ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1238.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1238/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalované H. F., zastoupené advokátem, o 150.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 984/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. října 2005, č.j. 30 Co 400/2005-178, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 19.7.2001 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 150.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované, která u právní předchůdkyně žalobkyně pracovala jako pokladní, byl zjištěn při uzávěrce pokladny dne 7.4.2000 schodek ve výši 200.000,- Kč. Žalovaná tento vzniklý schodek (snížený o částku 50.000,- Kč, kterou na úhradu schodku poukázala bezpečnostní služba žalobkyně) odmítla zaplatit.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3.6.2003, č.j. 20 C 984/2001-67 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 75.000,- Kč, ohledně částky 75.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaná měla jí svěřené finanční prostředky „zcela pod svou kontrolou a nikdo kromě ní se k finanční hotovosti nemohl dostat“, neprokázala, že by schodek na svěřených hodnotách vznikl zčásti nebo zcela bez jejího zavinění, a proto „je povinna vzniklý schodek nahradit ve smyslu ustanovení §181 zákoníku práce“. Protože se „jednalo o zodpovědnou a svědomitou pracovnici“ a její pracovní morálka byla dobrá, vycházel soud prvního stupně z ustanovení §183 zákoníku práce a snížil žalované náhradu škody na polovinu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12.12.2003, č.j. 30 Co 696/2003-87 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II. žalobu zamítajícím“ změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč, rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.000,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 3.000,- Kč, a vyslovil, že „ve výroku I. žalobě vyhovujícím zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“. K otázce moderace povinnosti k náhradě škody podle ustanovení §183 zák. práce odvolací soud zdůraznil, že soud může snížit náhradu škody s přihlédnutím zejména k „okolnostem vzniku škody, k osobním a majetkovým poměrům odpovědného zaměstnance“, přičemž musí jít o skutečnosti a důkazy k jejich prokázání, které účastník uplatnil před soudem prvního stupně. Protože však žalovaná „v řízení netvrdila ani neprokazovala, že její osobní a majetkové poměry jí neumožňují nahradit vzniklou škodu“, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal opodstatnění pro snížení náhrady škody.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 21 Cdo 1330/2004-116 zrušil rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku III., kterým bylo vysloveno, že ve výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno, zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3.6.2003, č.j. 20 C 984/2001-67 (s výjimkou výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 75.000,- Kč)“ a věc vrátil v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Zabývaje se výkladem ustanovení §183 kromě jiného uvedl, že se dovolatelka nevyjádřila ke všem okolnostem z tohoto hlediska významným, její tvrzení tak zůstalo neúplné, neboť nezahrnuje všechny okolnosti potřebné pro posouzení důvodnosti její obrany. Dovolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při úvaze o možnosti použití mimořádného zmírňovacího práva neuvedl, z jakých poznatků toto zjištění čerpá, a že při jednání neposkytl žalované ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; odvolací soud potom způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 o.s.ř. nezjednal nápravu. Řízení před soudy obou stupňů je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 26.4.2005, č.j. 20 C 984/2001-152 žalobu na zaplacení částky 75.000,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro snížení náhrady škody na polovinu; důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že žalovaná „se svoji práci snažila vykonávat svědomitě“, „v bankovnictví pracuje již od roku 1971 a nikdy v minulosti neměla výrazné rozdíly ve finanční hotovosti“, krátké uchovávání kazet s video záznamem z předmětné doby „snížilo její důkazní možnosti“, „její současný příjem je 9.000,- Kč měsíčně hrubého“, je osobou se změněnou pracovní schopností, vdovou se dvěma dcerami, které „doposud pro jejich nelehkou situaci podporuje“ a „k úhradě přiznané škody přistupuje zodpovědně“. Protože „ke vzniku škody došlo typickým nedbalostním jednáním žalované“, soud prvního stupně dospěl za uvedených okolností k závěru, že „přiznání plné výše škody nebo snížené jen v nedostatečné míře by mnohonásobně převýšilo možnosti žalované“, a na druhé straně „zamítnutí požadované částky podstatně neovlivní majetkovou podstatu žalobkyně“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. října 2005, č.j. 30 Co 400/2005-178 rozsudek soudu prvního stupně změnil „potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, „jinak“ ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že „žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.000,- Kč a náklady předchozího odvolacího řízení ve výši 3.000,- Kč,“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „lze nepochybně ve prospěch žalované hodnotit“ její příznivé pracovní hodnocení, délku trvání pracovního poměru v bankovnictví, jakož i její nepříznivé osobní, sociální a majetkové poměry a okolnost, že „v rámci svých možností“ se snaží škodu splácet „(po 2.000,- Kč měsíčně, ke dni rozhodnutí odvolacího soudu zaplatila 38.000,- Kč)“. Odvolací soud rovněž do rámce svých úvah zahrnul skutečnost, že pro žalobkyni, „která je jedním z nejvýznamnějších bankovních domů v České republice, by neuhrazení schodku nemělo v celkovém finančním hospodaření zásadní význam“, naopak „pro žalovanou je, vzhledem k jejím poměrům, výše schodku požadovaná k úhradě velkým finančním zatížením“. Oproti tomu však odvolací soud nepřihlížel k neexistenci videozáznamu ze dne vzniku schodku, neboť tuto skutečnost „nepovažuje za okolnost svědčící jen ve prospěch žalované“, a dále zdůraznil, že vzhledem k tomu, že odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách podle §176 zák. práce, „je konstruována jako objektivní odpovědnost, kde na formě ani míře zavinění nezáleží, nelze ve prospěch žalované zvažovat způsobení škody nedbalostním jednáním“. Odvolací soud pak s poukazem na společenský význam škody způsobené schodkem zdůraznil, že „v bankovním sektoru, kde pracuje velké množství zaměstnanců zejména s finančními prostředky, není možné škody vzniklé ze schodků snižovat pouze s přihlédnutím k poměrům zaměstnanců, kteří ji způsobí“. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem odvolací soud dospěl k závěru, že je na místě po žalované požadovat z celkově vzniklé škody 200.000,- Kč náhradu v rozsahu ¾, tj. celkem 150.000,- Kč. „Protože o částce 75.000 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, 50.000,- Kč bylo za žalovanou zaplaceno bezpečnostní agenturou, zbývá přisoudit žalobkyni dalších 25.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Své jednání, spočívající v tom, že „omylem vyplatí bankovky v jiné nominální hodnotě“, nepovažuje žalovaná za „společensky nebezpečnější, než jiná protiprávní jednání jiných zaměstnanců“ a „vlivem nefunkčního kamerového systému nešlo dohledat, kterému klientovi žalobkyně tyto peníze navíc byly vyplaceny“. Protože „nefunkčnost kamer měla dosti významný negativní efekt na vzniklou škodu“, měl by být dán důvod ke snížení náhrady škody. Svým jednáním se „nikterak neobohatila a nevznikl jí žádný majetkový prospěch“, má příjem 9.000,- Kč měsíčně hrubého, žije sama a poskytuje finanční výpomoc svým dětem. V důsledku špatného zdravotního stavu jí byl přiznán částečný invalidní důchod, což u ní způsobuje obavy, že pokud pro ni zaměstnavatel nenalezne jinou vhodnější práci, nebude mít dostatečný příjem. Odvolací soud tak podle názoru žalované náležitě nezvážil všechny okolnosti a „nesprávně zvýšil nebezpečnost“ jejího jednání. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §183 zákoníku práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat.
Jak dovolací soud uvedl již v rozsudku ze dne 25.11.2004, č.j. 21 Cdo 1330/2004-116, ustanovení §183 zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zák. práce závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nejde o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody a pro vznik nároku na její snížení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ snížení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Při úvaze o případném snížení škody lze vycházet například z okolností, za nichž škoda vznikla, z osobních a majetkových poměrů zaměstnance, z jeho pracovních výsledků a podobně.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro snížení náhrady škody, jež souvisí s odpovědností žalované za schodek na svěřených hodnotách náležitě přihlédl. Zvážil zejména charakter škody a také osobní, sociální a majetkové poměry žalované, neopomněl však také správně zohlednit skutečnost, „jakým způsobem se náhrada škody dotkne povinného zaměstnance“ a přihlédnout k okolnosti, „jaký význam bude mít neuhrazení škody pro zaměstnavatele“. Správně přihlédl také k tomu, že ve prospěch žalované nelze zvažovat okolnost, že škoda měla být způsobena nedbalostním jednáním, neboť v nedbalosti zaměstnance vedoucí ke vzniku škody, nelze současně spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný pro snížení povinnosti k náhradě způsobené škody. Dovolatelka při svých úvahách zaměňuje příčinu a následek, jestliže zvýrazňuje význam „nefunkčního kamerového systému“ a přitom náležitě nepřihlíží k tomu, že bez jejího nedbalostního jednání (bylo-li skutečně příčinou vzniku schodku) by schodek nemohl vzniknout. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou tedy vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, do jaké výše snížit žalované náhradu škody vzniklé schodkem.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu