ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1018.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1018/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. S. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. A. S., a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 80/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005 č.j. 49 Co 366/2003-323, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalovaná dopisem ze dne 19.11.1999, podepsaným ředitelkou divize Z. Ing. M. M., sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že na základě \"rozhodnutí představenstva V. a. s., a.s. ze dne 26.5.1998\" a \"podle příkazu ředitele divize Z. č. 2/98 ze dne 3.6.1998 o organizačních změnách v divizi Z.\" byla v divizi Z. zrušena funkce ekonomického náměstka, že žalobce se proto stal nadbytečným zaměstnancem a že žalovaná nemá možnost ho dále zaměstnávat ani v místě výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, neboť nemá k dispozici žádná volná pracovní místa.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 10.11.1992 ve funkci \"asistenta ředitele OZ\", že s účinností od 23.11.1994 byl pověřen vedením divize Z. a že ode dne 1.2.1995 vykonával funkci \"ekonomického náměstka divize Z.\". Podle názoru žalobce jde ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.11.1999 o \"zcela účelově vykonstruované důvody\" rozvázání pracovního poměru. Žalobce dostal od žalované výpověď z pracovního poměru již dopisem ze dne 27.6.1997 podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce, která byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.6.1998 č.j. 12 C 744/97-51 \"ve spojení\" s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co 454/98-69, který nabyl právní moci dnem 9.11.1999, prohlášena za neplatnou; nyní dostal \"deset dnů poté\" další výpověď na základě \"organizačních změn po více než jednom roce\", aniž by u ostatních divizí žalované došlo k obdobné organizační změně. Napadená výpověď z pracovního poměru je podle žalobce \"projevem všemožné snahy o ukončení žalobcova pracovního poměru\", jejím \"pravým důvodem\" je \"záměr ředitelky divize Z. v důsledku jejích velmi špatných osobních vztahů k žalobci docílit za každou cenu ukončení pracovního poměru žalobce\" a představuje \"úkon, kterým žalovaná porušuje ustanovení §7 odst. 2 a §240 odst. 3 zákoníku práce, neboť tímto úkonem rozhodně došlo ke zneužití výkonu práv a povinností vyplývajících žalované z pracovněprávních vztahů na újmu žalobce a zcela jednoznačně se jedná o úkon, který neodpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití\".
Žalovaná namítala, že \"požadavek cílevědomě se zabývat racionalizací organizační struktury a hospodaření provozních divizí\" představoval její \"soustavné úsilí\", které bylo \"deklarováno\" usneseními ze dne 21.10.1997, ze dne 12.12.1997 a ze dne 1.4.1998 a které se \"promítlo\" i do usnesení mimořádného zasedání představenstva ze dne 26.5.1998, kterým byl schválen \"Dodatek č. 4 k organizačnímu řádu společnosti\" a v němž se projevil názor, že v divizi Z. (nejmenší z provozních divizí žalované) je možné \"racionální sloučení ekonomických agend s marketingovou činností pod řízením asistenta ředitele divize a tedy následné zredukování původně pětičlenného vedení divize na čtyřčlenné bez toho, že by utrpěla jakkoliv kvalita řídící činnosti divize\". Podle žalované se \"nejednalo o jakékoliv znaky subjektivního rozhodování ve vztahu k osobě žalobce, nýbrž o běžné racionalizační opatření na úseku organizace a řízení sledující mj. úsporu pracovních sil, jakých ve znojemské divizi proběhla za poslední tři roky celá řada s výsledkem - snížení počtu zaměstnanců o 20 osob\".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 3.5.2001 č.j. 12 C 80/2000-117 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.450,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalovaná rozhodla (na mimořádném zasedání představenstva společnosti konaném dne 26.5.1998 a příkazem ředitele divize Z. č. 2/98 ze dne 3.6.1998 o organizačních změnách v divizi Z.) o organizační změně, spočívající ve zrušení funkce ekonomického náměstka ředitele v divizi Z. (žalobcem dosud zastávané) a ve sloučení této funkce s funkcí asistenta ředitele divize, a že ředitelka divize byla oprávněna dát žalobci platnou výpověď. Námitku žalobce, že organizační změna s ním nebyla projednána, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí o organizačních změnách nemusí být přijato vždy jen písemně, že by muselo být zaměstnavatelem \"vyhlášeno\" nebo jinak zveřejněno a že žalobce byl s organizační změnou seznámen při převzetí výpovědi z pracovního poměru. Protože bylo prokázáno, že v divizi Z. \"skutečně došlo\" k organizační změně, neboť \"ze dvou pracovních míst se stalo pracovní místo jedno\", a že je dána i příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními změnami, byl podle názoru soudu prvního stupně naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Při zkoumání toho, zda žalovaná splnila \"nabídkovou povinnost\" ve smyslu ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce, soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neměla pro žalobce v rozhodném období žádné volné pracovní místo, které by odpovídalo jeho schopnostem a které by bylo v divizi Z. Výpověď z pracovního poměru ze 19.11.1999 je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1.7.2003 č.j. 15 Co 269/2001-190 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že byla prokázána organizační změna u žalované (sloučení funkcí ekonomického náměstka a asistenta ředitele v divizi Z.), že pro platnou výpověď postačuje, dozví-li se zaměstnanec o přijaté organizační změně až z písemné výpovědi, a že žalovaná neporušila před podáním výpovědi ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce, vytknul mu však, že \"ponechal zcela stranou tvrzení žalobce, že žalovaná vůči němu jednala v rozporu s ustanovením §7 odst.2 zákoníku práce\", a že je proto jeho rozsudek \"jako celek nepřezkoumatelný\". Protože posuzování této otázky přímo odvolacím soudem by bylo v \"rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení\", uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení \"podrobně zabýval tvrzeními žalobce o tom, co bylo pravým důvodem předmětné výpovědi z pracovního poměru, tvrzenými špatnými osobními vztahy mezi žalobcem a ředitelkou divize, časovou návazností jednotlivých právních či faktických úkonů zaměstnavatele a také dalším fungováním organizační struktury u žalované\".
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 30.9.2003 č.j. 12 C 80/2000-255 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.724,- Kč k rukám advokáta. Poté, co znovu dovodil, že u žalované skutečně došlo k žalovanou tvrzené organizační změně spočívající ve \"sloučení funkce ekonomického náměstka a asistenta ředitele\" divize Z., že ředitelka divize byla oprávněna dát žalobci výpověď z pracovního poměru a že žalovaná neměla žádnou práci, kterou by mohla žalobci před podáním výpovědi nabídnout, se soud prvního stupně zabýval tím, zda se žalovaná \"v souvislosti s provedením organizační změny a dáním výpovědi nedopustila jednání odporujícímu ustanovení §7 odst.2 zákoníku práce\". Vzal přitom v úvahu, že \"provedení organizačních změn těsně předcházelo\" vyhlášení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.6.1998 č.j. 12 C 744/97-51 ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 a že výpověď z organizačních důvodů byla žalobci dána \"za více než rok poté, co o organizační změně bylo rozhodnuto, a navíc vzápětí poté, co nabyl právní moci rozsudek o neplatnosti\" výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997. I když žalovaná vysvětlovala důvody \"zrušení funkce ekonomického náměstka\", ve skutečnosti \"pracovní náplň ekonomického náměstka stále existuje\"; svědčí o tom \"prezentace funkce nynějšího asistenta ředitele veřejnosti\", jakož i to, že funkce asistenta ředitele \"nikdy nebyla funkce řídící\", že \"v předchozí době byla dokonce zrušena\" (marketingové činnosti spadající do obsahu funkce asistenta ředitele vykonával ekonomický náměstek) a že funkce asistenta byla obnovena \"nedlouho před zrušením funkce ekonomického náměstka, na toto místo byl přijat Ing. N. a následně byl obsah funkce ekonomického náměstka zařazen pod funkci asistenta a funkce ekonomického náměstka byla zrušena\". Podle soudu prvního stupně by \"bylo logickým, aby případně v rámci racionalizace zanikla funkce asistenta ředitele, nikoliv ekonomického náměstka\", a o \"účelovosti způsobu provedení racionalizace\" svědčí též skutečnost, že divize Z sice usilovala - podle výpovědi předsedy představenstva RNDr. M. V. - o \"posílení marketingových činností, které vykonává asistent ředitele, ale navíc jej zatížila právě činnostmi, které spadaly do ekonomického úseku\". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že u ostatních divizí žalované zůstala funkce ekonomického náměstka zachována, aniž by menší počet zaměstnanců divize Z. mohl být opravdovým důvodem pro její zrušení, že řízení ekonomického úseku divize Z. asistentem ředitele je v rozporu s \"textovou částí Organizačního řádu\" a že byly prokázány \"špatné osobní vztahy\" mezi žalobcem a ředitelkou divize Z. Ing. M. M., a dovodil, že provedení organizačních změn a výpověď ze dne 19.11.1999 byly \"jakousi pojistkou pro případ, že výpověď ze dne 27.6.1997 bude prohlášena soudem za neplatnou\", a že tedy důvodem výpovědi ze dne 19.11.1999 \"sice bylo to, že pro žalobce nebylo v divizi Z. pracovní místo, nelze však přehlédnout, že žalovanou, resp. vedením divize Z., byl zcela cíleně vytvořen v rámci vedení divize takový stav, aby pro případ neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 pracovní místo pro žalobce neexistovalo a žalovaná jej již nemohla dále zaměstnávat\". Postup žalované proto představuje \"závadný výkon práva\", neboť jím sledovala \"dosažení jiných výsledků než těch, kterým je propůjčena právní ochrana\". I když provedení organizačních změn a dání výpovědi žalobci bylo \"formálně v souladu se zákonem\", ve skutečnosti šlo o výkon práva pouze \"zdánlivý a v rozporu s dobrými mravy, kdy jeho účelem nebylo vykonat právo, ale poškodit žalobce\". Žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.11.1999 je proto důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.9.2005 č.j. 49 Co 366/2003-323 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.120,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že by ve věci rozhodovali vyloučený soudce a vyloučení přísedící, a po provedení dalších důkazů se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že mezi žalobcem a současnou ředitelkou divize Z. se vyvinul (poté, co žalobce byl zproštěn vedení divize Z. a co jejím řízením byla pověřena Ing. M. M., přičemž žalobce \"je přesvědčen, že o jeho odvolání se zasloužila Ing. M. M.\") \"nedobrý a konfliktní vztah\", který \"podstatným způsobem vybočoval z rámce kolegiálních vztahů mezi spoluzaměstnanci, popřípadě mezi nadřízeným a podřízeným zaměstnancem\" a že \"již není významné zjištění, která ze stran má na těchto nedobrých vztazích větší podíl\"; i kdyby je \"z větší nebo dokonce z podstatné části zapříčinil\" žalobce, nemohou být \"organizační opatření\" uvažovaná v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce \"prostředkem k obcházení zákonných ustanovení, která jsou k řešení takových situací určena [§46 odst.1 písm. e) a f) zákoníku práce]\". Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účel organizační změny, která se stala důvodem výpovědi ze dne 19.11.1999, je třeba posuzovat \"v návaznosti na vzájemné vztahy žalobce a ředitelky divize\"; významné z tohoto hlediska jsou skutečnosti, že o sloučení \"ekonomických agend s marketingovou činností pod řízením asistenta ředitele divize\" bylo rozhodnuto během sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 na návrh ředitelky divize Z. (za situace, kdy \"zúčastněné osoby\" byly informovány o pracovněprávním sporu účastníků), že do přijetí organizační změny byl asistent ředitele divize jen \"odborným poradcem ředitele divize, který měl na starosti zejména zajišťování marketingové a personální problematiky divize a vnitřní kontrolu divize, nebyl mu podřízen žádný zaměstnanec a o potřebnosti této funkce bylo u žalované \"pochybováno\" (došlo dokonce i k jejímu dočasnému zrušení), zatímco ekonomický náměstek divize \"řídil rozsáhlý ekonomický útvar a měl oprávnění zastupovat ředitele divize\", že je tu rozpor \"textové části organizačního řádu\" žalované, která počítá s funkcí ekonomického náměstka divize, s \"organizačním schématem struktury divize Z., které s ekonomickým náměstkem nepočítá\", že u ostatních divizí byla funkce ekonomického náměstka zachována a že \"logickým důsledkem přijatého racionalizačního opatření\" (sloučení ekonomických agend s marketingovou činností) by bylo zrušení funkce asistenta divize a nikoliv ekonomického náměstka. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí představenstva žalované ze dne 26.5.1998 \"o sloučení ekonomických agend s marketingovou činností pod vedením asistenta ředitele divize v divizi Z.\", které bylo realizováno příkazem ředitelky divize Z. ze dne 3.6.1998 zrušením funkce ekonomického náměstka divize, nepředstavují podle svého smyslu a účelu \"rozhodnutí o organizační změně, pomocí níž měl být u žalované regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení, aby odpovídalo jejím potřebám\", ale že žalovaná těmito opatřeními v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zákoníku práce \"v první řadě sledovala poškození žalobce jako druhého účastníka pracovního vztahu tím, že navodila stav, který by mohl být v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro dání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce žalobci\"; důvodem tohoto postupu žalované \"nepochybně byly konfliktní vztahy žalobce a jeho nadřízené, které dovedly žalovanou k úmyslu zbavit se nepohodlného zaměstnance (žalobce)\". Protože takovéto rozhodnutí o organizační změně nemůže být příčinou nadbytečnosti zaměstnance, je výpověď z pracovního poměru, která byla za této situace žalovanou žalobci dána podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, neplatným právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že napadený rozsudek je postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť \"ve věci rozhodovali vyloučení soudci senátu 49 Co Krajského soudu v Brně JUDr. P. M., JUDr. M. S. a Mgr. J. V.\". Ve věci samé žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že \"nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.\", když neprovedl jí navržený a předložený listinný důkaz - zápis o nevhodném chování žalobce ke spolupracovníkům v roce 1997 (ačkoliv na skutečnosti na této listině soud odkazuje a \"přičítá je k tíži žalované\"), důkazy tabulkovým přehledem zaměstnanců dovolatelky, tabulkovým porovnávacím přehledem rozsahu výrobních zařízení a tabulkovým porovnávacím přehledem ekonomických výsledků v divizi Z. a v ostatních divizích dovolatelky, a důkaz znaleckým posudkem \"z oboru organizace a řízení, které dovolatelka navrhovala k odůvodnění relevantnosti organizační změny v divizi Z.\". Žalovaná tím byla \"zbavena možnosti prokázat, že veškeré závěry soudů obou stupňů o údajných skutečných cílech žalované zbavit se nepohodlného zaměstnance (žalobce) jsou scestné a že dovolatelka sledovala organizačními změnami ze dne 26.5.1998 racionalizaci struktury v divizi Z., která představuje co do počtu zaměstnanců, rozsahu výrobních zařízení a ekonomických výsledků v podstatě nejmenší divizi\"; řízení před odvolacím soudem je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek odvolacího soudu podle názoru žalované spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť, aniž by \"se soud zabýval náležitě odborně organizačními aspekty výpovědi, vnáší do případu výlučně aspekty údajného konfliktu žalobce s vedením, aby poté mohl dovodit jiný cíl (zbavení se nepohodlného žalobce) organizačních změn\", zatímco \"neprovedený navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru organizace a řízení by prokázal, že rozhodnutí o organizační změně v divizi Z. ze dne 26.5.1998 de facto již jen stvrdilo řadu měsíců bezchybně fungující organizační uspořádání v této divizi\". Odvolací soud podle názoru žalované popřel ve svém rozsudku \"deklarovanou premisu\", že soudu \"nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí akciové společnosti o organizační změně, natož potom zpochybňovat jeho platnost\", když na druhé straně dovodil, že rozhodnutí představenstva žalované ze dne 26.5.1998 nepředstavuje rozhodnutí o organizační změně. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu), popřípadě z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť \"řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem\"), a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil \"jinému soudu prvního stupně\" k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedl, že souhlasí se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, že soudy vyčerpaly veškeré důkazní prostředky, že \"dostatečně a srozumitelně provedly hodnocení všech důkazů v souladu s ustanovením §132 o.s.ř.\" a že správně rozhodly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 21.9.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30.9.2003 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 30.9.2003 č.j. 12 C 80/2000-255 rozhodl o nároku žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 3.5.2001 č.j. 12 C 80/2000-117, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 1.7.2003 č.j. 15 Co 269/2001-190 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 30.9.2003 č.j. 12 C 80/2000-255 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 1.7.2003 č.j. 15 Co 269/2001-190 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že soud prvního stupně \"ponechal zcela stranou tvrzení žalobce, že žalovaná vůči němu jednala v rozporu s ustanovením §7 odst.2 zákoníku práce\", a že je proto jeho rozsudek \"jako celek nepřezkoumatelný\". Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 30.9.2003 č.j. 12 C 80/2000-255 o tom, že při výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.11.1999 šlo o výkon práva pouze \"zdánlivý a v rozporu s dobrými mravy, kdy jeho účelem nebylo vykonat právo, ale poškodit žalobce\", a že se proto jedná o neplatný právní úkon, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákoníku práce\") zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zaměstnanec nemusí být vždy pro zaměstnavatele nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce \"stane-li se zaměstnanec nadbytečným\"). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Pracovní poměr podle podané výpovědi však nesmí skončit dříve, než nastala účinnost rozhodnutých organizačních změn (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zákoníku práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zákoníku práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, samozřejmě není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zákoníku práce a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zákoníku práce; nejedná se tu totiž o takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při rozhodování věci z uvedeného právního názoru vycházel; jeho rozsudek proto nemůže mít v tomto směru po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná dále nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že důvodem toho, proč žalovaná rozhodla o zrušení funkce ekonomického náměstka divize Z. a o \"sloučení ekonomických agend s marketingovou činností pod řízením asistenta ředitele divize\", nebylo regulování počtu zaměstnanců nebo jejich kvalifikačního složení, ale (ve skutečnosti) \"konfliktní vztahy\" mezi žalobcem a ředitelkou divize Z. Ing. M. M., které \"dovedly žalovanou k úmyslu zbavit se žalobce jako nepohodlného zaměstnance\" a které proto žalovanou vedly k \"navození stavu\", jenž \"by mohl být v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro dání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce žalobci\", a dovozuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy neprovedly v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. žalovanou navržené důkazy. Protože námitky žalované v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemůže být kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu těchto dovolacích důvodů (navíc zjevně neopodstatněná, neboť zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech, výsledky dokazování byly řádně a výstižně zhodnoceny a soudy neprovedly další důkazy v souladu se zákonem) způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Žalovaná v dovolání rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť \"ve věci rozhodovali vyloučení soudci senátu 49 Co Krajského soudu v Brně JUDr. P. M., JUDr. M. S. a Mgr. J. V.\".
Zmatečnosti [včetně zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.1 písm.e) o.s.ř.] nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst.1, §229 odst.2 písm.a) a b) a §229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Má-li žalovaná opravdu za to, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci (přísedící), může svou námitku uplatnit (samozřejmě za předpokladu, že jí dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci (jako účelně vynaložené) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm.c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč [srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)], celkem ve výši 1.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně.
Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 1.325,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu