ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1487.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1487/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. G., za účasti Č. p., a.s. jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 47/2005, o náhradu škody, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2005, č. j. 16 Co 331/2005-39, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 18. 2. 2005 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku 31.613,- Kč a na náhradě za bolest 29.400,- Kč; celkem „61.013,- Kč spolu s 2,5 % úrokem z prodlení jdoucím od podání žaloby do zaplacení“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 18. 6. 2004 byl žalovaným vyslán na pracovní cestu do obce Dobrá mimo pracoviště žalovaného. V době výluky v provozu vyjel spolu se spoluzaměstnancem na oběd do restaurace do obce D. a při cestě do této restaurace před vchodovými dveřmi „pravou nohou vstoupil na mřížku, která zakrývala kanál, mřížka se propadla“ a následným pádem si žalobce přivodil „těžkou zlomeninu pravé nohy pod kolenem“. Žalovaný následně žalobcovy „nároky z titulu pracovního úrazu postoupil vedlejšímu účastníku“, jenž mu dopisem ze dne 11. 8. 2004 sdělil, že odškodnění neposkytne, neboť se v jeho případě „nejedná o pracovní úraz“. Žalobce však má za to, že „v daném případě šlo o pracovní úraz“, neboť vzhledem k tomu, že zaměstnanci žalovaného vykonávali zejména „externí práce“, při nichž „nebylo možno zajistit oběd jiným způsobem než v restauracích nebo jídelnách“, a z tohoto důvodu také žalovaný platil zaměstnancům stravné. „Zcela nepochybně tedy k úrazu došlo na služební cestě“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č. j. 17 C 47/2005-26, žalobu, „aby žalovaný zaplatil žalobci částku 61.013,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % od 18. 2. 2005 do zaplacení“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce utrpěl úraz „mimo areál svého zaměstnavatele, tj. žalovaného, i mimo místo výkonu práce, úraz žalobce tedy není v přímé příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů“; není jej proto možno považovat za úraz pracovní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č.j. 16 Co 331/2005-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „účastníci a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz „nikoliv v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. Vyslovil názor, že „nelze dospět k závěru, že za stavu, kdy stravování není činností, která je předmětem pracovní cesty, nese zaměstnavatel odpovědnost za úraz, který se stal zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu během stravování“; rozhodující je, „zda stravování bylo předmětem pracovní cesty, což v daném případě nebylo či zda šlo o úkon během práce obvyklý nebo nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkon obvyklý v době přestávky na jídlo a oddech“. Uzavřel, že závěr, že není dána „odpovědnost zaměstnavatele za úraz, který se zaměstnanci přihodí na cestě na stravování a na cestě ze stravování zpět, pokud je konaný mimo objekt zaměstnavatele“, „je zcela logický, neboť zaměstnavatel nemůže nést odpovědnost za něco, co ovlivnit nemůže“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že úraz, který utrpěl dne 18. 6. 2004, je úrazem pracovním, neboť k úrazovému ději došlo „v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v rámci služební cesty, na kterou byl žalobce zaměstnavatelem vyslán“. Za otázku zásadního právního významu pak označuje tu, „zda cesta žalobce ze služebního vozu ke stravování do restaurace je či není v přímé souvislosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, tj. v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. S odvoláním se na „judikát Nejvyššího soudu ČR č.j. R 11/76“ má za to, že cesta k vozidlu i od vozidla je úkonem potřebným k výkonu práce, úkonem obvyklým k výkonu práce a pokud během nich dojde k pracovnímu úrazu, nutno tento úraz posuzovat jako úraz pracovní. Vzhledem k tomu, že „rozhodnutí jak Okresního soudu ve Frýdku-Místku, tak i Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, navrhl, aby dovolací soud „připustil dovolání“ a „rozsudky soudů obou stupňů zrušil a uložil prvoinstančnímu soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout“.
Vedlejší účastník na straně žalovaného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání „jako bezdůvodné odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce ve spojení s ustanovením §25 prováděcího nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen „nařízení vlády“) z hlediska posouzení, zda se v případě žalobcova úrazu jedná o úraz pracovní.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody z újmy na zdraví, kterou měl utrpět v důsledku úrazu ze dne 30. 9. 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je třeba ji posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2002, poř. č. 11). V poněkud konkrétnější (povýtce kazuističtější) poloze je otázka přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů upravena ustanovením §25 odst. 3, 4 a 5 nařízení vlády.
Podle ustanovení §25 odst. 1 nařízení vlády, plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávána na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Podle ustanovení §25 odst. 3 nařízení vlády v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popř. vyšetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k ní a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Podle ustanovení §25 odst. 5 nařízení vlády se jako pracovní úraz posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů.
Výklad otázky, do jaké míry lze považovat za pracovní úraz poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování a zpět, nebyl v minulosti jednotný, neboť dřívější právní úprava stanovila pouze v obecné poloze (srov. §41 odst. 3 nařízení vlády č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce), že stravování nepatří mezi úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, které by byly v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Soudní praxe (srov. Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 97, pod poř. č. 11) vycházela z názoru, že z úkonů potřebných k výkonu práce a úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení „je vyňato stravování, nikoliv také cesta ke stravování“, aniž vysvětluje, zda má na mysli cestu ke stravování v areálu zaměstnavatele anebo mimo něj.
Právní úprava obsažená v ustanovení §25 odst. 3 nařízení vlády výše uvedený nedostatek odstranila. Za pracovní úraz umožňuje považovat poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování, jen jestliže tato cesta byla konána v objektu zaměstnavatele. Východiskem úvah zde může být okolnost, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem - jde-li o rozsah úkonů potřebných k výkonu práce, úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení - má své místo jen v případech, kdy zaměstnavatel může mít možnost vlastními opatřeními ovlivnit úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a kdy je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele usměrňujícím jeho jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1824/2005). Protože toto působení preventivní povahy není zpravidla možné mimo areál zaměstnavatele, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby (obdobně, jako je tomu v případě cesty do zaměstnání a zpět - srov. §190 odst. 2 zák. práce) odpovídal za úraz, k němuž dojde mimo sféru jeho působnosti na přístupové cestě před vchodem do restaurace umístěné mimo objekt zaměstnavatele. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že cesta zaměstnance ze služebního vozu ke stravování do restaurace je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, neboť se jedná o „úkony potřebné k výkonu práce, úkony obvyklé k výkonu práce“, neboť tyto argumenty nemění nic na skutečnosti, že k úrazu došlo na cestě ke stravování mimo objekt zaměstnavatele.
Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů [mající časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce]. Také při pracovní cestě, stejně jako při plnění pracovních úkolů v místě sjednaném podle pracovní smlouvy, platí, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou poškozením na zdraví nebo k jeho smrti úrazem jen tehdy, došlo-li k takové újmě při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. §190 odst. 1 zák. práce).
V posuzované věci soudy z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů vycházely a posoudily věc z hlediska výkladu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce a §25 nařízení vlády v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou soudů.
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do obou výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu