ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2235.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2235/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ú. p. h. m. P., proti povinné J. J., zastoupené advokátkou, pro částku 156.419,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 1760/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 25. 1. 2005, č.j. 28 Co 21/2005-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22. 9. 2004, č.j. 13 E 1760/2004-2, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolacími námitkami povinné se městský soud vypořádal závěrem, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, zejména, že zde je vykonatelný exekuční titul, a zdůraznil, že jeho věcnou správnost není oprávněn přezkoumávat.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinná namítá existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v okolnosti, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda vůbec je osobou povinnou. Podle jejího názoru je v rozporu s dobrými mravy nejen samotná exekuce, ale také podkladové rozhodnutí (Ú. p. h. m. P., pobočky v P., z 13. 5. 2004, č.j. ABE-5878/2004-04/11, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí z 24. 6. 2004, č.j. 2004/30344-442 /č.l. 32/), jímž byla zavázána k vrácení dávek hmotného zabezpečení v částce 156.419,- Kč. Tyto dávky jí byly vypláceny poté, co s ní zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr (svůj pracovněprávní spor s ním vyhrála), takže zůstala pouze s minimem prostředků. Protože se soud jejími námitkami uplatněnými v odvolání nezabýval (dokonce je pro nařízení exekuce kvalifikoval jako irelevantní), zatížil dle jejího názoru řízení vadou, k níž „musí dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti.“ Dovolatelka také trvá na své odvolací námitce, že exekuční soud je oprávněn a povinen přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jelikož „věci nelze vytrhávat z kontextu“, a nadále nesouhlasí s tím, že je exekučním soudem „vedena jako povinná.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takový dovolací důvod však povinná ve skutečnosti neuplatnila.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Žádnou nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu nevytýkala. Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou. Dovolatelka se také mýlí, nesouhlasí-li s tím, že je „vedena jako povinná.“ Vymezení účastníků řízení o výkon rozhodnutí v ustanovení §255 odst. 1 o.s.ř. je totiž třeba chápat procesně; oprávněným je tedy ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba domáhající se nuceného uspokojení svého práva, a povinným ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti. K tomu, že výkon rozhodnutí – pojmově – nemůže být v rozporu s dobrými mravy, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu