ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.970.2006.2
sp. zn. 8 Tdo 970/2006-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 To 903/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 233/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 To 903/2005, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 5 T 233/2005, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 To 903/2005, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 5 T 233/2005. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista dopustil tím, že v nočních hodinách z 23. 6. 2005 na 24. 6. 2005 v přesně nezjištěné době od 23.00 hodin do 00.45 hodin v J., M., v bytě J. V., po předchozím požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného M. S. postupně dvěma kuchyňskými noži tak, že nejprve vedl proti němu útok malým kuchyňským nožem a poté, co se poškozený ubránil a nůž mu vykroutil z ruky, napadl poškozeného druhým kuchyňským nožem délky čepele cca 17 cm, jímž se ho snažil bodnout do přední strany hrudníku, poškozený při obraně uchopil čepel nože oběma rukama a přitom došlo ke zranění poškozeného, který utrpěl řeznou ránu délky asi 4-5 cm v kožní řase mezi palcem a ukazovákem levé ruky a řezné rány délky vždy asi 3 cm na dlaňové straně posledních článků třetího a čtvrtého prstu pravé ruky s dobou léčení cca 14 dní, a bodný útok kuchyňským nožem vedl proti hrudníku poškozeného, čímž by při průniku čepele nože do dutiny břišní mohlo dojít k poranění nitrobřišního orgánu, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2000, č. j. 6 T 154/2000-64 odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, který vykonal 13. 6. 2005.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl zejména způsob, jakým soudy přistoupily k hodnocení provedených důkazů, především výpovědi poškozeného M. S., a poznamenal, že žádný z důkazů věrohodnost výpovědi tohoto svědka nepodporuje. Naopak vyvozoval, že jeho výpověď v kontextu s výpověďmi svědků J. V. a D. B. jsou důkazem o tom, že pouze odvracel přímo hrozící útok poškozeného na jeho osobu. Sám poškozený podle něj uvedl, že při konfliktu nepotřeboval fyzickou sílu, neboť z předchozího konfliktu již věděl, že na něj obviněný nemá, a tím potvrdil, že obviněný mohl mít subjektivně dostatečný důvod obávat se o své zdraví. Pokud poškozený uvedl, že nemůže říci, zda s nožem šel obviněný proti němu nebo zda ho s nožem chtěl pouze zastrašit, pak je otázkou, proč by chtěl poškozeného zastrašovat, když na něho neútočil a neměl důvodnou obavu o své zdraví. Samotné zranění poškozeného by mohlo podle jeho názoru svědčit i tomu, že poškozený pod vlivem alkoholu mohl vyvinout větší sílu k vytržení nože, než bylo objektivně nutné. Obviněný vyvozoval, že byly splněny podmínky jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., a proto jeho čin nelze posuzovat jako trestný čin. Neztotožnil-li by se dovolací soud s tímto názorem, pak poznamenal, že provedené dokazování nemůže být podkladem pro závěr o tom, že jednal s úmyslem poškozenému ublížit; za vinu by mu mohla být kladena eventuálně nedbalost a čin by mohl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Uzavřel však, že jelikož svým jednáním neporušil žádnou důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání nebo funkce, bylo by možné jeho jednání postihnout pouze jako přestupek.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného poznamenal, že z pohledu uplatněného důvodu dovolání námitkám směřujícím proti hodnocení provedených důkazů nelze přiznat povahu námitek právně relevantních. Dále uvedl, že ze skutkových zjištění nevyplývá nic, co by odůvodňovalo posouzení jednání obviněného jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. Nevěcným shledal i návrh obviněného na případné posouzení jeho činu toliko jako trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., popř. jako korespondujícího přestupku, jelikož v provedeném dokazování nemá žádnou oporu. Navrhl, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., a dále je z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání významná otázka, zda se obviněný činu dopustil za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, a znovu tak spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ačkoliv již byl pro jiný (správně pro takový) zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Dovolací námitky obviněného nesměřovaly vůči té části výroku o vině, jíž byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., neobsahují. Závěry soudů obou stupňů jsou nepřesvědčivé zejména v úvahách o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, jak důvodně vytkl dovolatel.
Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Úmysl tohoto charakteru, zvláště popírá-li jej obviněný, je však možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.
Cílený útok pachatele kuchyňským nožem, vedený s větší intenzitou do oblasti břicha napadené osoby, bude možné v obvyklých případech hodnotit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji. V daných souvislostech však existují významné poznatky, které nedovolují spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru, že v konkrétním posuzovaném případě byl prokázán úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 a §222 odst. 1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný v nočních hodinách po předchozím požití alkoholických nápojů a po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného M. S. postupně dvěma kuchyňskými noži tak, že nejprve vedl proti němu útok malým kuchyňským nožem a poté, co se poškozený ubránil a nůž mu vykroutil z ruky, napadl poškozeného druhým kuchyňským nožem délky čepele cca 17 cm, jímž se ho snažil bodnout do přední strany hrudníku, poškozený při obraně uchopil čepel nože oběma rukama a přitom došlo ke zranění poškozeného, který utrpěl řeznou ránu délky asi 4-5 cm v kožní řase mezi palcem a ukazovákem levé ruky a řezné rány délky vždy asi 3 cm na dlaňové straně posledních článků třetího a čtvrtého prstu pravé ruky s dobou léčení cca 14 dní, a bodný útok kuchyňským nožem vedl proti hrudníku poškozeného, čímž by při průniku čepele nože do dutiny břišní mohlo dojít k poranění nitrobřišního orgánu.
Nelze spolehlivě konstatovat, že takto zjištěný skutkový stav vyjádřený ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně koresponduje s právním posouzením skutku podle právní věty; jinými slovy, že mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry je jednoznačný soulad. Předně nelze pominout, že soud hovoří o snaze obviněného bodnout poškozeného do přední strany hrudníku, že bodný útok nožem vedl proti hrudníku poškozeného, avšak současně bez bližšího vysvětlení specifikuje potencionální poranění nitrobřišního orgánu, k němuž by mohlo dojít při průniku čepel do dutiny břišní. Daleko významnější ale v daných souvislostech je, že v žádné části popisu skutku ve výroku o vině nemá oporu základní zákonný znak charakterizující subjektivní stránku pokusu trestného činu, který spočíval v tom, že jednání, které směřovalo k určitému trestnému činu, k jehož dokonání nedošlo, tj. v daném případě k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, se obviněný „dopustil v úmyslu trestný čin spáchat“. Náležitosti výroku rozsudku vydaného v řízení před soudy, jímž byl obžalovaný uznán vinným, upravuje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého popis skutku ve skutkové větě výroku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Je-li nezbytným znakem skutkové podstaty pokusu trestného činu úmysl pachatele spáchat trestný čin, k jehož dokonání nedošlo, je nezbytné tento úmysl ve skutkové větě uvést (k tomu též př. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04).
O pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§4 tr. zák.), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.
Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu.
Soudy shledaly, že se obviněný předmětného jednání dopustil minimálně v nepřímém úmyslu. Soud prvního stupně tento závěr odůvodnil tím, že věděl, že může svým jednáním ohrozit zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (strana 6 rozsudku). Takové odůvodnění závěru o úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví akceptovat nelze (soud prvního stupně hovoří dokonce jen o ohrožení zdraví) a nic na tom nemění ani ta část odůvodnění jeho rozsudku, podle níž „obviněný vzal do ruky nůž ve chvíli, kdy se nacházel v malé místnosti, která nebyla osvětlena, a nůž držel proti tělu poškozeného v místech, kde při vzetí v úvahu délky ostří nože mohlo dojít v důsledku bodného útoku k poranění nitrobřišního orgánu a způsobení těžké újmy na zdraví (strany 5 p. v., 6 rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením skutku, jak je učinil soud prvního stupně, a v této souvislosti uvedl, že „otázku reálně hrozící těžké újmy na zdraví tento soud náležitě opřel o podaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství“, a sám dodal, že ve vztahu k úmyslu obviněného je třeba zvláště zdůraznit faktor jeho opětovného ozbrojení (poté, co se poškozenému podařilo mu první použitý nůž odebrat).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posuzování předmětného jednání přihlédly k použité zbrani – tj. zejména kuchyňskému noži délky čepele cca 17 cm, lokalizaci útoku a okolnostem, za nichž k útoku proti tělu poškozeného došlo – malá neosvětlená místnost, vliv alkoholu. Tyto okolnosti však samy o sobě opodstatněnost použité právní kvalifikace skutku nezakládají. Soudy nevěnovaly potřebnou pozornost objasnění vzájemných vazeb intenzity a lokalizace útoku v návaznosti na povahu skutečně způsobeného zranění poškozeného a důsledně nebyla vyjasněna ani povaha hrozící újmy na zdraví poškozeného.
Poškozený M. S. v přípravném řízení mimo jiné uvedl, že obviněný jej chtěl oběma noži píchnout. Do jaké části těla směřoval menší z nožů nespecifikoval, ale ve vztahu k většímu noži udal (č. l. 55): „Kam ta rána by šla, nemohu říci, do přední části těla na břicho. Ke kontaktu však nedošlo, kdy já jsem mu automaticky uchopil za ten nůž, vzal jsem oběma rukama ostří nože. O ten nůž jsme se asi 10 vteřin přetahovali. Já jsem nůž držel od svého těla, kdy jsem nůž kroutil do strany. Přitom jsem ucítil palčivou bolest v rukou, kdy došlo k poranění dlaně a prstů na rukou.“ V hlavním líčení už svoji výpověď neupřesnil, toliko dodal, že obviněný držel nůž asi 15 až 20 cm od jeho těla směrem k jeho břichu, že stáli proti sobě a stačil pohyb rukou a obviněný by jej bodl (č. l. 153, 154).
Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. P. K. se podává (č. l. 103-105, 151, 152), že čepel nože, jejímž sevřením a následnou snahou o vyproštění nože z držení druhou osobou mohlo dojít k řezným ranám, jež byly poškozenému skutečně způsobeny, musela být přístupná uchopení oběma rukama poškozeného; její pohyb v tom okamžiku pravděpodobně nebyl příliš rychlý a útočící osoba v té chvíli patrně nemusela nožem učinit prudký výpad. Současně ale dodal, že vzhledem k hloubce ran útočník držel nůž poměrně dost pevně, i když je také možné, že poškozený vyvinul k vytržení nože větší sílu, než bylo třeba; k relevantní odpovědi však znalci chyběly podklady. Ze znaleckého posudku vyplývá, že vyjádření znalce k následkům, jež by mohly nastat poraněním trupu poškozeného, vycházelo pouze z hodnocení nástroje, protože nedošlo k zasažení žádné konkrétní tělesné krajiny a zjištěn nebyl ani úhel, pod nímž by k tomu event. došlo. Hlubší průnik čepele nože přední stěnou do dutiny břicha může u člověka přivodit těžké, až život ohrožující poranění nitrobřišních orgánů. Vzhledem ke konkrétní tělesné konstituci poškozeného, byl-li by napaden nožem s čepelí délky 10 cm, která by pronikla kolmo, mohlo by těžké poranění nitrobřišních orgánů vzniknout jen v některých místech, a to v horní části břicha. Pokud by byl zasažen nožem s čepel délky 17 cm, pak by mohlo dojít k těžkému zranění prakticky v kterékoliv části břicha. Co se konkrétně rozumí těžkým poraněním nitrobřišního orgánu znalec nerozvádí, pod bodem 7. jeho písemně zpracovaného posudku se hovoří o nitrobřišním poranění, jehož léčení by mohlo trvat od 2 až 4 týdnů až do několika měsíců, s možnými trvalými nepříznivými následky na zdravotním stavu postiženého (i s ohrožením samotného života), což však samo o sobě ještě neznamená, že ve všech podobách takového poranění jde o těžkou újmu na zdraví.
Soudy se otázkou razance vedeného útoku nezabývaly, ač je z pohledu užité právní kvalifikace otázkou nesporně významnou. Náležitě též nevysvětlily, kterou z forem těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. spatřovaly v hrozícím následku jednání obviněného. Lze pouze usuzovat, že měly na mysli těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e), event. ch) tr. zák. Samotná okolnost, že byl poškozen nitrobřišní orgán, resp. že hrozilo poškození takového orgánu (popř. hrozila delší dobu trvající porucha zdraví), ovšem nestačí k závěru, že se jedná o těžkou újmu na zdraví podle citovaného ustanovení. Ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. totiž vymezuje těžkou újmu na zdraví tak, že to je jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a že za těchto podmínek jsou těžkou újmou na zdraví alternativy uvedené pod písm. a) až ch).
Je proto zjevné, že v dalším řízení bude třeba zaměřit pozornost na řádné objasnění intenzity útoku a charakteru hrozící újmy na zdraví, a to v závislosti na zhodnocení všech dostupných důkazů maje na zřeteli zásadu in dubio pro reo, a zejména na pečlivé posouzení otázky úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví předvídané v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. V tzv. skutkové větě výroku o vině by měly být okolnosti významné z pohledu právního posouzení skutku vyjádřeny přiléhavěji zejména co do zmiňovaného způsobu útoku, v důsledku něhož mělo být způsobeno poranění nitrobřišního orgánu.
Třebaže to obviněný nenamítl, stranou pozornosti dovolacího soudu nemohla zůstat ani otázka posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
Primární ovšem bylo, zda opětovné spáchání pokusu výše označeného trestného činu dne, ač obviněný dne 13. 6. 2005 vykonal trest odnětí svobody za stejný trestný čin spáchaný dne 13. 6. 2000, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaných trestných činů, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva, dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03 aj.).
Soud prvního stupně se touto problematikou v odůvodnění svého rozsudku nezabýval vůbec, což mu ostatně i odvolací soud vytkl. Odvolací soud sám však jen velmi stručně uvedl, že existence materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy je doložena nejen zanedbatelným časovým odstupem nyní projednávaného skutku od data propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale i celkovou opakovaností jeho dalších předcházejících závažných útoků proti lidskému životu a zdraví (strana 3 napadeného usnesení).
Jakkoliv lze s těmito argumenty souhlasit, přece jen nelze pominout především povahu nyní spáchaného činu, jeho následek, okolnosti, za nichž k němu došlo, jež dosud v těchto souvislostech hodnoceny nebyly, v důsledku čehož je také závěr o nutnosti aplikovat ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečném recidivistovi přinejmenším předčasný a nepřesvědčivý.
Obviněný dále relevantně - z hlediska uplatněného důvodu dovolání - vytkl, že se soudy přesvědčivě nevypořádaly s jeho obhajobou, že se činu dopustil za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. Tato výhrada ale obstát nemůže.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Dovolatel v této souvislosti namítl, že soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka M. S. a nevypořádaly se přesvědčivě s výpověďmi svědků J. V. i D. B., které jsou důkazem o tom, že pouze odvracel přímo hrozící útok poškozeného na svoji osobu.
Ačkoliv obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění soudů, jež se opírala o výpověď svědka M. S., jak ji učinil v přípravném řízení, vyvozoval, že se činu nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl on, kdo napadl poškozeného M. S., postavil vlastní skutkovou verzi. Podle ní to byl naopak poškozený M. S., kdo na něj zaútočil, a on se pouze jeho útoku bránil. Z této své skutkové verze pak vyvozoval, že jeho čin není trestným činem. Obviněný v tomto rozsahu ve skutečnosti brojil proti způsobu hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi svědka M. S., proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku; vytýkané vady mají povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoliv hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena toliko v případě zjištění, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů je extrémní rozpor; ten však v posuzovaném případě shledán nebyl.
Z té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž se soud zabýval touto obhajobou obviněného, vyplývá logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 5, 6 rozsudku); soud prvního stupně vysvětlil, jakými úvahami byly při hodnocení důkazů veden, a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud. Po zevrubném vyhodnocení výpovědí obviněného a svědků M. S., J. V. i D. B. vyložil, že verze nabízená obviněným nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a poznamenal, že s ohledem na fyzické dispozice poškozeného, zaútočil-li by na obviněného, jistě by se takový útok neobešel bez následku, což ale zjištěno nebylo. Pro úplnost nutno k výtkám obviněného dodat, že svědci J. V. a D. B. nic přesvědčivého a relevantního z pohledu nutné obrany obviněného neuvedli; svědek J. V. (č. l. 144, 145) sice popisoval, že poškozený vběhl do místnosti, kde se s obviněným nacházeli, vrhl se na obviněného, který od něj musel dostat ránu, což ale neviděl, a neviděl ani u nikoho z nich žádný nůž. K mechanismu vzniku zranění poškozeného se nevyjádřil a stejně tak se k němu nevyjádřil ani svědek D. B. (č. l. 143, 144), který popisoval konflikt mezi obviněným a poškozeným též tak, že se obviněný proti poškozenému, který už měl pořezané ruce, rozeběhl s nožem v ruce, protože mu poškozený vulgárně nadával a vyhrožoval mu zabitím, ale nic mu neudělal. Soud prvního stupně vysvětlil, jakými úvahami byl veden, opřel-li závěr o vině obviněného o výpověď svědka M. S. (č. l. 152-154) podporovanou závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. P. K., a jeho úvahy lze akceptovat. Soudy, vědomy si problematické důkazní situace, označily jako jediného útočníka obviněného, v důsledku čehož aplikace ustanovení §13 tr. zák. nepřicházela v úvahu.
Protože právní posouzení skutku je z důvodů, jež byly shora vyloženy, nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Chomutově. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je soud prvního stupně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková