ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.603.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 603/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2007 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2007, sp. zn. 7 To 20/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 89/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. října 2006, sp. zn. 80 T 89/2006, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s J. P. a M. B. způsobem podrobně popsaným ve výrokové části rozsudku. Byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o části nároku poškozené M. M. na náhradu škody, se zbývajícími nároky na náhradu škody odkázal soud poškozené M. M. a V. H. na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byli obvinění J. T., J. P. a M. B. týmž rozsudkem zproštěni podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 12. června 2006, sp. zn. 3 ZT 455/2005, pokud jde o jednání popsané v bodě I. odst. 2 obžaloby, v němž byla spatřována příprava k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. zák.
O odvolání státního zástupce, podaném v neprospěch obviněných J. T. a M. B., rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 1. února 2007, sp. zn. 7 To 20/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. T. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu a ohledně obviněného M. B. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a za použití §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. T. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že: „dne 5. 12. 2005 kolem 1.30 hod v Ch., kam odjeli osobním automobilem řízeným obžal. J. T., po předchozí vzájemné domluvě o provedení loupežného přepadení, a po vytipování vhodného objektu, převlečení oděvu, vybaveni plynovou pistolí, slzným sprejem, šroubovákem a batohem, vstoupili do Herny-baru, kam společně vešli do zadní místnosti herny, kde byly umístěny hrací automaty, a zde se dohodli na provedení jednotlivých činností loupežného přepadení, následně se obžal. J. P. s obžal. M. B. odebrali k barovému pultu, kde obž. M. B. vstříkl obsluze provozovny, servírce M. M., slzný plyn do obličeje, obž. J. P. na ni namířil plynovou pistoli, slovně požádal vydání peněz a uložil jí, aby si lehla na zem, poté prohledali prostor za barem a přinutili M. M. otevřít zásuvku s penězi, odkud ke škodě majitelky této provozovny D. D. odcizili finanční hotovost v celkové částce 29 695,50 Kč a odcizenou peněžní hotovost umístili do za tímto účelem přineseného batohu a ke škodě M. M. dále odcizili mobilní telefon zn. Nokia 6230 v hodnotě 4 000,- Kč, přičemž souběžně s tím, podle předchozí dohody o rozdělení jednotlivých úloh, se obž. J. T. pokoušel ve vedlejší místnosti pomocí šroubováku vypáčit hrací automat Admiral Cizling a odcizit odtud finanční hotovost, což se mu však nepodařilo, neboť na vyzvání obžalovaných J. P. a M. B. po ukončení přepadení servírky M. M. provozovnu společně s nimi opustil, a hrací automat pouze nepatrně poškodil, bez vlivu na jeho provoz, a v důsledku použití slzného spreje pak M. M. utrpěla zranění spočívající v poleptání spojivek na obou očích lehkého stupně,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 5. 2003, č. j. 1 T 61/2003-149, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2003, potrestán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání dvou let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 13. 6. 2005, se stanovením zkušební doby v trvání tří let.“
M. B. soud při nezměněném skutkovém stavu nově uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. zák. soud rozhodl o nároku poškozené M. M. na náhradu škody.
Současně Krajský soud v Ostravě rozhodl napadeným rozsudkem tak, že odvolání obviněného J. T. a obviněného M. B. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal toliko obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, když popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a neobsahuje všechny potřebné skutečnosti tak, aby z jednání obviněného bylo možno usuzovat na naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Soudům dále vytkl, že nesprávně interpretovaly výpověď spoluobviněného J. P., pokud dospěly k závěru o existenci dohody o provedení loupežného přepadení. Dovolatel od počátku jednal samostatně a jeho úmysl směřoval výhradně k získání finančních prostředků z výherního hracího automatu, který se nacházel v zadní části herny. Jednání dovolatele proto mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., anebo trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V závěru dovolatel navrhl, aby „…Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 7 To 20/2007, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřil tak, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti se jedná o námitky, jimž nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplynulo, že obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů ve společném úmyslu zmocnit se finanční hotovosti. Přesto, že se obviněný přepadení přímo nezúčastnil, byl si ho po celou dobu svého jednání vědom a jeho jednání předchozí zneškodnění obsluhy provozovny předpokládalo. Proto státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl na základě obsahu spisu k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, zčásti směřují i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že soudy nesprávně hodnotily výpověď obviněného J. P. a v důsledku toho dospěly i k nesprávným skutkovým zjištěním o pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku neobsahuje konkrétní zjištění, která by odpovídala právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a že jeho jednání mělo být posouzeno podle mírnějších ustanovení trestního zákona (§247 odst. 1 tr. zák., §251 odst. 1 tr. zák., §167 odst. 1 tr. zák.). V tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Z právní věty rozsudku je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě považoval za naplněné ty znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. skutkové věty rozsudku v tomto směru vyplývá, že obviněný, po předchozí domluvě o provedení loupežného přepadení, vytipování vhodného objektu, převlečení oděvu, po vybavení plynovou pistolí, slzným sprejem, šroubovákem a batohem, vešel společně s J. P. a M. B. do Herny-baru, v níž se, po předchozí dohodě o provedení jednotlivých činností loupežného přepadení, J. P. s M. B. odebrali k baru, kde vstříkli obsluze provozovny (servírce M. M.) slzný plyn do obličeje, J. P. na ni namířil plynovou pistoli, slovně požadoval vydání peněz a uložil jí, aby si lehla na zem, poté prohledali prostor za barem, přinutili obsluhu otevřít zásuvku s penězi a ke škodě majitelky provozovny odtud odcizili částku 29 695,50 Kč a ke škodě obsluhy provozovny dále i mobilní telefon značky Nokia 6230 v hodnotě 4 000,- Kč. Souběžně s touto jejich činností se obviněný J. T. ve vedlejší místnosti pokoušel vypáčit pomocí šroubováku hrací automat Admiral Cizling a odcizit odtud finanční hotovost, což se mu nepodařilo, protože po ukončení přepadení, na vyzvání J. P. a M. B., provozovnu spolu s nimi opustil. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti soud dospěl k závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
V této souvislosti lze připomenout, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání však jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale též tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje tyto znaky, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušné části trestního zákona (srov. č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (srov. stanovisko č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z pohledu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. to mimo jiné znamená, že není třeba, aby se každý ze spolupachatelů dopustil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale postačí, že v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů při společnému útoku dojde k tomu, že jen některý z nich se dopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, zatímco jiný ze spolupachatelů se dopustí jednání směřujícího k odcizení věci, k jejímu nalezení, odnětí z dispozice poškozeného apod. (srov. č. 18/94 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů, opírajících se zejména o svědeckou výpověď M. M. a dále též výpovědi J. P. a M. B. v tomto směru vyplynulo, že se obvinění na provedení loupežného přepadení předem domluvili, proto se také vybavili batohem, slzným plynem, plynovou pistolí a šroubovákem. Když poté vstoupili do herny, kterou obviněný J. T. vytipoval, J. P. a M. B. zamířili podle domluvy k baru, kde násilím přiměli obsluhu herny k vydání finanční hotovosti. Souběžně s tím se obviněný J. T. pokoušel ve vedlejší místnosti získat další finanční hotovost vypáčením výherního hracího automatu. Obvinění hernu opustili společně a odcizenou finanční hotovost si mezi sebou rozdělili, pouze mobilní telefon si ponechal J. T. Za těchto okolností je zřejmé, že přesto, že sám J. T. nebyl přímo u přepadení a sám se osobně nedopustil vůči obsluze herny žádného násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, šlo o součást jednání, za které odpovídají všichni tři obvinění jako spolupachatelé. Obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že obsluha herny bude za použití násilí (slzného spreje a plynové pistole) přinucena k vydání finančních prostředků a svou aktivní přítomností v herně tak ve skutečnosti realizoval předem pojatý záměr provést loupežné přepadení.
Obviněný tedy svým jednáním naplnil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce objektivní (ve vztahu k násilí užitému s cílem získat cizí věc), tak po stránce subjektivní (úmysl).
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík