zjištění evidentně vyplývá, že veškeré zákonné předpoklady pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. byly v této trestní věci splněny a uvedené námitky obviněného nelze přijmout.
Obecně platí, že znak maří výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze. V daném případě je významné to, že ke spáchání uvedeného trestného činu se nevyžaduje opakované nebo soustavné jednání pachatele spočívající v řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu činnosti, jímž mu toto řízení bylo zakázáno. Uvedený trestný čin proto může být spáchán i jedinou jízdou motorovým vozidlem (srov. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 26/2004 – T 629.).
Jinými slovy řečeno, ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. nepředpokládá, že zmařit výkon rozhodnutí soudu (nebo jiného státního orgánu) lze pouze soustavným či po delší časové období trvajícím vykonáváním zakázané činnosti, jak se obviněný mylně domníval. Výkon rozhodnutí soudu (nebo jiného státního orgánu) lze naopak mařit jednáním, které má povahu jednorázového aktu spočívajícího v porušení zakázané činnosti, jak výstižně poznamenala ve svém vyjádření již státní zástupkyně. Nelze mít totiž pochyb o tom, že pachatel dává porušením uloženého zákazu v každém jednotlivém případě zřetelně najevo, že se uložené sankci nepodrobil a že tudíž vědomě jedná proti jejímu účelu.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud obviněný řídil dne 29. 6. 2003 motorové vozidlo, ač mu byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 4 T 71/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 4 To 495/2002 (odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 27. 1. 2003), uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, jednal právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž jeho tvrzení, že se jednalo toliko o ojedinělou jízdu, je z tohoto hlediska zcela nepodstatné.
Jak je dále zjevné z podaného dovolání, obviněný soustředil své námitky rovněž proti existenci materiální podmínky trestnosti svého jednání. Nejvyšší soud proto řešil otázku, zda posuzovaný skutek dosahoval stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který byl vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Jisto je, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
O takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Přestože obviněný tvrzení o údajném nedostatku materiální stránky svého činu konkrétními argumenty blíže nerozvedl, je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že neoprávněně řídil motorové vozidlo, a třebaže se jednalo o ojedinělou jízdu, nebyl pro ni shledán žádný závažný důvod. K tomu přistupuje zjištění, že z výpisu z rejstříku trestů na č. l. 75 vyplývá jednak to, že obviněný se uvedeného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení uloženého mu pro shodný trestný čin na základě rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 4 T 71/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 4 To 495/2002, a jednak to, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to i pro trestnou činnost zcela obdobného charakteru. Jak je dále patrné z výpisu z evidenční karty řidiče na č. l. 24, obviněný byl v minulosti několikrát projednáván pro přestupek, kdy mu byla opakovaně uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. Uvedené poznatky byly tedy těmi skutečnostmi, které závěry soudů obou stupňů stran existence materiální stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, plně podporují.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného J. D., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Posledním důvodem dovolání, pro nějž obviněný své podání podal, byl ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatoval, že tento dovolací důvod nebylo možno v posuzované věci uplatnit, neboť nebyla splněna podmínka zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného soudem druhého stupně. Rozhodl-li totiž odvolací soud z podnětu odvolání obviněného tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, nelze hovořit o tom, že odvolání obviněného zamítl nebo odmítl. Takové rozhodnutí soudu druhého stupně je naopak třeba považovat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, jak předpokládá ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Takovou situaci však zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nezahrnuje, nehledě na to, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku ani v této části nikterak nerozvedl, v čem naplnění uvedeného dovolacího důvodu chtěl spatřovat. Proto se Nejvyšší soud podaným dovoláním z tohoto hlediska nezabýval.
Nejvyšší soud z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a