ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1277.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1277/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. S., zastoupeného advokátem, proti žalované T. s. K., a.s. , zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné, pod sp. zn. 25 C 56/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č. j. 16 Co 210/2005-123, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. února 2005, č.j. 25 C 56/2004-99, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č.j. 16 Co 210/2005-123, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7. 7. 2004 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť dne 19. 6. 2004 žalobce „při plnění pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem porušil pracovní kázeň.“ K tomuto opatření přistoupil proto, že v uvedený den se žalobce nepodrobil „přes výzvu ekonomického náměstka společnosti orientační dechové zkoušce na alkohol, žádným způsobem nereagoval na telefonické výzvy a textové zprávy ekonomického náměstka a provozně-technického náměstka“, ač tyto byly uskutečněny na žalobcův „služební mobilní telefon“ a v žalobcově „pracovní době“, kterými byl vyzýván k návratu na pravidelné pracoviště – Provozovna Z. Dále žalobce v uvedený den „opustil své pravidelné pracoviště (Provozovna Z.)“, aniž by toto místo „řádným způsobem zabezpečil proti vniknutí třetích osob, bezdůvodně ukončil výkon práce v 10.30 hodin, a to přesto, že pracovní doba byla stanovena do 14.30 hodin a jako nadřízený zaměstnanec nezajistil svoz podřízených zaměstnanců na jejich pravidelné pracoviště z jejich venkovních stanovišť “.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedeného dne tj. 19. 6. 2004 žalobce neměl určenou pracovní směnu, nebyl v práci, neplnil přímo své pracovní povinnosti, nýbrž využíval dne pracovního volna, poněvadž se jednalo o „zcela běžnou sobotu“. Nebyl tak povinen dodržet pracovní dobu. Ekonomický náměstek společnosti jej nevyzval k podrobení se dechové zkoušce na alkohol a žalobce si ani není vědom telefonických výzev ze strany žalované. Pracovní úkon spočívající v zajištění svozu podřízených pracovníků nebyl nutný a byl-li žalovanou proveden, pak jen proto, aby byl „vyroben“ důkaz o nutnosti zajištění svozu. Skutečný důvod pro rozvázání pracovního poměru ze strany žalované vidí v tom, že se nacházel v pozici osoby neoblíbené a nezapadal do „gusta“ ředitele žalované.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 25 C 56/2004-99, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 7.824,- Kč do rukou advokátky a „na účet Okresního soudu v Karviné“ náklady řízení ve výši 10.763,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že hmotněprávní podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 7. 7. 2004 byly splněny (rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru bylo žalobci řádně doručeno a splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §55 zák. práce). Zjistil, že žalobce jako vedoucí zaměstnanec nastoupil práci přesčas dne 19. 6. 2004, tohoto dne zorganizoval směnu jemu podřízených zaměstnanců a informoval o tom svého nadřízeného Ing. H. Š., a že žalobce v uvedený den „vykonával práci vyplývající z jeho pracovní náplně jako vedoucí provozovny Z., a to se souhlasem jeho nadřízeného a v rozsahu, jak bylo u vedoucích provozoven žalované běžné“. Vedoucí provozoven žalované si sami určovali rozsah, v jakém budou na směně pracovat s tím, že bylo nutné vždy zajistit rozdělení práce, kontrolu práce a převzetí práce na konci směny. Žalobce se k ukončení směny nerozhodl, protože nebyla potřeba jeho další účasti na směně, ale proto, „že byl vyzván k provedení orientační dechové zkoušky na alkohol a k dostavení se na provozovnu Z. k provedení této zkoušky“. Dospěl k závěru, že jednotlivá jednání uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 7. 7. 2004 „představují porušení pracovní kázně ve svém souhrnu“. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k osobě žalobce, funkci vedoucího zaměstnance, kterou zastával, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k důsledkům porušení pracovní kázně pro žalovanou a na základě všech těchto skutečností posoudil jednání žalobce jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 16 Co 210/2005-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.804,- Kč do rukou advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním tak, jak je učinil soud prvního stupně, a shodně s ním dospěl k závěru, že jednání žalobce lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale dovodil, že naplnění intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je dáno již dvěma - v okamžitém zrušení pracovního poměru - vytýkanými jednáními z celkových pěti, tj. tím, že se žalobce „na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance žalované odmítl podrobit zjištění, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i tím, že přestal v 10.30 hod. řídit a zejména kontrolovat práci podřízených zaměstnanců“ a opustil své pracoviště; z důvodu „nadbytečnosti“ se nezabýval dalšími vytýkanými jednáními. Souhlasil s vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce učiněným soudem prvního stupně, jestliže při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně přihlédl „k osobě žalobce, k funkci vedoucího zaměstnance, kterou zastával u žalované, k době a situaci, ve které došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění, k charakteru a intenzitě porušených povinností, jakož i k možným důsledkům porušení pracovní kázně“ a uzavřel, že „žalobce jako vedoucí zaměstnanec shora uvedeným jednáním úmyslně hrubým způsobem porušil základní povinnosti vyplývající z jeho funkce.“
V dovolání „proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č.j. 25 C 56/2004 ze dne 16. 2. 2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 210/2005 ze dne 6. 9. 2005“ žalobce namítá, že odvolací soud „šalamounsky“ a zcela nesprávně odmítl prověřovat všechny výpovědní důvody a soustředil se na jeden, resp. dva související s neuposlechnutím pokynu k návratu na provozovnu a podrobení se zkoušce na alkohol, ačkoliv všechny ostatní spolu velice úzce souvisejí a nebýt jich, pak by možná soud nebyl oprávněn posoudit pouhé svévolné, avšak oprávněné ukončení pracovní činnosti dovolatelem dne 19. 6. 2004 za natolik závažné porušení pracovní kázně, aby bylo možno posoudit následné okamžité zrušení pracovního poměru jako oprávněné“. Dle názoru dovolatele tak odvolací soud činil proto, „neboť si byl vědom toho, že tvrzení zaměstnavatele nebyla prokázána, resp. byla vyvrácena“; v tom spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i nesprávné právní posouzení, jež „vyplývá ze stejného skutkového základu“. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „je dán rozpor s hmotným právem, protože „pokud lze dle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) ZP okamžitě zrušit pracovní poměr pro závažné porušení pracovní kázně, pak tohoto se dovolatel nedopustil, a soudy obou stupňů posoudily celou situaci nesprávně a v rozporu s tímto zákonným ustanovením“, a z toho, že „napadené rozhodnutí řeší právní otázku dosud neprojednávanou, popř. rozhodovanou rozdílně“. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil obě výše popisovaná rozhodnutí soudů a věc vrátil soudu prvostupňovému k novému projednání k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť „se nejedná o případ, který dosud nebyl v rozhodování dovolacího soudu vyřešen, ani případ, který by byl odvolacími soudy řešen rozdílně“; rozhodnutí odvolacího soudu neřeší ani právní otázku v rozporu s hmotným právem a „jak okresní, tak i krajský soud věc posoudily zcela v souladu s existující judikaturou“.
Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2005, č.j. 25 C 56/2004-99, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (§10a o. s. ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud ČR proto řízení o dovolání žalobce podanému proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2005, č. j. 25 C 56/2004-99, zastavil (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] nezpochybňuje. I když uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (namítá, že byly nesprávně posouzeny důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalobce „s žádným ze svých nadřízených neuskutečnil žádný telefonický rozhovor a oni samotni také nic podobného netvrdí, nesporná je pouze SMS od Ing. Š., kterou dle vlastního vyjádření dovolatel přijal a odpověděl na ní dnes již známým způsobem“, že dovolatel zajistil svoz svých podřízených zaměstnanců z jejich pracovišť, že nezapříčinil nutnost povolání náhradního zaměstnance a že jediným cílem tohoto opatření ze strany žalované bylo „zdiskreditovat dovolatele“ a že ani nezapříčinil nezabezpečení provozovny Z. před vniknutím třetích osob), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že tím, že se dovolatel rozhodl pro ukončení své pracovní činnosti dne 19. 6. 2004, „neporušil žádné ustanovení zákona ani žádné ustanovení pracovní smlouvy či organizačního řádu apod.“). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalobce, že řízení je postiženo vadou, a to z důvodu, že odvolací soud se nezabýval všemi důvody obsaženými v okamžitém zrušení pracovního poměru, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a ods. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce; dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Navíc pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce [a analogicky pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi (okamžitém zrušení pracovního poměru) jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale to, zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, který byl uveřejněn pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Žalobce v dovolání brojí i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když uvádí, že o všech důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru „probíhalo u soudu okresního velmi rozsáhlé dokazování, jehož jediným smyslem z pohledu žalobce byl nárůst nákladů řízení, k jejíž úhradě byl posléze zavázán právě žalobce, aniž by se soudy obou stupňů zabývaly otázkou, zda za situace, kdy žalobce byl v té době bez práce a bez příjmů, jej vůbec lze k náhradě nákladů zavázat“.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1250,- Kč [srov. §7 odst. 1 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu