ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.190.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 190/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců a) V. M., a b) R. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalované J. M., zastoupené advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 89/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 29 Co 348/2005-137, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 7.5.2002 domáhali určení, že „listina sepsaná dne 25.3.2000, označená jako závěť V. M., který zemřel, je neplatná“. Uvedli, že „zůstavitel V. M., zemřelý, byl jejich otec“; že „v dědickém řízení žalovaná předložila závěť ze dne 25.3.2000, kterou byla ustanovena dědičkou ¼ rodinného domku v P. 9, a dále měla dědit osobní automobil zn. DAEWO, a blíže nespecifikované vybavení domácnosti“; že „popírají platnost této závěti“; že „dne 18.3.1988 byla pod sp. zn. 9 Nz 126/88, 9 N 136/88, sepsána závěť zůstavitele formou notářského zápisu před Státním notářstvím pro Prahu 9“; že „v této závěti zůstavitel odkázal žalobcům veškerý svůj majetek, a to v podílech žalobce a) ¼ a žalobce b) ¾“; že „závěť ze dne 18.3.1988 žalobci považují za pravou a platnou“; že „od roku 2000 se zdravotní stav zůstavitele prudce zhoršoval“; že „závěť ze dne 25.3.2000 nebyla sepsána svobodně, vážně, je antidatována a - pokud ji zůstavitel vůbec podepsal - stalo se tak patrně před jeho smrtí, kdy byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena“; že „podpis na závěti není totožný s podpisy zůstavitele z téže doby a vzbuzuje důvodné pochybnosti, zda je pravý“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20.5.2003, č. j. 12 C 89/2002-63, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů řízení částku 10.000,- Kč a žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 11.740,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Dospěl k závěru, že „podpis zůstavitele na listině, kterou žalovaná předložila jako závěť zůstavitele v dědickém řízení, nazvaná jako závěť, s datem 25.3.2000, není jeho vlastnoručním podpisem, ale padělkem typu napodobenina podle předlohy“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.11.2003, č. j. 58 Co 486/2003-79, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „soud prvního stupně se při hodnocení důkazů důsledně neřídil ustanovením §132 o.s.ř.“; že soud prvního stupně „vzal za prokázané, že dne 25.3.2000 byla zůstavitelem a svědkyněmi I. a M. podepsána závěť, a současně vzal též za prokázané, že podpis zůstavitele na této závěti není podpisem pravým“; že „zjevná rozpornost zjištění z provedených důkazů pak vedla k tomu, že soud předložil účastníkům vlastní vysvětlení, dle něhož listina, kterou žalovaná uplatnila v dědickém řízení, není totožná s tou, která byla dne 25.3.2000 pořízena zůstavitelem“ a že „se jedná o fabulaci soudu prvního stupně“; dále že soud „při vyhotovení napadeného rozhodnutí nepostupoval v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.“. Uložil soudu prvního stupně, aby se „vypořádal s provedenými důkazy a případně řízení doplnil o znalecký posudek z oboru grafologie, vypracovaný jiným znalcem“.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté, co připustil změnu žaloby rozsudkem ze dne 2.3.2005, č. j. 12 C 89/2002-121, ve znění usnesení ze dne 30.6.2005, č. j. 12 C 89/2002-133 určil, že „J. M., není dědicem po zůstaviteli V. M. na základě listiny sepsané dne 25.3.2000, která je neplatnou závětí zůstavitele“; uložil žalované zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 7.965,- Kč k rukám jejich zástupkyně a „státu“ na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 „znalečné“ ve výši 25.330,- Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel V. M. zemřel“; že „dědictví po zůstaviteli je projednáváno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 841/2001“; že „usnesením ze dne 22.2.2002, č. j. 13 D 841/2001-46, byli žalobci odkázáni na civilní řízení k podání žaloby na určení neplatnosti závěti zůstavitele ze dne 25.3.2000“; že „v rámci dědického řízení žalovaná předložila zůstavitelem podepsanou závěť datovanou dne 25.3.2000, na základě které byla zůstavitelem ustanovena dědičkou ¼ rodinného domu na adrese P.-K.“; že „tato závěť je svým obsahem odlišná od závěti, kterou zůstavitel sepsal formou notářského zápisu dne 18.3.1988, a na základě které byli jedinými dědici zůstavitele ustanoveni žalobci“; že „sporný podpis na závěti ze dne 25.3.2000 není pravým podpisem zůstavitele“; že „výpovědi v řízení slyšených svědkyň, ve světle závěrů znaleckých posudků, nemohou obstát“; že „obě svědkyně mají k žalované kladný vztah“; že „svědkyně J. P. je v přímém příbuzenském vztahu se žalovanou (je její dcerou) a druhá svědkyně A. I. je přítelkyní žalované“; že „je logické, že tyto svědkyně ve své svědecké výpovědi uvedly skutečnosti svědčící ve prospěch žalované“; že „znalecké posudky vypracovávali soudem ustanovení znalci, kteří nemají žádný zájem na výsledku sporu“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.2005, č. j. 29 Co 348/2005-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.590,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o.s.ř.“; že „soud prvního stupně nepochybil ani tím, že nevyslechl znalce V., protože pro takový postup byly splněny podmínky uvedené v poslední větě §127 odst. 1 o.s.ř.“; že „závěry posudku jsou zcela jednoznačné a jsou shodné i se závěry dalšího znaleckého posudku“; že „soud prvního stupně rozhodl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu“ a že „sporná závěť, pořízená podle §476b obč. zák., je, s ohledem na nedostatek vlastnoručního podpisu zůstavitele, podle §39 obč. zák. neplatná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvádí, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když právní otázka je řešena v rozporu s hmotným právem“. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci“; že „soud prvního stupně vycházel z nedostatečných důkazů, některé důkazy nehodnotil vůbec, naproti tomu uvedl důkazy, které nebyly vůbec provedeny“; že „odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustanovením §212 o.s.ř., neboť odvolání neprojednal v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí“; že „odvolací soud nepřihlédl k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, především pak k důkaznímu řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná v dovolání sice uvedla, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když právní otázka je řešena v rozporu s hmotným právem“, konkrétní právní otázku, natož otázku zásadního právního významu, však v dovolání nespecifikovala. Z vylíčení důvodů dovolání je naopak zřejmé, že namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu