ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1193.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1193/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C., s.r.o, zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 148/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005 č.j. 55 Co 209/2005-50, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradně nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.6.2004 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením. „Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“ spatřoval v tom, že žalobce dne 22.6.2004 v 6.30h při linkové přepravě z náměstí R. na letiště R. přepravoval dva platící cestující, které však v jízdním výkazu zatajil a „tomu odpovídající tržbu v celkové výši 180,- Kč zcizil“. „Stejného“ porušení pracovní kázně se žalobce dopustil opakovaně, neboť dne 13.6.2004 „zatajil čtyři cestující a zcizil tržbu ve výši 360,- Kč“, a „nepravdivě a neúplně vyplnil jízdní výkaz rovněž dne 30.3.2004“. Protože žalobce přes opakované písemné výzvy k dodržování pracovní kázně a upozornění na možnost ukončení pracovního poměru „v tomto zvlášť hrubém porušování pracovní kázně“ pokračoval, „bylo přistoupeno k ukončení pracovního poměru“.
Žalobce se žalobou podanou dne 19.7.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „tvrzení žalovaného se nezakládá na pravdě“, a že „skutečnosti, kterých se měl žalobce dopustit, nejsou řádně podloženy a prokázány“. Namítá, že mu ze strany žalovaného nebyla dána možnost se k dané věci vyjádřit, a „případně vysvětlit či uvést skutečný průběh událostí“. Jiný zaměstnanec žalovaného sice domněnku žalovaného potvrdil, „avšak stalo se tak pod nátlakem“ a později chtěl tuto výpověď odvolat. Žalobce považuje důvod okamžitého zrušení pracovního poměru za „nepřiměřený“ vzhledem k žalobcově obtížné životní situaci a také vzhledem k okolnosti, že „částky, které měl údajně žalobce zcizit, dosahují výše pouze 900,- Kč“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29.3.2005 č.j. 38 C 148/2004-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.375,-Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Vycházeje z ustanovení §73 odst.1 písm. a) zák. práce dospěl k závěru, že žalobce nesplnil základní povinnosti zaměstnance, když nepracoval „svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností a neplnil pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy“, neboť „opakovaně a přes výslovná upozornění žalovaného nevyplnil řádně jízdní výkaz v části týkající se počtu přepravovaných cestujících a v části týkající se tržby (tj. přijaté hotovosti)“. Vzhledem k tomu, že nelze sdílet názor žalobce, že „nevyplnění jízdního výkazu je pouze nedbalostí žalobce“, soud prvního stupně dovodil, že „okamžité zrušení pracovního poměru z 23.6.2004 je platné“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.2005 č.j. 55 Co 209/2005-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6.128,50,- Kč k rukám advokátky. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně „provedl dokazování v potřebném rozsahu, dospěl k správným skutkovým zjištěním a ta přiléhavým způsobem posoudil po stránce právní“. K odvolacím námitkám se odvolací soud vyjádřil tak, že je považuje „za účelové a nemístně zlehčující závažnost porušení pracovní kázně, jehož se přes řádné upozornění pověřeným pracovníkem zaměstnavatele žalobce opětovně dopustil“. Vzhledem k praktikovanému systému přepravy a kontrol, o kterém byl žalobce „řádně proškolen“, nelze sdílet jeho názor, že okolnost, že se „ve třech případech neshodoval počet fakticky přepravovaných osob s počtem osob vykázaných v jízdním výkazu“, znamená „pouhou nedbalost při vyplňování jízdních výkazů a že opakovaně nejednal ke škodě svého zaměstnavatele způsobem, který je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkán“. Odvolací soud proto vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že „žalovaný důvodně jednání žalobce kvalifikoval jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně zakládající důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů „vyvodily ze zjištěných skutkových okolností nesprávné právní závěry, týkající se právního posouzení věci“. Zdůrazňuje, že „provedeným dokazováním nebylo v žádném případě hodnověrně prokázáno, že by z jeho strany v tomto konkrétním případě došlo k porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem“, neboť sám žalovaný „jednání žalobce vnímal a posuzoval sice jako porušení pracovní kázně, nicméně nikoli takové intenzity ospravedlňující okamžité zrušení pracovního poměru“. Kdyby žalovaný „vnímal jednání žalobce jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, neupozorňoval by ho opakovaně na možnost skončení pracovního poměru, ale přistoupil by k okamžitému zrušení pracovního poměru ihned, jakmile by se o takovém jednání žalobce dozvěděl“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť se v něm neuvádí, jakou právní otázku zásadního právního významu by měl dovolací soud řešit. Žalobce uvádí pouze skutečnosti, které již byly uvedeny před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a nijak „nezdůvodňuje, v čem má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, v případě, že by dovolací soud dovolání připustil, jednalo by se o trojinstanční soudní proces“ .
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dovodil, že žalobce, který byl řádně proškolen o tom, že „praktikovaný systém vizuálních kontrol při přepravě osob u žalovaného stojí na zásadě, že každý fakticky přepravovaný cestující, platící či neplatící, musí být vždy vykázán v jízdním výkazu“, své základní povinnosti nepochybně znal a „svými argumenty zřejmě odporujícími i logice věci odvolací soud nepřesvědčil o tom, že se u něho jednalo jen o pouhou nedbalost při vyplňování jízdních výkazů a že opakovaně nejednal ke škodě svého zaměstnavatele (žalovaného) způsobem, který je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkán“. Namítá-li dovolatel – nepříliš korektně – že žalovaný „vnímal“ jeho jednání „jako porušení pracovní kázně, nicméně nikoliv takové intenzity, ospravedlňující okamžité zrušení pracovního poměru“, polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v obou jeho výrocích“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v obou jeho výrocích“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a článku II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a článek II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu