ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2055.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2055/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného s. m. O., zastoupeného advokátem, proti povinné D. H., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 E 107/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2006, č. j. 40 Co 1229/2005-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 7. 2005, č. j. 47 E 107/2004-41, kterým okresní soud zamítl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením povinné z označeného bytu do zajištěné bytové náhrady. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním v závěru, že zajištěný byt neodpovídá kritériím náhradního bytu ve smyslu ustanovení §712 odst. 2, věty první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), na který má povinná podle podkladového rozsudku právo; splňuje pouze podmínku bydlení na dobu neurčitou, ale podle velikosti a vybavení nezajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemkyně a členů její domácnosti. Protože lhůta k plnění (vyklizení) běží od zajištění bytové náhrady, k čemuž nedošlo, není, argumentuje odvolací soud, exekuční titul vykonatelný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo oprávněné město dovoláním, jímž – hodnoceno podle obsahu – namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Prosazuje, že dům, ve kterém se nabízený byt nachází, je bytovým domem, a nikoli ubytovacím zařízením, jednotky v něm jsou určené k trvalému bydlení, byt má samostatný vchod, společná předsíň a společné sociální zařízení pouze snižují jeho kvalitu; nelze však usuzovat, že by taková bytová náhrada nezajišťovala lidsky důstojné ubytování. Podle exekučního titulu nemá povinná právo na přiměřený náhradní byt, ale na náhradní byt, který může být menší rozlohy, kvality i vybavení. S ohledem na to, že povinná dluží oprávněnému jako pronajímateli částku vyšší než 370.000,- Kč, že právo na náhradní byt bylo povinné titulem přiznáno pouze z důvodu, že v době rozhodování nalézacího soudu pečovala o dvě nezletilé děti, a že vyklizovaný byt ve skutečnosti neužívá, je posouzení bytu jako nedostačující náhrady nesprávné. Nutit oprávněného zajistit byt vyšší kvality, rozlohy a vybavení, než je zajištěná bytová náhrada, je (stejně jako celé rozhodnutí odvolacího soudu) v rozporu s dobrými mravy. Navrhlo, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření sdělila, že pokud by jí oprávněné město zajistilo odpovídající bytovou náhradu (byt 1+1, I. kategorie), nemuselo nyní poukazovat na změněnou situaci, nezvyšovaly by se náklady řízení, ani by nerostl její dluh na nájemném.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Přestože dovolatel považuje napadené rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za zásadně právně významné, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze. Při řešení k přezkumu nabídnuté otázky (zda předmětná bytová náhrada splňuje požadavky kladené na náhradní byt ustanovením §712 odst. 2, věty první, obč. zák.) odvolací soud ve svém výsledku jednak uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, a jež korespondují i publikované rozhodovací praxi soudů, jednak závěry, ke kterým dospěl, jsou soustředěné ke zcela konkrétnímu skutkovému základu, což možnosti (potřebného) všeobecného judikatorního přesahu omezuje, resp. potlačuje (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2002, č. j. 22 C 259/2000-86, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 21 (I. kategorie), sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v sedmém poschodí domu č. or. 5, v O. na ulici Zikova, určil, že nájem zaniká uplynutím stanovené výpovědní lhůty, a povinnou zavázal k vyklizení bytu do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Oprávněné město zajistilo povinné (na dobu neurčitou) byt č. 8 (III. kategorie), sestávající z jedné místnosti, společného příslušenství (tj. kuchyně, koupelny, WC a předsíně), v prvním podlaží domu č. or. 51, v O. na ulici Holická. Porovnáním obou bytů soudy obou stupňů zjistily, že podlahová výměra vyklizovaného bytu, který s povinnou užívají dva zletilí synové, činí 71,6 m2 (20,9 m2, 12,2 m2, 12,2 m2, 8,5 m2 /kuchyně/, 8,8 m2 /předsíň/, 3,9 m2 /WC s koupelnou/, 3,1 m2 /balkon/, 2 m2 /sklep/), že zajištěný byt sestává z pokoje (17,2 m2) a společného příslušenství, tj. kuchyně, předsíně, WC a koupelny (na každém podlaží stavby je umístěno čtrnáct pokojů, pět předsíní, pět hygienických zázemí /umývárny, WC/) a že nájemné bytu vyklizovaného představuje 1.811,- Kč a bytu náhradního 337, Kč měsíčně.
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s §712 odst. 2, věty první, obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu, jde – co do právní konstrukce – o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Rozhodnými kritérii (kvalita, vybavenost, poloha, počet osob, jež mají byt vyklidit, finanční náročnost související s dluhem na nájemném ve vyklizovaném bytě) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelem hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je tedy napadené rozhodnutí – jak bylo již řečeno výše – v souladu s dosavadní judikaturou.
Námitka oprávněného, že u povinné došlo ke změně poměrů, stejně jako námitka, podle níž je trvání na splnění jemu uložené povinnosti zajistit určenou bytovou náhradu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jsou bezcennými.
Soud výkonu rozhodnutí nemůže nově posuzovat (v intencích §712 obč. zák.) kvalitu bytové náhrady, po jejímž zajištění má povinná byt vyklidit; jeho úkolem pro účely nařízení výkonu rozhodnutí je zhodnotit, zda pro povinnou je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí (srov. §343 odst. 1, větu první, o. s. ř.). O jakou náhradu má jít, závazně určil (musel určit) soud, který vykonávané rozhodnutí vydal. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že dojde-li po vydání exekučního titulu, podle kterého má povinný vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle §80 písm. c/ o. s. ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady; děje se tak ovšem v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, nikoli ve vykonávacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2002 pod č. 46, usnesení ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2021/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000 pod č. 45).
Dovolací soud připomíná, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jehož rámci právě soud – v nalézacím řízení – posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (povinné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a oprávněné město na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu