ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1377.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1377/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. Š., zastoupené advokátem, proti žalované P. l. s.r.o., zastoupené advokátem, o 20.002,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 299/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2006, č.j. 23 Co 365/2006-65, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.540,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č.j. 23 Co 365/2006-65, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 6. 2006, č.j. 19 C 299/2005-43, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 20.002,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 12. 5. 2003 do zaplacení) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., případně zmatečnostní vada podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto]. Zmatečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem [dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm.a) a b) a §229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné].
I když žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání a z toho, jak vymezuje otázku zásadního právního významu – jako otázku „posouzení nároku žalobkyně na vyplacení náhrady mzdy bez prokázání základních předpokladů pro přiznání takového nároku dle pracovní smlouvy a dle zákona“) vyplývá, že žalovaná právní závěry odvolacího soudu (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Namítá-li žalovaná, že „odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně bez pečlivého zvážení všech žalovanou uváděných tvrzení a navržených důkazů zcela formalisticky potvrdil, a to bez podrobného přezkoumání dosavadního jednání u soudu prvního stupně a pečlivějšího zvážení a vyhodnocení argumentace žalované v jejím odvolání“, když „projednávání věci zahájil a celé řízení ukončil v rámci jediného projednávání věci za 35 minut“ a když „celé jednání a přítomnost účastníků řízení před odvolacím soudem netrvalo déle než 30 minut“, že soudy neprovedly všechny potřebné důkazy [zejména, že se „vůbec nezabývaly otázkou, zda mohla (a nebo z jakých důvodů nemohla) se žalobkyní jednat v souladu se zákoníkem práce v tom směru, že by např. se s žalobkyní dohodla na výkonu práce skladové manipulantky v jiném provozu žalované v místě, kde měla žalobkyně práci vykonávat, nebo zda vůbec mohla žalovaná v první den, za nějž žalobkyně požadovala náhradu mzdy, osobně s ní jednat v místě sjednaného výkonu práce dle pracovní smlouvy a čase, kdy se žalobkyně měla za povinnost do práce dostavit“] a že „v rozsudku odvolacího soudu nejsou zmíněny listiny, které mají prokázat zájem žalobkyně o práci ve sjednaném místě výkonu práce, stejně jako se soud nezabýval jejich doručením žalované v den, o němž žalobkyně tvrdí, že byl prvním dnem, za nějž jí přísluší náhrada mzdy“, vytýká v tomto směru odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], případně zmatečnostní vadou podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
Polemizuje-li žalovaná se závěrem soudu prvního stupně o tom, které skutečnosti má za prokázány (že bylo prokázáno, že „žalobkyně nemohla vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce pro překážky na straně zaměstnavatele“) a které nikoliv (že nebylo prokázáno, že „žalobkyně čerpala od 25. 2. do 5. 3. 2003 dovolenou“), případně s dalšími skutkovými závěry soudů, podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek v tomto směru je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky v této věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, zejména, že „žalobkyně ve svém žalobním návrhu neuvedla, že by jí žalovaná po dobu od 25. 2. do 18. 4. 2003 nepřidělovala práci dle pracovní smlouvy“, že „žalobkyně svým jednáním (nedostavením se do místa výkonu práce dle pracovní smlouvy ve sjednanou dobu) sama vytvořila překážku, pro kterou jí nebylo možno přidělit práci dle pracovní smlouvy anebo se dohodnout na jiném řešení, např. v rámci převedení na jinou práci v místě sjednaném v pracovní smlouvě“, že „musí být prokázáno, že v každý z těchto dnů se dostavila do místa výkonu práce a že jí ve sjednanou hodinu započetí výkonu práce tato žalovanou nebyla přidělena“, že „žalobkyně v této době řádnou dovolenou skutečně v těchto dnech“ (tj. od 25. 2. 2003 do 5. 3. 2003) „čerpala a žalovaná jí čerpání dovolené v těchto dnech zaplatila“, že „žalobkyně ani náhradu mzdy za tyto dny nepožadovala“. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., případně zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (bez ohledu na to, zda jde o potvrzující výrok nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení) není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (srov. §167 odst. 1, §237, §238 a §238a o.s.ř.), a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 2.675,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2. 975,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 565,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.540,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu