ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1426.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1426/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně Š. B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. f., o vyloučení pohledávky z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 158/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 12. 2005, č.j. 25 Co 238/2005-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 3. 12. 2004, č.j. 6 C 158/2004-16, jímž obvodní soud zamítl žalobu o vyloučení pohledávky na účtu vedeném u ČSOB, a.s., z exekuce nařízené usnesením téhož obvodního soudu z 3. 11. 2003, č.j. Nc 2668/2003-5. Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřel-li povinný (Ing. J. Š. jakožto fyzická osoba) tři dny po nařízení exekuce, tedy 6. 11. 2003, s žalobkyní (společností, jejímž jediným „vlastníkem a jednatelem“ je týž Ing. J. Š.) smlouvu o prodeji podniku (jejíž přílohou č. 7 z 30. 1. 2004 byl „vymezen rozsah dalších majetkových hodnot“ prodávaného podniku - kromě jiného - také předmětnou pohledávkou), pak – byť byl přechod pohledávky sjednán ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku, tedy k 1. 1. 2004, jde o smlouvu neplatnou, a to přesto, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno teprve 26. 1. 2004. Absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku, a tedy i o převodu předmětné pohledávky, odvolací soud dovodil mimo jiné i „gramatickým a logickým výkladem“ přílohy č. 7 smlouvy, jímž dospívá k závěru, že jde „o účelový úkon směřující ke zmaření, respektive ke ztížení vedení exekuce na majetek prodávajícího J. Š. (povinného)“.
V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v jeho nesouladu s dosavadní judikaturou, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu z 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, publikovaným pod R 30/97, a ze 16. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 759/2001, a v jeho rozporu s hmotným právem, zejména ustanoveními §476, §477 a §483 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v rozhodném znění) žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje (kromě nesprávného výkladu výše uvedených ustanovení obchodního zákoníku) v nesprávném posouzení otázky, kdy se smlouva o prodeji podniku (jehož součástí je i předmětná pohledávka z účtu u peněžního ústavu) „stala perfektní a kdy účinnou“, a v důsledku toho pak v závěru odvolacího soudu, že smlouva je neplatná. Dovolatelka zdůrazňuje, že byl-li v příloze č. 7 (z 30. 1. 2004) ke smlouvě (ze 6. 11. 2003) o prodeji podniku sjednán přechod pohledávky z povinného na žalobkyni ke dni účinnosti smlouvy, tedy k 1. 1. 2004, pak nemůže jít o smlouvu absolutně neplatnou podle §44 odst. 7 exekučního řádu, jelikož usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno teprve 26. 1. 2004.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Hodnocením dovolatelčina argumentu odůvodňujícího přípustnost dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatelka především přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil (poté, co použil „gramatického a logického výkladu“ přílohy) také dalším závěrem, totiž že smlouva o prodeji podniku ve znění její přílohy č. 7 je „účelový úkon, směřující ke zmaření, respektive ke ztížení vedení exekuce na majetek prodávajícího J. Š. (povinného)“, tedy, řečeno slovy ustanovení §39 občanského zákoníku, že je úkonem obcházejícím zákon, kterýžto pojem literatura vysvětluje jako případ, kdy právní úkon sice v přímém rozporu se zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje.
Závěr o nedůvodnosti žaloby založený na tomto – druhém – důvodu však dovoláním dotčen nebyl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod poř. č. 17, v němž Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý, což platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen).
V této souvislosti je právně nevýznamná odpověď na případnou otázku, zda vedle sebe může obstát současně závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho rozpor se zákonem (úkon contra legem) a závěr o jeho neplatnosti pro obcházení zákona (úkon in fraudem legis), jelikož případná vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí v tomto směru – a tedy jeho nepřezkoumatelnost – je napadnutelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jenž (kromě toho, že nebyl uplatněn) je ovšem důvodem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilým (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2004, pod poř. č. 212).
I kdyby však Nejvyšší soud pominul okolnost, že dovolatelka nenapadla kvalifikaci smlouvy o prodeji podniku jako neplatné právě pro obcházení zákona, nelze pro posouzení otázky přípustnosti dovolání dospět k závěru kladnému.
Nejvyšší soud totiž již v několika rozhodnutích (viz rozsudek z 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001 pod poř. č. 134) vyslovil závěr, že právní úkon učiněný jeho účastníky v úmyslu zmařit provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí (tím, že má být právním důvodem pro vyloučení postiženého majetku z exekuce), je podle §39 obč. zák. neplatný (k tomu srov. obdobně odůvodnění rozsudku z 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněného v témže časopise č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 104 a odůvodnění rozsudku z 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, v němž soud /byť pro účely vysvětlení rozdílu mezi úkonem odporujícím zákonu a úkonem příčícím se dobrým mravům/ zdůraznil, že „jednání, jímž dlužník sleduje nastolení takového právního stavu, který by znemožnil nebo alespoň podstatně ztížil věřitelům dosáhnout uspokojení jejich pohledávek /např. tím, že se zbavuje svého majetku/ neodporuje mimoprávním normám chování lidí, nýbrž že takové jednání není v souladu se zákonem /právem/; právní úkony učiněné s takovýmto záměrem /úmyslem/ jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých případů – buď neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení, nebo sice platné, avšak odporovatelné podle §42a obč. zák.).
Jestliže tedy v dané věci odvolací soud po zhodnocení důkazů, jež (ovládané zásadou volnosti zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) samo o sobě žádným z dovolacích důvodů úspěšně napadnutelné není, smlouvu o prodeji podniku uzavřenou tři dny po nařízení exekuce považoval za úkon, jehož účelem bylo zmařit či alespoň ztížit vedení exekuce, tudíž úkon obcházející zákon, a proto neplatný, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž se musel zabývat námitkami nesprávného posouzení okamžiku platnosti a účinnosti smlouvy a nesprávného výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku (jen na posouzení těchto otázek – viz výše – napadené rozhodnutí nespočívá), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalovanému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu