ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1884.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1884/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky B. A. C. A., zastoupené advokátem, proti zástavní dlužnici B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 Nc 3101/2000, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2006, č.j. 20 Co 539/2005-139, takto:
I. Dovolání zástavní věřitelky se zamítá.
II. Zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se návrhem doručeným Okresnímu soudu ve Znojmě dne 26.1.2000 domáhala, aby soud nařídil k uspokojení její pohledávky \"vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 9.5.1995/19.5.1995 ve výši ATS 7.900.000,- zajištěné zástavní smlouvou uzavřenou se zástavní dlužnicí ze dne 10.7.1995/20.7.1995 do výše ATS 7.500.000,-, jakož i k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši ATS 2.400.000,- vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 9.5.1995/19.5.1995 zajištěné zástavní smlouvou uzavřenou se zástavní dlužnicí dne 10.7.1995/20.7.1995, soudní prodej zástavy pozemku parc. č. 333 a stavby č.p. 270 v katastrálním území Z.-m. zapsaných na LV u Katastrálního úřadu Z.\". Návrh zdůvodnila zejména tím, že podle smluv o úvěru ze dne 9.5.1995 poskytla společnosti B. G. m.b.H. úvěry ve výši 7.900.000,- ATS a 2.400.000,- ATS s dobou splatnosti do 1.11.2000 a že podle zástavních smluv, podepsaných zástavní dlužnicí dne 10.7.1995 a zástavní věřitelkou dne 20.7.1995, bylo k zajištění prvního z úvěrů do částky 5.600.000,- ATS a druhého úvěru v plné výši zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem, vložené do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 11.1.1996 a 12.1.1996. Protože úvěry dosud nebyly \"řádně a včas splněny\", domáhá se zástavní věřitelka jejich uspokojení ze zástavy.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 5.3.2004, č.j. 6 Nc 3101/2000-73 návrhu vyhověl. Návrh na soudní prodej zástavy posoudil podle právní úpravy účinné od 1.1.2002 a dospěl k závěru, že je opodstatněný, neboť \"nebylo žádným způsobem prokázáno, že by na základě uvedených zástavních smluv zajištěné pohledávky byly dlužníkem řádně a včas splněny\", a zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí. Námitku zástavní dlužnice, podle které \"zástavní smlouvy byly uzavřeny bez platného devizového povolení a jsou z toho důvodu neplatné\", odmítl s odůvodněním, že \"platnost a účinnost právního úkonu se posuzuje vždy podle právních předpisů platných v době, kdy právní úkon byl učiněn\", že zástavní smlouvy byly podepsány ve dnech 10.7.1995 a 20.7.1995 a že podle v té době platného \"devizového zákona\" č. 528/1990 Sb. nebylo ke zřízení zástavního práva ve prospěch devizového cizozemce potřebné devizové povolení.
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3.2.2005, č.j. 20 Co 376/2004-85 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že řízení v projednávané věci, zahájené dnem 26.1.2000, je třeba i v současné době dokončit podle právní úpravy zástavního práva a soudního prodeje zástavy vyplývající ze zákona č. 367/2000 Sb. (tedy podle právní úpravy účinné od 1.1. do 31.12.2001); vytknul soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv podle ustanovení §200z odst.1 občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2001) soud nařizoval ve věci soudního prodeje zástavy jednání, byla-li zástavou nebo její součástí nemovitost. Ve věci samé dospěl k závěru, že podle \"devizového zákona\" č. 219/1995 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.10.1995, může \"tuzemec, který není devizovým místem s odpovídajícím rozsahem povolení působit jako banka nebo držitel devizové licence, může poskytnout zajištění nebo dát příkaz k zajištění závazku cizozemce pouze s devizovým povolením devizového orgánu\" a že splnění tohoto předpokladu nelze posuzovat podle dne uzavření předmětných zástavních smluv, ale podle dne, v němž byl podán návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Protože zástavní dlužnice \"poskytla zajištění\" bez devizového povolení devizového orgánu, není \"osvědčena ani prokázána existence zástavního práva k zástavě a nelze tedy návrhu na soudní prodej zástavy vyhovět\".
Okresní soud ve Znojmě poté usnesením ze dne 27.5.2005, č.j. 6 Nc 3101/2000-113 návrh zamítl a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů řízení 204.749,50 Kč \"na účet\" advokáta. Na základě právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dovodil, že řízení v projednávané věci, které bylo zahájeno dnem 26.1.2000, je nutné dokončit podle \"dosavadního právního předpisu\" zákona č. 367/2000 Sb. Zástavní právo nebylo podle předmětných zástavních smluv platně zřízeno, neboť v době, v níž nastaly účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, \"právní úprava devizového zákona v ustanovení §15 vyžadovala, aby tuzemec, který není devizovým místem s odpovídajícím rozsahem povolení působit jako banka nebo držitel devizové licence, mohl poskytnout zajištění nebo dát příkaz k zajištění závazku cizozemce pouze s devizovým povolením devizového orgánu\".
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.4.2006, č.j. 20 Co 539/2005-139 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zástavní dlužnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal; ve výroku o věci samé je potvrdil a rozhodl, že zástavní dlužnici se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil s názory soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že \"zástavní právo nebylo platně k označeným nemovitostem zřízeno\"; \"podle §151b občanského zákoníku v tehdy kontinuálně platném znění zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí\" a ke vkladu zástavního práva došlo podle předmětných zástavních smluv ve dnech 11.1. a 12.1.1996, kdy již bylo potřebné k jeho vzniku devizové povolení devizového orgánu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Namítá, že \"platnost a účinnost právního úkonu se posuzuje vždy podle právních předpisů platných v době, kdy právní úkon byl učiněn\", neboť jinak by se jednalo o \"nedovolenou retroaktivitu právních norem\". Pro posouzení platnosti zástavních smluv a \"platnosti vzniku na jejich základě do katastru nemovitostí zapsaných zástavních práv\" jsou tedy rozhodující \"předpisy v oblasti devizového práva platné v době uzavření těchto smluv\", tedy \"devizový zákon\" č. 528/1990 Sb.; podle ustanovení §14 tohoto zákona \"se devizový tuzemec - právnická osoba nemohla bez devizového povolení zavázat k peněžitému plnění vůči devizovému cizozemci\", což podle názoru dovolatelky nevylučovalo zřízení zástavního práva ve prospěch devizového cizozemce bez devizového povolení. I když byl proveden \"konstitutivní vklad zástavních práv do katastru nemovitostí, s účinky ke dni 11.1.1996 resp. 12.1.1996\", žádný z účastníků neprovedl v těchto dnech jakýkoliv právní úkon, který by mohl být podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatný. Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud dovolání \"odmítl jako zjevně bezdůvodné\". Uvedla, že odvolací soud rozhodl ve věci samé správně, když dovodil, že \"zástavní práva dle zástavních smluv platně nevznikla\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejprve zabýval posouzením otázky, zda má dovolání projednat a rozhodnout o něm podle procesních předpisů účinných do 31.12.2000 nebo podle předpisů ve znění účinném od 1.1.2001.
Podle ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Řízení v projednávané věci (nařízení soudního prodeje zástavy) bylo zahájeno - jak vyplývá z výše uvedeného - dnem 26.1.2000. Podle ustálené judikatury soudů se řízení o soudní prodeji zástavy, které bylo zahájeno v době od 1.9.1998 do 31.12.2000 a které nebylo do 31.12.2000 skončeno, v období po 1.1.2001 dokončí podle právní úpravy zástavního práva a řízení o soudním prodeji zástavy účinné do 31.12.2000 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2006, sp. zn. 21 Cdo 2706/2005, které bylo uveřejněno pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Soudy návrh zástavní věřitelky o soudní prodej zástavy však projednaly - jak je nepochybné z obsahu jejich usnesení, vydaných za řízení - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu nebylo vydáno přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a ani po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se v projednávané věci nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001; okolnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů neprojednal návrh o soudní prodej zástavy a nerozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, je zde nerozhodná, neboť z hlediska ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat (srov. též obdobné věci se týkající usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, které bylo uveřejněno pod č. 156 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda k nemovitostem zástavní dlužnice označeným za řízení před soudy jako \"pozemek parc. č. 333 a stavba č.p. 270 v katastrálním území Z. – m. zapsané na LV u Katastrálního úřadu Z.\" vzniklo na základě zástavních smluv, podepsaných zástavní dlužnicí dne 10.7.1995 a zástavní věřitelkou dne 20.7.1995, zástavní právo, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu kdy mělo dojít ke zřízení zástavního práva - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.5.1996 (dále jen \"obč. zák.\").
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod nabytí zástavního práva. Právní způsob nabytí zástavního práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti (modus acquirendi) představoval v době uzavření uvedených zástavních smluv vklad zástavního práva do katastru nemovitostí; právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. §151b odst. 2 obč. zák. a §2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují (srov. §34 obč. zák.). Smlouva jako dvoustranný právní úkon je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, tj. okamžikem, kdy včasné vyjádření souhlasu druhé strany s obsahem návrhu na uzavření smlouvy dojde navrhovateli (srov. §43c odst. 1 a 2 a §44 odst. 1 obč. zák.). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) musí být uzavřena písemně; postačuje, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí, aniž by projevy účastníků musely být na téže listině (srov. §151b odst. 1 a §46 odst. 2 obč. zák.).
I když ze smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, zástavní právo jejím uzavřením ještě nevzniká; k tomu musí - jak uvedeno výše - přistoupit stanovený modus acquirendi, tedy vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Protože uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) se zástavnímu věřiteli (zatím) neposkytuje oprávnění domáhat se uspokojení ze zástavy, dochází k zajištění jeho pohledávky teprve tehdy, kdy (a jestliže) nastal modus acquirendi zástavního práva.
Podle ustanovení §15 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, který nabyl účinnosti dnem 1.10.1995, tuzemec (tj. fyzická osoba s trvalým pobytem na území České republiky nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky), který není devizovým místem s odpovídajícím rozsahem povolení působit jako banka nebo devizové licence, může poskytnout zajištění nebo dát příkaz k zajištění závazku cizozemce (tj. fyzické nebo právnické osoby, která není tuzemcem) pouze s devizovým povolením devizového orgánu.
K zajištění pohledávky zástavního věřitele dochází tím, že k určené zástavě vznikne zástavní právo; do té doby se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy nemůže, i kdyby již smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) byla uzavřena. Z pohledu ustanovení §15 zákona č. 219/1995 Sb. nemůže dojít k \"zajištění závazku cizozemce\" již uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy), ale teprve vznikem zástavního práva; nepostačuje tedy, jestliže zástavce pouze projeví vůli, směřující k zajištění pohledávky za cizozemcem, neboť se vyžaduje, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou k zajištění pohledávky (zřízení zástavního práva). Odvolací soud tedy dospěl v souladu se zákonem k závěru, že pro posouzení, zda ke vzniku zástavního práva k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči společnosti B. G. m.b.H. bylo potřebné devizové povolení devizového orgánu, je rozhodná doba, v níž byl podán návrh na vklad zástavního práva, aniž by bylo samo o sobě významné, kdy pro vklad zástavního práva rozhodná smlouva byla uzavřena.
K námitkám dovolatelky je třeba dodat, že podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí není omezeno žádnou lhůtou, počítanou od uzavření smlouvy (srov. též obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV ÚS 201/96, uveřejněný pod č. 96 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 6, II. díl); k \"poskytnutí zajištění závazku tuzemce\" by tedy mohlo v rozporu s ustanovením §15 zákona č. 219/1995 Sb. dojít vždy, kdyby návrh na vklad zástavního práva byl podán s tvrzením (zásadně jinak nedoložitelným), že smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) byla uzavřena v době do 1.10.1995, ačkoliv k zajištění (ve vzniku zajištění) závazku cizozemce bylo potřebné devizové povolení devizového orgánu.
V projednávané věci byl podán návrh na vklad zástavního práva podle zástavních smluv, podepsaných zástavní dlužnicí dne 10.7.1995 a zástavní věřitelkou dne 20.7.1995, ve dnech 11.1. a 12.1.1996. Protože v té době bylo k zajištění závazku cizozemce (a takový závazek měl být sporným zástavním právem zajištěn) potřebné devizové povolení devizového orgánu, dospěly soudy ke správnému závěru, že podle uvedených zástavních smluv nemohlo být platně zřízeno zástavní právo.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné. Protože skutečnost, že návrh o soudní prodej zástavy nebyl projednán podle právní úpravy účinné do 31.12.2000, neměla vliv na věcnou správnost (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) napadeného usnesení odvolacího soudu a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání zástavní věřitelky podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavní dlužnici v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. f], §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce zástavní dlužnice advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které zástavní dlužnici za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 489,- Kč. Protože dovolání zástavní věřitelky bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby zástavní dlužnici tyto náklady nahradila. Zástavní věřitelka je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.064,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který zástavní dlužnici v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu