ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.196.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 196/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. H. B., zastoupené advokátem, proti žalované S., a.s., zastoupené advokátem, o 636.968,- Kč s úroky z prodlení, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 1109/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č.j. 23 Co 175/2006-255, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 636.968,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně ode dne podání žaloby do zaplacení, jako náhradu škody způsobené nemocí z povolání za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala do 31. 12. 2000 „v provozu, kde jsou získávány technologickým postupem drahé kovy z odpadů s obsahem drahých kovů“, poté ukončila pracovní poměr výpovědí. V posledním roce zaměstnání došlo u žalobkyně k podstatnému zhoršení zdravotního stavu, jehož příčinu spatřuje v pracovním prostředí. V říjnu roku 2000 podstoupila komplexní vyšetření na Klinice nemocí z povolání Všeobecné fakultní nemocnice v P. a na základě tohoto vyšetření byla v lednu 2001 hospitalizována; dne 25.11.2002 bylo vystaveno hlášení nemoci z povolání. Žalobkyně se poté pokoušela se žalovanou projednat otázky náhrady škody, zjistila však, že žalovaná „do dnešního dne nesplnila svojí ohlašovací povinnost“ ve vztahu k Č. p. a.s., tedy, že jí „nesdělila jednak tu skutečnost, že má plnit z titulu náhrady škody z důvodu nemoci z povolání“, a dále, že jí „neposkytla potřebné informace týkající se výše odškodnění“.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č.j. 8 C 1109/2003-200 žalobu zamítl a zároveň rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit Českému státu – do pokladny Okresního soudu Praha – západ za znalečné, které bylo zálohováno Českým státem, částku 25.500,- Kč“, a že je povinna „zaplatit žalované na nákladech řízení částku 51.196,- Kč k rukám právního zástupce žalované“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemoc z povolání žalobkyně byla sice formálně hlášena, nebyla však u ní nikdy zjištěna, a žalovaná tedy žalobkyni za škodu neodpovídá. Vycházel zejména ze zjištění znalce z oboru pracovního lékařství a chorob z povolání, že „žalobkyně netrpí alergickou rhinitidou, a že není ani prokázané, že by touto nemocí z povolání trpěla někdy v minulosti“. Tento závěr také koresponduje se sdělením Kliniky nemocí z povolání, které učinila „po přímém vyšetření a hospitalizaci žalobkyně, a to prostřednictvím MUDr. M. dne 15. 5. 2001“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č.j. 23 Co 175/2006-255 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznává“, rozhodl, že žalobkyně je povinna „zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 49.939,- Kč“ k rukám advokáta, a že je povinna „zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Praze 1.400,- Kč na nákladech řízení“. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by trpěla některou z nemocí uvedenou v seznamu nemocí z povolání, když navíc zdravotnická dokumentace Kliniky nemocí z povolání odpovídala výsledkům vyšetření, která provedl znalec stanovený soudem. Znalec potvrdil, že u žalobkyně nebyla nikdy objektivně prokázána alergická rhinitida, a že její zdravotní problémy „mohly být sice projevy alergické rhinitis, avšak i jiných onemocnění“. Po vyšetření dne 6. 4. 2001 byl vysloven závěr, že „se u žalobkyně pravděpodobně jedná o iritační působení sloučenin platiny na sliznice dýchacích cest, nejedná se o nemoc, která by byla uvedena v seznamu nemocí z povolání“; bylo tak vyloučeno, že by žalobkyně v době vyšetření alergickou rhinitidou trpěla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřila názor, že „soudy obou stupňů neprovedly řádně dokazování“ a „provedené důkazy pak hodnotily nesprávně“. Nesouhlasí především se znaleckým posudkem soudního znalce, když tvrdí, že tento „nepostupoval podle zákona“. „Soudní znalec měl od žalované k dispozici neúplnou dokumentaci („resp. měl pouze nepravdivé a účelové podklady ze strany žalované společnosti“), ze které buď jednoznačně nevyplývalo, že žalobkyně přicházela do styku i se sloučeninami obsahujícími platinu, nebo se znalec v této dokumentaci po odborné stránce neorientoval“. Nebylo totiž přihlédnuto zejména k „Hygienickému posudku ze dne 23. 3. 2001“, který „potvrzuje, že žalobkyně skutečně přicházela do styku s alergeny a s drahými kovy na pracovištích žalované“, a znalec ve svých tvrzeních nevycházel z veškeré dokumentace VFN v P., Kliniky nemocí z povolání. Proto je podle žalobkyně „tvrzení žalované, že z předložené dokumentace VFN v P., Klinika nemocí z povolání, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi vznikem nemoci a výkonem povolání žalobkyně, ryze spekulativní“. Dovolatelka „trvá na svém tvrzení, že lékařský posudek ve formě Hlášení nemoci z povolání je rozhodný pro odškodnění nemoci z povolání“ a poukazuje na to, že soudy obou stupňů ani soudní znalec nevzali v úvahu skutečnost, že „žalobkyně měla zdravotní problémy spojené s výkonem povolání u žalované“, a proto „navštěvovala od roku 1998 odborné alergologické pracoviště Fakultní Thomayerovy nemocnice“. Postup soudu, jenž přes vyjádření žalobkyně ustanovil stejnou osobu znalcem, považuje žalobkyně za „mírně řečeno nestandardní“ a pochybení spatřuje také v tom, že „ani jeden ze soudů se nevypořádal s tvrzením soudního znalce, že dnes již nelze zjistit, zda žalobkyně trpěla nemocí z povolání či nikoliv“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu mimo jiné „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že odvolací soud „neprovedl všechny navrhované a nabízené důkazy“, že vycházel ze znaleckého posudku, jehož vypracování zadala znalci sama žalovaná, a který navíc vychází z neúplné dokumentace VFN v P., Kliniky nemocí z povolání, a že zcela opomíjí „Hygienický posudek ze dne 23. 3. 2001, vydaný Okresní hygienickou stanicí P. – z.“, jako „nezávislým pracovištěm dle §2 odst. 3 Vyhlášky č. 342/1997 Sb.“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné (například, že „žalobkyně od roku 1998 navštěvovala odborné alergologické pracoviště Fakultní Thomayerovy nemocnice“, neboť „měla zdravotní problémy spojené s výkonem povolání“, že „žalovaná svým chování dosáhla toho, že vyšetření nemoci z povolání se neustále protahovalo“, „když 2 roky odmítala nechat provést reexpoziční testy na pracovišti žalované nebo poskytnout materiály s obsahem platiny, s kterými žalobkyně prokazatelně přicházela do styku při své práci“ a „umožnit tak provedení bronchomotorických testů…“, a že žalovaná porušila právní předpisy, když „nezajistila pro žalobkyni lékařskou preventivní péči a neposkytla jí osobní ochranné pracovní prostředky“). Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „se u žalobkyně jedná o nemoc z povolání“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci ( že „za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z povolání zcela odpovídá žalovaná S., a.s.“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z čehož vyplývá, že podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu