ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1342.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1342/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. M., zastoupeného advokátem, proti žalované C. spol. s r. o., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 232/2003, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 152.607,- Kč, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 21 Co 358/2004-73, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.653,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 2. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí, neboť vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (podle lékařského posudku ze dne 7. 1. 2003) pozbyl způsobilost konat dále práci řidiče a žalovaná „v současné době nemá k dispozici“ žádné volné pracovní místo, které by mu mohla podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nabídnout.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 152.607,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 jako řidič a, i když s ohledem na následky pracovního úrazu, který u žalované utrpěl, nemůže podle lékařského posudku nadále vykonávat práci řidiče, žalovaná měla nadále možnost žalobce zaměstnávat v místě sjednaném jako místo výkonu práce. Protože žalobce sdělil, že trvá na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala, což žalovaná neučinila, požaduje, aby mu žalovaná rovněž zaplatila náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, č. j. 11 C 232/2003-54, žalobu zamítl, řízení co do příslušenství pohledávky ve výši 3% úroku z prodlení od 20. 6. 2003 z částky 142.376,65 Kč zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 33.075,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování měl prokázáno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 9. 6. 2001 jako řidič. Dne 30. 8. 2002 při plnění pracovních povinností utrpěl pracovní úraz, v důsledku kterého (jak vyplynulo z lékařské zprávy ze dne 30. 8. 2002) nebyl nadále schopen řízení motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že žalovaná pro žalobce neměla jiné vhodné pracovní místo a „vytvořenou novou pracovní příležitost ve formě úklidu“ žalobce odmítl vykonávat, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru obsahovala všechny zákonné náležitosti a je platná. I když žalobce žalované oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, protože výpověď byla podle názoru soud prvního stupně platná, nezabýval se již dokazováním, zda částka, jíž se žalobce z titulu náhrady mzdy domáhal, byla vypočítána řádné podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, a i v této části žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. 21 Co 358/2004-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 16.350,- Kč „na účet jejího právního zástupce“. Stejně jako soud prvního stupně považoval mezi účastníky za nesporné, že žalobce byl zaměstnán u žalované jako řidič na dobu neurčitou a že utrpěl pracovní úraz s následnou neschopností nadále řídit motorové vozidlo. V řízení měl dále za prokázáno, že žalovaná nabídla žalobci „druh práce – úklid“, když z tohoto důvodu, nad rámec své zákonné povinnosti, vytvořila místo nové, a že žalobce tuto práci odmítl. Žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci nedisponovala volným pracovním místem, vyjma míst řidičů, která však žalobce s ohledem na lékařský posudek vykonávat nemohl. Nemohlo by mu být nabídnuto ani místo skladníka, neboť nebylo prokázáno, že by takové místo u žalované bylo volné a navíc, s ohledem na obsah lékařského posudku, by žalobce nemohl ze zdravotních důvodů řídit ani vysokozdvižný vozík. Neměla-li žalovaná pro žalobce jiné volné pracovní místo a jediné nově vytvořené pracovní místo žalobce odmítl, nemůže být tento závěr ovlivněn ani tím, že pro žalovanou pracovalo několik lidí „na základě dealerské nebo mandátní smlouvy, případně smlouvy o dílo“. Protože žalovaná dala žalobci výpověď platně, není důvodná ani žaloba na zaplacení náhrady mzdy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, „tj. v rozporu s ustanovením §46 odst. 2 zák. práce“, žalobce namítá, že žalovaná nesplnila svoji nabídkovou povinnost. Je přesvědčen, že mu žalovaná mohla nabídnout „místo skladníka přímo na prodejně, který např. přijímal doklady a jeho náplň práce se jízdy na vysokozdvižném vozíku vůbec netýkala“. Především však zdůrazňuje, že soudy nepřihlédly „k systému a formě zaměstnávání a výkonu práce pro žalovanou“, když „z výpovědi jednatelky žalované vyplynulo, že 30% zaměstnanců je angažováno na živnostenský list, ačkoliv pracují pouze pro žalovanou“. Dovolatel je dále názoru, že z ustanovení §29 zák. práce a §36 odst. 1 zák. práce vyplývá, že i změna pracovní smlouvy musí být učiněna písemně, a že žalovaná neprokázala, že by učinila „relevantní písemný právní úkon směřující vůči žalobci, a tak žalobce nemohl být ani neochoten přejít na jinou pro něj vhodnou práci“. Ačkoliv zákoník práce upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek (změnu druhu práce) před výpovědí z pracovního poměru, v případě žalobce ke změně sjednaných pracovních podmínek ani k návrhu na jejich změnu ze strany žalované nedošlo. Za „absolutní ignoraci“ zákoníku práce i příslušné judikatury považuje, že se oba soudy shodly na tom, že bylo prokázáno, že žalovaná nabídla žalobci úklid a že žalobce tuto práci odmítl. Oba soudy při tomto rozhodování vzaly za prokázaná účelová tvrzení samotné žalované a jejích zaměstnanců, přestože je zřejmé, že v tomto případě zaměstnanci nejsou zainteresováni na neprospěchu žalované. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2004, „č. j.: 11 C 232/2003“, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (oba soudy ve svých rozhodnutích řešily právní otázky pro řízení relevantní a v souladu s hmotným právem) a napadený rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, neboť řešilo právní otázku výkladu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce v rozporu s hmotným právem, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Narozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „žalovaná zaměstnávala i skladníka přímo na prodejně, který např. přijímal doklady a jeho náplně práce se jízdy na vysokozdvižném vozíku vůbec netýkala“, a že „v rozhodné době bylo u žalované volné místo dispečera, tedy organizátora rozvozu zboží, které zastával svědek P. K.“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalovaná nesplnila svoji nabídkovou povinnost vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce). Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k nim přihlédnout. Podstatou těchto výtek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalobce v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítá-li dále dovolatel, že „ve věci jednající soudy naprosto nepřihlédly k systému a formě zaměstnávání a výkonu práce pro žalovanou“, když „z výpovědi jednatelky žalované vyplynulo, že 30% zaměstnanců je angažováno na živnostenský list, ačkoliv pracují pouze pro žalovanou“, přehlíží, že ani taková skutečnost nemá žádný vliv na to, že žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci žádné volné pracovní místo neměla. I kdyby totiž žalovaná v rozporu s ustanovením §1 odst. 6 tehdy platného zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, nezajišťovala plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti svými zaměstnanci, jednalo by se o skrytý (zastřený) pracovní poměr a nic by to neměnilo na skutečnosti, že takto zastávané pracovní místo by z hlediska ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nebylo volné.
Obstát nemůže ani dovolatelova námitka, že žalovaná vůči němu neučinila písemný návrh na změnu sjednaných pracovních podmínek. Jestliže, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalobce nově vytvořené pracovní místo - úklid odmítl a jiné volné pracovní místo žalovaná neměla, nebylo důvodu, aby byla sjednávána dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek, a proto byla v projednávané věci bezvýznamná i úvaha o tom, zda taková změna měla být učiněna písemnou formou.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 3.078,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.653,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu