ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.764.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 764/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné T., a. s., proti povinnému P. P., zastoupenému opatrovníkem, pro částku 8.353,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 Nc 4479/2004, o dovolání JUDr. I. R., soudního exekutora se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 9, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 9. 2006, č. j. 10 Co 851/2006-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (v napadené části, tj. ve výroku o nákladech exekuce) potvrdil usnesení z 27. 4. 2006, č.j. 8 Nc 4479/2004-9, jímž okresní soud exekuci zastavil a k úhradě jejích nákladů k rukám soudního exekutora zavázal povinného.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl soudní exekutor dovoláním (zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda soud může povinného /nikoli tedy oprávněného/ zavázat k úhradě nákladů exekuce, i když ta byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., tedy právě pro jeho nemajetnost), jímž namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v právním názoru odvolacího soudu, že při zastavení exekuce je oprávněný ve smyslu ustanovení §89 zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“) povinen hradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce jen v případě jeho procesního zavinění (jež ovšem v souzené věci dáno nebylo).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce, stejně jako usnesení o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu