ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1845.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1845/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Ř., zastoupené advokátem, o 46.440,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 90/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2003 č.j. 53 Co 36/2003-138, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila částku 46.566,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 2.5.1995 uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu, podle které se zavázal pracovat u žalované jako \"samostatný pracovník v truhlářství\" se základní mzdou 6.000,- Kč hrubého měsíčně, a že od počátku května 1995 mu nebyla vyplacena žádná mzda. O zaplacení mzdy žalovanou upomenul (prostřednictvím svého zástupce) dopisem ze dne 7.9.1995 a žalovaná mu sdělila, že \"momentálně nemá prostředky na úhradu dluhu\" a že pracovní poměr žalobce \"skončil, neboť mu poslala výpověď\". Žalobce považuje takové rozvázání pracovního poměru za neplatné a žalované sdělil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12.9.1996 č.j. 21 C 90/96-18 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.360,- Kč a \"čs. státu\" na soudním poplatku 1.864,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 29.8.1995, neboť \"důvody zde uvedené nejsou výpovědními důvody podle ust. §46 odst. 1 zákoníku práce\", že pracovní poměr účastníků trval od 2.5.1995 do konce ledna 1996, kdy žalobce nastoupil do nového zaměstnání, a že žalobce má také nárok na náhradu mzdy ve smyslu ust. §61 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Podle názoru soudu prvního stupně má žalobce nárok na mzdu za dobu před podáním neplatné výpovědi a nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.3.1997 č.j. 25 Co 46/97-27 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobci náleží za dobu od května do srpna 1995 mzda a od září 1995 do ledna 1996 náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, dospěl k závěru, že dosud provedenými důkazy nebyla náležitě objasněna výše mzdy a náhrady mzdy a že rozsudek soudu prvního stupně je v závěrech o výši nároku pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 19.6.1997 č.j. 21 C 90/96-38 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 46.440,- Kč s 16% úrokem z částky 5.160,- Kč od 11.5. do 10.6.95, s 16% úrokem z částky 10.320,- Kč od 11.6. do 10.7.95, s 16% úrokem z částky 15.480,- Kč od 11.7. do 10.8.95, s 16% úrokem z částky 20.640,- Kč od 11.8. do 10.9.95, s 16% úrokem z částky 25.800,- Kč od 11.9. do 10.10.95, s 16% úrokem z částky 30.960,- Kč od 11.10. do 10.11.95, s 16% úrokem z částky 36.120,- Kč od 11.11. do 10.12.95, s 16% úrokem z částky 41.280,- Kč od 11.12. do 10.1.96 a s 16% úrokem z částky 46.440,- Kč od 11.1.96 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky \"126,- Kč s příslušenstvím\", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.770,- Kč a \"čs. státu\" na soudním poplatku 1.860,- Kč. Z provedených důkazů o výši nároku dovodil, že žalobci náležela mzda a náhrada mzdy ve výši 6.000,- Kč měsíčně hrubého a 5.160,- Kč čistého a že tedy \"za dobu trvání pracovního poměru a dále i po dobu po neplatné výpovědi\" mu náleží celkem 46.440,- Kč čistého (měsíčně pouze 5.160,- Kč a nikoli 5.174,- Kč jak požadoval).
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.11.1998 č.j. 25 Co 374/98-54 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby) zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval námitkou žalované, podle které žalobce \"neplnil řádně své pracovní povinnosti\", že o žalobcově nároku na mzdu a náhradu mzdy měl správně rozhodovat v \"hrubé výši\" a že dokazováním nebylo objasněno, kdy žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a od kdy tedy žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 14.12.2000 č.j. 21 C 90/96-115 znovu žalované uložil, aby zaplatila žalobci 46.440,- Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 5.174,- Kč od 11.5. do 10.6.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 10.348,- Kč od 11.6. do 10.7.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 15.522,- Kč od 11.7. do 10.8.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 20.696,- Kč od 11.8. do 10.9.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 25.870,- Kč od 11.9. do 10.10.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 31.044,- Kč od 11.10. do 10.11.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 36.218,- Kč od 11.11. do 10.12.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 41.392,- Kč od 11.12. do 31.12.1995 a s 16% úrokem z prodlení z částky 46.440,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.780,- Kč k rukám advokáta. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 2.5.1995 pracovní smlouvu, podle které měl pracovat jako truhlář se základní mzdou 6.000,- Kč měsíčně, že žalobci \"nebyla od počátku vyplácena mzda\" a že žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že by žalobci vyplatila mzdu prostřednictvím jiných osob nebo že by žalobce \"zaviněně odvedl vadnou práci\". Žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem, který odeslala 30.8.1995 (lze proto předpokládat, že výpověď byla žalobci doručena v září 1995), a která \"postrádala zákonný výpovědní důvod\"; žalobce však nepopřel platnost výpovědi u soudu, a proto \"pracovní poměr skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty 31.12.1995\", i když šlo o neplatný právní úkon. Protože žalobce \"prokázal, že za celé období osmi měsíců nepřevzal žádnou částku jako mzdu, nečerpal dovolenou a nebyl nemocný\", soud prvního stupně jeho návrhu do výše žalované částky vyhověl; i když žalobcova mzda a náhrady mzdy činila 48.000,- Kč hrubého, nemohl mu soud s ohledem na rozsah žalobou požadovaného plnění přiznat - také s přihlédnutím k tomu, že žaloba již byla ohledně částky 126,- Kč zamítnuta - více než 46.440,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.5.2003 č.j. 53 Co 36/2003-138 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 36.120,- Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 5.160,- Kč od 11.6. do 10.7.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 10.320,- Kč od 11.7. do 10.8.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 15.480,- Kč od 11.8. do 10.9.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 20.640,- Kč od 11.9. do 10.10.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 25.800,- Kč od 11.10. do 10.11.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 30.960,- Kč od 11.11. do 10.12.1995, s 16% úrokem z prodlení z částky 36.120,- Kč od 11.12.1995 do zaplacení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení dalších 10.320,- Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 5.160,- Kč od 11.12.1995 do 10.1.1996 a s 16% úrokem z prodlení z částky 10.320,- Kč od 11.1.1996 do zaplacení, a ve výroku o zaplacení 16% úroku z prodlení z částky 14,- Kč od 11.5. do 10.6.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 28,- Kč od 11.6. do 10.7.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 42,- Kč od 11.7. do 10.8.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 56,- Kč od 11.8. do 10.9.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 70,- Kč od 11.9. do 10.10.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 84,- Kč od 11.10. do 10.11.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 98,- Kč od 11.11. do 10.12.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 112,- Kč od 11.12. do 31.12.1995, o 16% úroku z prodlení z částky 126,- Kč od 11.1.1996 do zaplacení a o 16% úroku z prodlení z částky 14,- Kč od 1.1. do 10.1.1996 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.418,- Kč k rukám advokáta. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobce má vůči žalované nárok na mzdu, neboť žalovaná neprokázala, že by zaplatila žalobci určité finanční prostředky a ani že by žalobce odvedl nekvalitní práci. Pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci doručena v září 1995, dnem 30.11.1995 (výpovědní doba činila pouze dva měsíce); žalobce má tedy nárok na sedminásobek požadovaného plnění ve výši 5.160,- Kč. Ohledně \"příslušenství z pohledávky 14,- Kč měsíčně\" musel být rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, neboť o tomto plnění bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že \"pracovní poměr žalobce byl sjednán bez vědomí žalované\", neboť \"vedoucí truhlárny V. Z. využil připravený a předem podepsaný návrh pracovní smlouvy\", ačkoliv žalovaná v té době o přijetí dalšího zaměstnance již neuvažovala, že \"pracovní poměr žalobce skončil v květnu 1995 dohodou (jak vyplynulo z výpovědi svědků V. Z. a PhDr. Z. Ř.)\" a že \"žalovaná mzdu žalobci uhradila, jak prokazuje výpověď svědků PhDr. Z. Ř. a B. M.\". Soudům kromě uvedených nesprávných skutkových zjištění vytýká, že věc neposoudily podle \"zásad zákoníku práce, zejména čl. III.\", který stanoví, že \"výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů musí být v souladu s pravidly slušnosti a občanského soužití a že nikdo nesmí těchto práv zneužívat ke škodě druhého účastníka\". Zaměstnanci \"včetně žalobce\" totiž \"využili nemoci žalované a tím nemožnosti kontrolovat jejich práci a hospodaření se svěřenými finančními prostředky, a nezhotovili objednanou zakázku\"; bylo by \"v rozporu s touto zásadou zákoníku práce, kdyby byla žalobci náhrada mzdy přiznána\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejprve zabýval posouzením otázky, zda má dovolání projednat a rozhodnout o něm podle procesních předpisů účinných do 31.12.2000, anebo podle předpisů ve znění účinném od 1.1.2001.
Podle ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
V projednávané věci soud prvního stupně ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 14.12.2000 č.j. 21 C 90/96-115, tedy rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Odvolací soud při projednání odvolání podaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodnutí o něm měl postupovat - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - rovněž podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, i když své rozhodnutí (dovoláním napadený rozsudek) vyhlásil po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. dne 19.5.2003. Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl vydán přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a ani po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se v projednávané věci nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001; okolnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů neprojednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a nerozhodl o něm podle \"dosavadních právních předpisů\", je zde nerozhodná, neboť z hlediska ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 574/2003, které bylo uveřejněno pod č. 156 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání jednak bylo podáno osobou k němu neoprávněnou a jednak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 10.320,- Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 5.160,- Kč od 11.12.1995 do 10.1.1996 a s 16% úrokem z prodlení z částky 10.320,- Kč od 11.1.1996 do zaplacení zamítá, jakož i ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (v části týkající se úroků z prodlení z částek 14,- Kč a 126,- měsíčně). Protože v tomto směru nebylo žalobě vyhověno a protože tím žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, nemůže mít žalovaná z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované v tomto směru podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 14.12.2000 č.j. 21 C 90/96-115 stejně jako v rozsudcích ze dne 12.9.1996 č.j. 21 C 90/96-18 a ze dne 19.6.1997 č.j. 21 C 90/96-38, které byly odvolacím soudem zrušeny (ve všech rozsudcích soud prvního stupně vyhověl žalobě v rozsahu, v jakém ji posléze shledal důvodnou odvolací soud). Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná - jak vyplývá z obsahu dovolání - nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, když - oproti hodnocení důkazů soudy - sama z provedených důkazů dovozuje, že \"pracovní poměr žalobce byl sjednán bez vědomí žalované\", neboť \"vedoucí truhlárny V. Z. využil připravený a předem podepsaný návrh pracovní smlouvy\", ačkoliv žalovaná v té době o přijetí dalšího zaměstnance již neuvažovala, že \"pracovní poměr žalobce skončil v květnu 1995 dohodou\" a že \"žalovaná mzdu žalobci uhradila\", a na základě vlastních skutkových závěrů dovozuje, že žalobcem požadované plnění představuje výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s pravidly slušnosti a občanského soužití a zneužití práva ke škodě druhého účastníka. Tím, že dovolatelka na odlišném hodnocení provedených důkazů zakládá jiné závěry o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti tomuto rozhodnutí - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu