ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1616.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1616/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. o. u. n. a t., p. o., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovních úrazů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 17 C 77/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2006, č.j. 53 Co 151/2006-426, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2006, č.j. 53 Co 151/2006-426, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2005, č.j 17 C 77/95-379, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 438.167,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1995 do zaplacení a dále 17 % úrok z prodlení od 1. 4. 1995 do 28. 4. 1995 u částky 9.817,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [soud prvního stupně ve svém v pořadí třetím rozsudku rozhodl ohledně této části žaloby stejně jako ve svých předchozích rozsudcích ze dne 23. 12. 2003, č.j. 17 C 77/95-345, a ze dne 7. 9. 2001, č.j. 17 C 77/95-291, které byly odvolacím soudem zrušeny (všemi třemi rozsudky žalobu v této části zamítl)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v napadené části (v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé) nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V projednávané věci odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci, který utrpěl jako zaměstnanec žalované ve dnech 23. 11. 1992 a 1. 11. 1993 dva pracovní úrazy, vzniklo právo na jejich odškodnění, tj. na jím v tomto řízení uplatněné nároky na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a věcné škody (§190 odst. 1, §193 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006), že však výše těchto nároků s ohledem na vliv každého z pracovních úrazů na poškození zdraví dosáhla úrovně, v níž byly žalovaným (vedlejším účastníkem na straně žalovaného) již odškodněny. Vycházel ze zjištění, že zdravotní stav žalobce se zhoršil v souvislosti s jeho onemocněním ostokartylogionální exostózou.
I když žalobce v dovolání vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, rozsudek odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř nemá. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho pracovními úrazy ze dne 23. 11. 1992 a ze dne 1. 11. 1993 a současným zdravotním stavem), nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména v řízení provedené znalecké posudky z oboru zdravotnictví podané znalci MUDr. N., MUDr. H. a MUDr. K., CSc.), předkládá vlastní skutkový závěr (že „závažný zdravotní stav žalobce oba pracovní úrazy vyvolaly či zavinily z podstatné míry“, který opírá o jím předložené znalecké posudky doc. MUDr. V. a MUDr. B. s tvrzením, že z nich „naopak vyplývá přímá souvislost zdravotního stavu žalobce s následky pracovních úrazů“, a o závěry znaleckých posudků MUDr. V. ze dne 23. 11. 1995 a I. p. v. ve z. ze dne 17. 5. 1997, které byly podány ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 120/95, v níž „předmětné pracovní úrazy uplatnil jako pojistné události“), na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že „má nárok na odškodnění pracovních úrazů v plné výši – tedy základu nároku ve výši 100 %“.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu