ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1402.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1402/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele F. T. B.V., zastoupeného advokátem, proti zástavnímu dlužníkovi P. C., s.r.o., zastoupenému advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 753/2004, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006 č.j. 14 Co 285/2006-302, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 21. 5. 2004 domáhal, aby soud nařídil prodej zástavy, a to „budovy č.p. 10, část obce L., způsob využití – bydlení, stojící na pozemku – st. parc. č. 2722, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 336 m², a pozemku – st. parc. č. 2722, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 336 m², vše v katastrálním území L., obec P., zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. na LV; a dále pozemku – parc. č. 2712, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 154 m², pozemku – parc. č. 2713, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m², pozemku – parc. č. 2714, zahrada o výměře 183 m², vše v katastrálním území L., obec P., zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. na LV, a to pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele, která ke dni 15. 4. 2004 činí 20.740.973,16 Kč“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že I. a P. b., a.s. (dále též jen „I.“), jako věřitel a zástavní dlužník uzavřeli dne 9. 9. 1996 smlouvu o úvěru ve znění dodatku ze dne 5. 12. 1996 a dodatku č. 2 ze dne 11. 9. 1997, na základě které uvedená banka poskytla zástavnímu dlužníkovi úvěr v celkové výši 7.800.000,- Kč. Smlouvou se zástavní dlužník zavázal z poskytnutého úvěru hradit úrok ve výši „bazické sazby I. + 4,9% ročně“ a poskytnutou částku splácet v pravidelných čtvrtletních splátkách podle ve smlouvě sjednaného splátkového kalendáře. K zajištění pohledávky z citované úvěrové smlouvy byla mezi I. a zástavním dlužníkem uzavřena dne 9. 9. 1996 „smlouva o zřízení zástavního práva“ k výše specifikovaným nemovitostem. Vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P., ze dne 25. 9. 1996 s právními účinky vkladu ke dni 10. 9. 1996. I. jako věřitel a zástavní dlužník uzavřeli dne 5. 2. 1997 další smlouvu o úvěru ve znění dodatků ze dne 2. 4. 1997, 30. 4. 1997 a 5. 6. 1997, na základě které banka poskytla zástavnímu dlužníkovi úvěr ve výši 3.000.000,- Kč; tuto částku se zavázal zástavní dlužník splácet ve čtvrtletních splátkách podle sjednaného splátkového kalendáře a současně se zavázal hradit úrok z poskytnutého úvěru ve výši „bazické sazby I. + 2,2% ročně“. I k zajištění této pohledávky byla uzavřena mezi I. a zástavním dlužníkem smlouva o zřízení zástavního práva ke stejným nemovitostem, jak je uvedeno shora. Pohledávky za zástavním dlužníkem z úvěrových smluv přešly spolu s celým podnikem z I. na Č. o. b., a.s., na základě smlouvy o prodeji podniku, posléze byly postoupeny na Č. k. a., později na společnost E. G., a.s., a z této společnosti smlouvou o postoupení pohledávky a (obě ze dne 12. 12. 2002) na zástavního věřitele. Ke dni 15. 4. 2002 uhradil zástavní dlužník z úvěru ve výši 7.800.000,- Kč částku 250.000,- Kč. Uspokojení ze zástavy požaduje zástavní věřitel „u zbývající části pohledávky“ splatné po 31. 8. 1998, tj. u pohledávky ve výši 7.250.000,- Kč. Ke stejnému datu, tj. 15. 4. 2002, uhradil zástavní dlužník z úvěru ve výši 3.000.000,- částku Kč 100.000,- Kč. Uspokojení ze zástavy požaduje zástavní věřitel u zbývající části pohledávky splatné ke dni 31. 8. 1998, tj. u pohledávky ve výši 2.850.000,- Kč. Navrhuje, aby byl prodej zástavy nařízen celkem pro 20.740.973,16 Kč včetně úroků z jistiny ke dni 15. 4. 2004.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 5. 10. 2004, č.j. Nc 753/2004-158, návrhu vyhověl a rozhodl, že „zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení ve výši 9.307,- Kč“ k rukám advokáta. Návrh na soudní prodej zástavy posoudil podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že je opodstatněný. Vycházel z toho, že právní účinky vkladu zástavního práva vznikly 10. 9. 1996 a právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly ke stejnému datu, tj. 10. 9. 1996, neboť převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí. K námitce zástavního dlužníka, že právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly 10. 9. 1996, což znamená, že ještě 9. 9. 1996, kdy se uzavírala zástavní smlouva, nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, uvedl, že „věcné účinky kupní smlouvy nastaly již dnem sepsání a podepsání účastníky, tj. dne 20. 8. a 5. 9. 1996 a ve fázi uzavírání zástavní smlouvy již zástavní dlužník vystupoval jako vlastník nemovitostí, které jsou předmětem zástavy“.
K odvolání zástavního dlužníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2004, č.j. 14 Co 480/2004-173, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že „v době uzavření zástavní smlouvy (9. 9. 1996) byl zástavní dlužník vlastníkem zástavy na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 9. 1996, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 10. 10. 1996“ (správně 10. 9. 1996), neboť tento „názor odporuje ustanovení §133 odst. 2 obč. zák., podle něhož se vlastnictví k nemovitostem nabývá vkladem do katastru nemovitostí“. Dodal, že je „nutno souhlasit s námitkou zástavního dlužníka, že v době uzavření zástavní smlouvy (ustanovení §151b odst. 1 obč. zák.), tj. k datu 9. 9. 1996, zástavní dlužník nebyl vlastníkem zástavy, zástavní smlouva je neplatná z důvodu, že zástavce dal do zástavy cizí nemovitost“. A připomněl ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které „mohlo v období do 31. 12. 2000 vzniknout zástavní právo k nemovitostem i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a naproti tomu na základě platné zástavní smlouvy nemusí vždy zástavní právo vzniknout“. Uložil soudu prvního stupně, aby vyzval účastníky k doplnění tvrzení a navržení důkazů, zejména k tomu, zda nemovitosti byly dány do zástavy se souhlasem vlastníků, a k otázce dobré víry zástavního věřitele o tom, že zástavce je oprávněn nemovitosti zastavit.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté usnesením ze dne 2. 2. 2006, č.j. Nc 753/2004-272, návrhu vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení ve výši 15.689,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že dne 9. 9. 1996 byla mezi I. a P. b., a.s., jako věřitelem a zástavním dlužníkem P. C., s.r.o., jako dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru na částku 7.800.000,- Kč s příslušenstvím na nákup nemovitostí čp. 10, Z. u., P. – L. zástavním dlužníkem. Vlastnictví k uvedeným nemovitostem nabyl zástavní dlužník kupní smlouvou ze dne 5. 9. 1996. Právní účinky vkladu zástavního práva vznikly 10. 9. 1996 a právní účinky vlastnického práva vznikly téhož dne, tj. 10. 9. 1996. Otázku platnosti zástavních práv ze dne 9. 9. 1996 a ze dne 5. 2. 1997 posuzoval soud prvního stupně, s ohledem na dobu, kdy byly uzavřeny, podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000. Z dikce ustanovení §133 odst. 2 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že zástavní dlužník „ještě 9. 9. 1996, kdy se uzavírala první zástavní smlouva, nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí“ a že z tohoto důvodu je zástavní smlouva, uzavřená dne 9. 9. 1996, neplatná. Téhož dne, kdy zástavní dlužník vystupoval jako vlastník nemovitostí, které jsou předmětem zástavy, byl oběma účastníky sepsán návrh na vklad „vlastnického práva a zástavního práva“, které byly podány na Katastrálním úřadu pro m. P. dne 10. 9. 1996. Měl za prokázáno, že zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavní dlužník je oprávněn dát nemovitosti do zástavy, neboť kupní smlouva byla již sepsána a k uvolnění prostředků docházelo až po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Neztotožnil se s názorem zástavního dlužníka, že smlouva ze dne 5. 2. 1997 je relativně neplatná s ohledem na uvedení pořadí této zástavy, tj. druhé v pořadí. Podle názoru soudu prvního stupně označení pořadí nemůže způsobit relativní neplatnost smlouvy, současně nelze také souhlasit s názorem zástavního dlužníka, že zástavní věřitel uvedl zástavního dlužníka „úmyslně“ v omyl, protože bylo jednoznačně prokázáno z potvrzení katastrálního úřadu, že dne 9. 9. 1996 byl oběma účastníky sepsán návrh na vklad vlastnického práva a zástavního práva, který byl podán podle podacího razítka Katastrálnímu úřadu pro m. P. dne 10. 9. 1996.
K odvolání zástavního dlužníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2006, č.j. 14 Co 285/2006-302, usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně je změnil jen tak, že výše nákladů řízení je 15.971,- Kč, a jinak je potvrdil a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na nákladech odvolacího řízení 3.065,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dovodil, že „zástavní právo dle smlouvy z 9. 9. 1996 vzniklo“. Vlastník nemovitostí souhlasil se zřízením zástavního práva [„souhlasili s tím, že kupní cena bude zaplacena z úvěru (předmětná úvěrová smlouva) a peněžní prostředky budou převedeny prodávajícím po vyznačení zástavního práva ve prospěch I. a.s. Svými podpisy na kupní smlouvě tak vzali na vědomí a souhlasili s tím, že za účelem zaplacení kupní ceny z úvěru bude na prodávané nemovitosti váznout zástavní právo ve prospěch poskytovatele úvěru“] a i v případě, že by se zastavením nemovitostí nesouhlasili, zástavní právo vzniklo, neboť věc byla odevzdána věřiteli (zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí a zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit). Odvolací soud dodal, že „dobrá víra zde nespočívá v tom, že zástavce je vlastníkem zastavovaných nemovitostí, ale v tom, že je oprávněn věc zastavit“. K námitce zástavního dlužníka, že v zástavních smlouvách ze dne 9. 9. 1996 a 5. 2. 1997 byla sjednána odkládací podmínka podle ustanovení §36 obč. zák., a k odkládací podmínce, která má za následek vznik práva, je nutno přihlížet, odvolací soud uvedl, že touto námitkou se soudy zabývaly již opakovaně a shledaly ji irelevantními. Jedná se o nepřesnou formulaci ustanovení §151b odst. 2 obč. zák., že zástavní právo vzniká dnem vkladu do katastru nemovitostí. Účinnost zástavní smlouvy vzniká ze zákona vkladem do katastru nemovitostí. Tvrzení o existenci odkládací podmínky „je účelové, ve snaze vyhnout se plnění a je v rozporu s dalším obsahem smluv“. Nesouhlasil ani s námitkou zástavního dlužníka, že zástavní smlouva z 5. 2. 1997 je relativně neplatná z důvodu omylu, protože „nebylo splněno ujednání, že touto zástavní smlouvou je zřízeno zástavní právo jako druhé v pořadí, jelikož nebylo platně vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo dle zástavní smlouvy č. 1“. Odvolací soud dovodil, že „z tohoto důvodu nemůže být smlouva ze dne 5. 2. 1997 neplatná zejména proto, že zástavní právo podle zástavní smlouvy z 9. 9. 1996 vzniklo, a proto zástavní právo dle smlouvy z 5. 2. 1997 je skutečně druhé v pořadí“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá, že „právní titul na vznik příslušného zástavního práva je neplatný, když k samotnému podpisu zástavní smlouvy se zástavním věřitelem došlo ještě předtím, než zástavní dlužník nabyl předmět zástavy, podepisoval tedy samotnou zástavní smlouvu jako nevlastník, tudíž je neplatná“. Samotný zápis zástavního práva do příslušného katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné zástavní smlouvy nemohl být zapsán platně a je namístě toto zástavní právo z katastru nemovitostí vymazat. Závazkový právní vztah mezi zástavním věřitelem a původními vlastníky nemovitostí neexistoval, jméno zástavního věřitele se ve smlouvě objevilo pouze v části, která upravovala způsob úhrady kupní ceny, a nestanovil žádné další podmínky odpovídající byť i náznakem právům a závazkům ze zástavní smlouvy. Způsob úhrady kupní ceny za nemovitosti nelze proto považovat jako souhlas původních vlastníků se zřízením zástavního práva. Zjevným pochybením soudů obou instancí je, že „dovodily dobrou víru zástavního věřitele, že zástavní dlužník je oprávněn předmětné nemovitosti zastavit“. Zástavní věřitel (jako profesionál v oboru poskytování úvěrů) je dobře obeznámen s existencí katastru nemovitostí jako veřejného seznamu. Rovněž byla zástavnímu věřiteli známa příslušná legislativa upravující věcná práva k nemovitostem, především pak vznik a právní účinky vzniku těchto práv, tedy i práva zástavního. Proto nelze považovat za prokázanou tzv. dobrou víru zástavního věřitele, že zástavní dlužník je vlastníkem předmětných nemovitostí a je oprávněn dát tyto nemovitosti do zástavy, když tyto osoby si byly vědomy, že pouze kupní smlouva na koupi nemovitostí neosvědčuje vlastnictví kupujícího a jeho oprávnění s nemovitostmi uvedenými v kupní smlouvě bez dalšího jakkoli disponovat“. Zástavnímu věřiteli bylo známo, že vlastnické právo k nemovitostem vzniká až zápisem příslušné osoby do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Jako „zcela absurdní“ označil „výrok soudů obou instancí, že z důvodu dobré víry na straně zástavního věřitele vzniklo zástavní právo dle smlouvy ze dne 9. 9. 1996“. Tento „nemístně extenzivní“ výklad ustanovení §151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. nelze podle dovolatele přijmout, když „na základě tohoto výkladu by mohlo zástavní právo k nemovitostem vznikat při jakémkoli prohlášení nevlastníka zástavnímu věřiteli o tom, že je oprávněn zastavit nemovitost, která mu prokazatelně nepatří“. Zopakoval též námitky ohledně „řádného a výslovného sjednání odkládací podmínky účinnosti předmětné zástavní smlouvy“; vzhledem k tomu, že „zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1996 nikdy nevzniklo“, proto ani „zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 5. 2. 1997 nemohlo vzniknout jako druhé v pořadí“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2006, č.j. Nc 753/2004-272, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Zástavní dlužník dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl po zrušení svého předchozího rozhodnutí ve věci stejně (v obou případech návrhu zástavního věřitele vyhověl). Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel v první řadě namítá, že „právní titul na vznik příslušného zástavního práva je neplatný, když k samotnému podpisu zástavní smlouvy se zástavním věřitelem došlo ještě předtím, než zástavní dlužník nabyl předmět zástavy, podepisoval tedy zástavní smlouvu jako nevlastník, tudíž je neplatná“.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000). Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (§151b odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (§151b odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2000). Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že zástavní dlužník kupní smlouvou ze dne 5. 9. 1996 koupil nemovitosti ve smlouvě označené jako „budova č.p. 10, část obce L., způsob využití bydlení, stojící na pozemku – st. parcela č. 2722, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 336 m², a pozemku – st. parc. č. 2722, vše v katastrálním území L., obec P., zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví, dále pozemku – parc. číslo 2712, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 154 m², pozemku – parc. č. 2713, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m², pozemku – parc. č. 2714, zahrada o výměře 183 m², vše v k.ú. L., obec P., zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. na listu vlastnictví“; vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P., a právní účinky vkladu nastaly dne 10. 9. 1996. Na úhradu ceny těchto zakoupených nemovitostí uzavřel dne 9. 9. 1996 zástavní dlužník s I. a P. b., a.s, smlouvu o úvěru, na základě které banka poskytla zástavnímu dlužníkovi úvěr ve výši 7.800.000,- Kč; smlouvou ze dne 5. 2. 1997 poskytla I. a P. b., a.s., zástavnímu dlužníkovi úvěr ve výši 3.000.000,- Kč. K zajištění těchto pohledávek zástavní dlužník dne 9. 9. 1996 a dne 5. 2. 1997 uzavřel se zástavním věřitelem smlouvu o zřízení zástavního práva ke koupeným nemovitostem ve prospěch zástavního věřitele, přičemž vklad zástavního práva ze zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1996 byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P., s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 10. 9. 1996 a ze zástavní smlouvy ze dne 5. 2. 1997 byl vklad zástavního práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P., a právní účinky vkladu vznikly dnem 7. 2. 1997.
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
V posuzovaném případě v době uzavírání zástavní smlouvy dne 9. 9. 1996 nebyl zástavní dlužník na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 5. 9. 1996, vlastníkem nemovitostí, protože právní účinky vkladu z kupní smlouvy vznikly dne 10. 9. 1996; právní účinky ze zástavní smlouvy, uzavřené dne 9. 9. 1996, vznikly rovněž dne 10. 9. 1996.
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. §151d odst. 1 větu druhou obč. zák.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].
Citovaná východiska respektoval při posuzování vzniku zástavního práva v napadeném usnesení i odvolací soud („dobrá víra zde nespočívá v tom, že zástavce je vlastníkem zastavovaných nemovitostí, ale v tom, že je oprávněn věc zastavit“); napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nemůže mít, z hlediska těchto námitek uplatněných dovolatelem, zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Na zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s ujednáním obsaženým v odstavci 11 zástavní smlouvy, podle kterého „účinnosti nabývá smlouva dnem rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí“. Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Přípustnost dovolání nemůže konečně vyvolat ani námitka dovolatele, že „zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1996 nikdy nevzniklo“, a proto ani „zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 5. 2. 1997 nemohlo vzniknout jako druhé v pořadí“. Je-li správný závěr odvolacího soudu, že zástavní právo s účinky ke dni 10. 9. 1996 vzniklo, nemůže mít zásadní význam posuzování otázky, jež vychází z předpokladu, že uvedené zástavní právo nevzniklo.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání zástavního dlužníka směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání zástavního dlužníka – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť zástavní dlužník, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu