ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1857.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1857/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š. i. a P. š. i., příspěvkové organizaci, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 179/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2006, č. j. 12 Co 107/2006-135, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 6. 2004 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to z důvodu „fyzického napadení žákyně L. R. dne 10. května 2004 a žáka D. F. dne 17. června 2004“, kterých se žalobce „dopustil při výkonu svoji funkce učitele“; „první incident je u přestupkové komise N., druhý je v šetření Policie ČR“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „žádného z uvedených žáků žalované nenapadl“; mezi ním a uvedenými žáky sice došlo k fyzickému kontaktu, ale „nejednalo se o napadení“.
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 9 C 179/2004-113, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byly splněny formální předpoklady platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2004 (rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §55 zák. práce a bylo žalobci řádně doručeno) a že byly dodrženy i prekluzivní lhůty podle ustanovení §64 a §53 odst. 2 zák. práce. Zjistil, že fyzické napadení žákyně L. R. se stalo předmětem přestupkového řízení vedeného před Městským úřadem v N. pod sp. zn. a že toto řízení bylo z důvodu neprokázání skutku pravomocně zastaveno. S tímto závěrem přestupkové komise „se ztotožnil“ a „otázku skutku spočívajícího ve fyzickém napadení L. R. dále nezkoumal“. Předmětem důkazního řízení učinil toliko „skutek spočívající ve fyzickém napadení žáka F.“. Z provedených důkazů dovodil, že jednání žalobce spočívající v chycení žáka F. zezadu za krk, vedení jej k oknu a přitlačení jeho hlavy na okenní sklo tak, že se sklo vysypalo, to vše za situace, kdy se žák F. bránil a vzpínal, má „charakter fyzického ataku ze strany žalobce vůči žákovi“, a že následkem tohoto jednání bylo „poranění žáka střepy skla v obličejové části i na rukou“. Takové jednání pedagoga je podle soudu prvního stupně „nepřípustné, je závažným porušením zásad současného školství a jde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které zakládá důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č. j. 12 Co 107/2006-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním tak, jak je učinil soud prvního stupně, a shodně s ním dospěl k závěru, že jednání žalobce lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Námitku žalobce, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2004 je pro neurčitost neplatné, posoudil jako nedůvodnou, neboť ve výše uvedeném okamžitém zrušení pracovního poměru „jsou oba skutky dostatečně specifikovány“ a „oběma stranám sporu bylo zcela zřejmé, proč je s žalobcem rozvazován pracovní poměr a jaké jednání je mu vytýkáno“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud „potvrdil rozsudek, který byl dle názoru žalobce nepřezkoumatelný“, „změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by objasnil, proč tak postupoval“, a „též rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v rozporu s hmotným právem, neboť „ani rozhodnutí krajského soudu a ani rozhodnutí soudu prvého stupně nevymezují konkrétní jednání, které mělo založit důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru a které by bylo provedenými důkazy prokázáno“, a dále proto, že „jednání tak, jak jej označuje odvolací soud a soud prvého stupně, není důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru“. Vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru, obsažené v dopise ze dne 21. 6. 2004, je podle dovolatele neurčité, neboť „není zřejmé, o jaké fyzické napadení se má jednat“, a ani „obecný odkaz na šetření policie nemůže být dostatečný“, když navíc výsledek policejního vyšetřování nastane až v budoucnu a je v době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nejistý. Soudy obou stupňů svým výkladem nahrazují „možná existující vůli žalovaného, avšak vůli v každém případě v okamžitém zrušení neprojevenou“. Tímto výkladem tak přistupují k „nahrazování či doplňování neprojevené vůle“. Namítá rovněž, že žalobcovo jednání nezakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, a nesouhlasí s tím, „že by žáku přitiskl hlavu na okno“; odvolací soud tím změnil skutkový závěr soudu prvního stupně, aniž by uvedl, „na základě jakých důkazů k uvedenému skutkovému závěru dospěl a jakými úvahami byl veden“. Za otázku zásadního právního významu považuje, „zda musí být určitost vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dána obsahem listiny, na níž je okamžité zrušení pracovního poměru zaznamenáno, nebo zda postačuje, že je zaměstnanci a zaměstnavateli jasné, co je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru“, a s tím související otázku, „zda se výklad projevu vůle zaměstnavatele může týkat pouze jeho projevu obsaženého v listině nebo i vůle zaměstnavatele, byť existující, avšak v listině neobsažené“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) se v projednávané věci zabýval otázkou určitosti projevu vůle směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru. Správnost jeho závěrů žalobce v dovolání zpochybňuje.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru dne 21. 6. 2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
S názorem žalobce, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2004 je neplatné pro neurčitost vymezení důvodu v něm obsaženého a že soudy svým výkladem „nahrazují sice možná existující vůli žalované, avšak vůli v každém případě v okamžitém zrušení neprojevenou“, dovolací soud nesouhlasí.
V dopise ze dne 21. 6. 2004 žalovaná uvedla: „vzhledem k fyzickému napadení žákyně L. R. dne 10. května 2004 a žáka D. F. dne 17. června 2004, kterého jste se dopustil při výkonu svoji funkce učitele“, „s Vámi okamžitě rušíme pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) ZP“. Z tohoto vyjádření je jasně patrno, v čem je důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru spatřován („fyzické napadení žákyně L. R. dne 10. května 2004 a žáka D. F. dne 17. června 2004“), a jak žalobci, tak žalovanému muselo být zřejmé, proč je s žalobcem rozvazován pracovní poměr. Jestliže odvolací soud stejným způsobem otázku určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2004 posoudil, postupoval zcela správně, v souladu s judikaturou soudů a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže mít, z hlediska dovolatelem uplatněných námitek, zásadní význam.
Žalobce v dovolání dále uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je „nepřezkoumatelný a nelogický“, neboť mění skutková zjištění soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalobce „žáka F. vlekl za krk a jeho hlavu tiskl na okno tak silně, až se sklo vysypalo“, a to aniž by odvolací soud „objasnil, proč tak postupoval“, a vyslovuje přesvědčení, že jednání žalobce „tak, jak je označuje odvolací soud a soud prvního stupně, není důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru“. Z těchto námitek je zřejmé, že žalobce nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „k rozbití okna došlo nešťastnou náhodou“, že „žáka fyzicky nenapadl, neudeřil jej“, „pouze jej za použití minimálního fyzického nasazení dovedl k oknu, kde došlo za nevyjasněných okolností k rozbití skleněné výplně“, že toto žalobcovo jednání „bylo vyprovokováno hulváctvím žáka“ a nesouhlasí s tím, že by „žáku přitiskl hlavu na okno“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že uvedené jednání nezakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že řízení je postiženo vadou, a to z důvodu, že odvolací soud potvrdil „nepřezkoumatelný“ rozsudek soudu prvního stupně, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce; dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádném náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu