ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1152.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1152/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné B., spol. s r. o., proti povinnému M. L., zastoupenému advokátkou, pro 632,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74 Nc 202/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č.j. 55 Co 196/2005-40, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. 2. 2005, č.j. 74 Nc 202/2005-19, Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 11 C 347/94, k vymožení pohledávky 632,30 Kč „s 0,5 % denním úrokem z částky 632,30 Kč od 6. 1. 1992 do 14. 7. 1994, nejméně však 5 korun za každý i započatý měsíc, s 2,5 % denním úrokem z částky 632,30 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, nejméně však 25 korun za každý i započatý měsíc,“ a nákladů nalézacího řízení (200,- Kč) na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. I. D., soudního exekutora (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v části, týkající se příslušenství – tj. co do „0,45 % denního úroku z částky 632,30 Kč od 6. 1. 1992 do 14. 7. 1994 a 2,25 % denního úroku z částky 632,30 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení“ – tak, že návrh na nařízení exekuce v tomto rozsahu zamítl; jinak je potvrdil. Odvolací soud – ve vztahu k potvrzující části usnesení – uzavřel, že předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, zejména shledal podkladový rozsudek vykonatelným (z nalézacího spisu zjistil, že byl doručen 14. 11. 1995 opatrovníku, jehož soud povinnému v tomto řízení ustanovil).
Proti části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, podal povinný dovolání. Namítá, že o řízení, které vydání podkladového rozsudku předcházelo, nevěděl (žalobu ani rozsudek neobdržel, přestože na poště v P., kde bydlel, měl dohodnuto, že mu zásilky budou posílat do P., Kamenická 42). V nalézacím řízení mu tudíž byla odňata možnost jednat před soudem, případně i dluh zaplatit, přičemž tato vada ovlivnila i rozhodování exekučního soudu. Odvolacímu soudu dále vytknul, že neaplikoval ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), i když okolnosti případu svědčí pro závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce je v rozporu s dobrými mravy. Dále upozornil na to, že ve výroku napadeného rozhodnutí je namísto 632,30 Kč uvedena nesprávně částka 635,30 Kč. Navrhl, aby rozhodnutí v napadené části bylo zrušeno a věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Naopak platí, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Takovou vadou ostatně není zjevná nesprávnost výroku, na níž dovolatel upozornil, protože je napravitelná (viz §164, §211 o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Otázky, které dovolatel nabídl k přezkumu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Ta dovodila, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67 (a v mnoha dalších rozhodnutích) Nejvyšší soud vysvětlil, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu