ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1008.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1008/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. s. J., s. p., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 82/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2005, č.j. 21 Co 57/2005-251, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 126.516,- Kč s 6,5% úroky z prodlení od 15.6.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že od roku 1994 pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) jako řidič těžké mechanizace a že dne 26.7.1990 při pádu z automobilu na zem utrpěl úraz, v důsledku něhož se stal v roce 1993 částečně invalidní a v roce 2000 plně invalidní. Žalovaný uznal úraz jako pracovní a poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku „do průměrného měsíčního čistého výdělku“. V „dalších letech“ však žalovaný žalobce „poškodil tím, že mu začal vyplácet náhradu do průměrného hrubého výdělku“. Tato „změna výpočtu ztráty na výdělku z průměrného čistého na průměrný hrubý měsíční výdělek“ byla podle názoru žalobce pro něj „nevýhodná, a to z důvodu, že při výpočtu ztráty z čistých příjmů od 1.7.1993 se vypočítaná ztráta pro daňové účely zvyšovala o 20% pro vlastní zdanění“; žalobce se proto domnívá, že mu žalovaný „od června 2000 nevyplatil celkem částku 126.516,- Kč před zdaněním“.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23.3.2004, č.j. 15 C 82/2002-116 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 23.780,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 26.7.1990 pracovní úraz, že poté byl v pracovní neschopnosti a dne 25.2.1993 byl uznán částečně invalidním. Vycházeje z názoru, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) „mohl žalobci jako nárok samostatný a nezávislý vzniknout teprve až okamžikem, kdy žalobci skončila pracovní neschopnost nebo kdy byl uznán částečně invalidním“, dovodil, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci „vznikl až dnem 25.2.1993“, a že proto při výpočtu výše tohoto nároku „bylo třeba vycházet z právních předpisů platných a účinných k datu 25.2.1993, tj. z hrubé mzdy“. Protože žalovaný již žalobci z tohoto titulu zaplatil částky vypočtené soudním znalcem Dr. B. K., který „také vycházel z hrubé mzdy a příslušných ustanovení právních předpisů ve znění k datu 25.2.1993“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žaloba není důvodná“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.7.2004, č.j. 21 Co 267/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že jednotlivé složky práva na náhradu škody jsou „zcela samostatnými dílčími nároky, jejichž existence je navzájem nezávislá“, a že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku (§195 zák. práce) mohl žalobci vzniknout až poté, co mu skončil nárok náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§194 zák. práce), tj. „teprve ode dne následujícího po skončení pracovní neschopnosti, i kdyby ještě předtím byl uznán invalidním či částečně invalidním“. Protože dosavadní výsledky dokazování neumožňují jednoznačně určit, kdy žalobci skončila pracovní neschopnost, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení „zaměřil na přesné zjištění termínu skončení pracovní neschopnosti žalobce vyvolané pracovním úrazem“.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 4.11.2004, č.j. 15 C 82/2002-167 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 48.603,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „provedeným dokazováním bylo na jisto postaveno“, že žalobce byl následkem pracovního úrazu utrpěného dne 26.7.1990 v pracovní neschopnosti až do dne 24.2.1993“, dovodil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, resp. při uznání částečné invalidity (§195 odst. 1 zák. práce) „žalobci vznikl až dnem 25.2.1993, jako dnem následujícím po dni 24.2.1993, ve kterém byla skončena jeho pracovní neschopnost“, přičemž „je zcela nerozhodné, kdy byl žalobce uznán částečně invalidním a příp. zda se tak stalo zpětně“. Proto podle jeho názoru je při posouzení a výpočtu uplatněného nároku „nutno vycházet z právních předpisů platných a účinných k datu 25.2.1993 (§193a, §195 odst.1, §275 odst. 2, 3 zák. práce a §17 odst. 1, §23 zákona o mzdě), tj. z hrubé mzdy“. Vzhledem k tomu, že žalovaný již žalobci z téhož titulu zaplatil částky vypočtené soudním znalcem Dr. B. K., který při vypracování svého znaleckého posudku ze dne 11.12.2001 „také vycházel z hrubé mzdy a s poukazem na citovaná ustanovení právních předpisů ve znění k datu 25.2.1993“, a protože správnosti tohoto znaleckého posudku „soud nemá důvodu nevěřit“ a „neměl zapotřebí“ v dané věci nechat vypracovávat další znalecký posudek (žalobce zpochybňoval posudek Dr. K. výlučně s poukazem na postup podle nesprávné právní úpravy), dospěl k závěru, že žaloba „v celém rozsahu“ není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.12.2005, č.j. 21 Co 57/2005-251 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 24.301,50 Kč „k rukám zástupce žalovaného“; současně rozhodl, že žádný z účastníků má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „zástupci žalobce, Dr. se přiznává odměna a náklady řízení za zastupování žalobce v částce 11.528,70 Kč“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „provedl dokazování o právně významných tvrzeních žalobce i žalovaného v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci“, že provedené důkazy „řádně hodnotil v souladu s ust. §132 o.s.ř.“ a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, na něž „aplikoval správné právní předpisy“ a učinil správné právní závěry. Odvolací námitky žalobce odmítl s odůvodněním, že soud v této věci nemůže přezkoumávat správnost rozhodnutí správního orgánu o ukončení pracovní neschopnosti a o uznání částečné invalidity, a opětovně poukázal na samostatnost nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, které – jak zdůraznil - „nepřísluší vedle sebe“ a „nelze je tudíž ani zaměňovat“. Jestliže byl žalobce od utrpění pracovního úrazu několikrát v pracovní neschopnosti vyvolané pracovním úrazem, pak podle názoru odvolacího soudu mu vždy za dobu pracovní neschopnosti náležela náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a „v ostatním období“ náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci vznikl „ode dne následujícího“ od skončení poslední pracovní neschopnosti vyvolané pracovním úrazem, tj. od 25.2.1993, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pro výpočet této náhrady byl podle zákoníku práce účinného od 1.1.1993 rozhodující průměrný hrubý výdělek a že proto žalobcem požadovaný doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od června 2000 do května 2002, který „má podle jeho vlastního vyjádření představovat pouze rozdíl mezi náhradou zjištěnou z čistého výdělku a náhradou zjištěnou z hrubého výdělku“, není opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „novela zákoníku práce (účinná od 1.1.1993) reagovala na vyšší mzdovou úroveň“, jíž ovšem žalobce, který utrpěl pracovní úraz „v době, kdy byla jiná, nižší hladina výdělků“, „nemohl pod vlivem úrazu dosáhnout“. Podle jeho názoru „byl poškozen ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a svobod“ (který garantuje právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), neboť odvolací soudu zaujal stanovisko, že „by se u něho při každé pracovní neschopnosti přepočítávala náhrada ušlého výdělku podle nových předpisů, které reagují vždy na novou aktuální mzdovou úroveň“. Dovolatel zdůraznil, že již před první pracovní neschopností po úraze (od 25.2.1991 do 13.9.1991) „byl žalobce jistě ve své pracovní výkonnosti postižen“, neboť jeho úraz „byl skutečně velmi těžký“, a že „střídání pracovních neschopností a uschopnění u žalobce vedlo k tomu, že nebyl po roce nepřetržité pracovní neschopnosti uznán plně invalidní, což by odpovídalo závažnosti jeho postižení“. Soud však k posouzení této otázky „velmi závažné pro výsledek sporu“ neustanovil odborného soudního znalce, naopak přijal jako listinný důkaz znalecký posudek Dr. B. K., který však tuto otázku neřešil a žalobce měl k němu výhrady. Podle názoru dovolatele je proto „otázkou zásadního významu“ (kterou „by měl zodpovědět odborný soudní znalec z oboru medicíny“), „zda žalobce v důsledku svého těžkého pracovního úrazu nebyl ve stavu plné invalidity již po roce od okamžiku, kdy úraz utrpěl, což by mohlo mít dopad na aplikaci právní úpravy platné v této době“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a „související“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako „zjevně nedůvodné a nepřípustné“ zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí odvolací soudu „neřeší ve věci samé po právní stránce otázku zásadního významu“ a je podle jeho názoru správné.
V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaný S. statek S., státní podnik, dnem 14.11.2006 zanikl a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.2.2006, č.j. 21 Cdo 1008/2006-282 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno se S. statkem J., státním podnikem (§107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně rozhodl stejně - žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) v pracovním poměru od roku 1994 jako řidič těžké mechanizace a že dne 26.7.1990 utrpěl pracovní úraz, když spadl z plně naložené korby nákladního automobilu (z výšky cca 3,5 m) na zem. Po pracovním úrazu žalobce pokračoval v pracovní činnosti bez omezení. Dne 23.3.1992 po intenzivních bolestech hlavy byl u žalobce zjištěn subdurální hematom (krevní výron mezi mozkovou tkáň a tvrdou plenu mozkovou), který mu byl téhož dne operován, a do 24.2.1993 byl v pracovní neschopnosti; poté vykonával u žalovaného méně placené práce až do 30.6.1993, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi žalovaného podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. V následujícím období žalobce nebyl zaměstnán (byl evidován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání) a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16.8.1993 mu byl s účinností od 25.2.1993 přiznán částečný invalidní důchod. Od března 1994 žalobce pracoval na zkrácený pracovní úvazek jako údržbář na Okresním úřadu ve S. až do 31.12.2000, kdy tento pracovní poměr skončil v souvislosti s tím, že žalobci byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 20.12.2000 s účinností od 21.7.2000 přiznán plný invalidní důchod. Žalovaný vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházeje přitom z jeho průměrného hrubého výdělku. Žalobce namítá, že žalovaný měl při výpočtu této náhrady vycházet z průměrného čistého výdělku a z tohoto důvodu po něm požadoval za období od 1.6.2000 do 31.5.2002 doplatek ve výši 126.516,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu byl pro závěr o tom, zda žalobci náleží požadovaný doplatek, který - jak zdůrazňuje odvolací soud - „má představovat pouze rozdíl mezi náhradou zjištěnou z čistého výdělku a náhradou zjištěnou z hrubého výdělku“, především významné, kdy žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. zda podle jeho tvrzení vznikl před 1.1.1993, než nabyl účinnosti zákon č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých pracovněprávních předpisů, který – mimo jiné – změnil ustanovení §275 odst. 3 zák. práce tak, že „v případech, kdy se pro účely výpočtu peněžitých plnění vychází podle obecně závazných právních předpisů z průměrného měsíčního čistého výdělku pracovníka, zjišťuje se tento výdělek z průměrného měsíčního hrubého výdělku odečtením zálohy na daň z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, vypočtených podle podmínek a sazeb platných pro pracovníka v měsíci, v němž se tento výdělek zjišťuje“ (srov. Část třetí, Čl. VI, bod 7. cit. zákona).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dochází proto, že zaměstnanec, který byl pro následky pracovního úrazu podle zvláštních právních předpisů neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku nemocenské dávky. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) nastává proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§194 zák. práce) a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 zák. práce) - jak z toho správně vycházejí i soudy v posuzované věci – jsou samostatnými dílčími nároky na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem, na čemž nic nemění skutečnost, že případná invalidita zaměstnance navazuje bezprostředně na dobu jeho pracovní neschopnosti. Jde o nároky, které jsou podle hmotného práva zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také k nim dochází v jinou dobu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.10.1974, sp. zn. 5 Cz 32/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, pod č. 10, a závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56-57). S touto relativní samostatností je třeba počítat i při zkoumání existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl zaměstnanec neschopen práce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku; není přitom rozhodující, jak rovněž uvažují soudy v projednávané věci, zda (příp. kdy) zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, pod č. 76).
Z uvedeného vyplývá, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohl žalobci za daného skutkového stavu vzniknout nejdříve tehdy, kdy pro následky pracovního úrazu začal u žalovaného konat méně placenou práci (a proto u něj došlo ke ztrátě na výdělku), tedy v téže době, kterou soudy obou stupňů nepřesně vymezují jako „den následující po dni, kdy žalobci skončila (poslední) pracovní neschopnost“ (tj. 25.2.1993). Odvolací soud proto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou - vycházeje ze samostatnosti nároků podle ustanovení §§194 a 195 zák. práce - dovodil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl žalobci až po 1.1.1993, přičemž „je zcela nerozhodné, kdy byl žalobce uznán částečně invalidním a příp. zda se tak stalo zpětně“.
Vymezuje-li dovolatel jako „otázku zásadního významu“ to, „zda žalobce v důsledku svého těžkého pracovního úrazu nebyl ve stavu plné invalidity již po roce od okamžiku, kdy úraz utrpěl“, kterou podle jeho názoru „by měl zodpovědět odborný soudní znalec z oboru medicíny“, nelze v této otázce spatřovat kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem. Její podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, tedy zpochybnění toho, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů (že po pracovním úraze ze dne 26.7.1990 žalobce pracoval u žalovaného až do 30.6.1992) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že neschopen soustavné výděleční činnosti byl vlastně již po roce od pracovního úrazu), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (o „aplikaci právní úpravy platné v této době“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že dovolatelem vymezená otázka nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska z tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu