ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1821.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1821/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalované RNDr. H. H., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 11 C 109/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2005, č.j. 16 Co 190/2005-74, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.9. 2005, č.j. 16 Co 190/2005-74, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 8.3.2005, č.j. 11 C 109/2004-55, ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
I když žalovaná v dovolání uvádí, že [kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.] uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že v tomto směru podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je totiž nesouhlas tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména výpověď žalobkyně a žalované, svědků J. S. a R. Š., jakož i listinné důkazy) a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly (nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že „není rozhodné, zda částka 20.000,- Kč, kterou si žalobkyně vzala dne 15.10.2003, představuje dlužnou mzdu za červen 2003 nebo půjčku žalobkyně, protože obojí jednání žalovaná žalobkyni tolerovala“), skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje právní závěr, že „závěry soudů jsou v rozporu s ustanovením §53/1b zák. práce“. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „do všech jeho výroků“, tj. i do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu