ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2041.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2041/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Z. z. s. J. k., příspěvkové organizace, proti žalovanému L. S., zastoupenému advokátem, o 132.290,50 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 78/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2005, č.j. 15 Co 288/2004-102, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 9.11.1994) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 132.290,50 Kč s 15% úrokem od 9.11.1994 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný, který u ní pracoval jako řidič silničních motorových vozidel, jí dne 12.11.1992 oznámil, že \"pravděpodobně již předchozího dne\" ztratil \"kartu CCS\", která mu byla svěřena na \"tankování pohonných hmot\", a že do \"zablokování\" této karty si neznámý pachatel \"zneužitím karty\" odebral pohonné hmoty ve výši 132.290,50 Kč. Žalovaný, který za škodu odpovídá podle ustanovení §176 zákoníku práce, však odmítl škodu nahradit.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.6.1997, č.j. 41 C 384/94-36 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 66.145,25 Kč s 15% úrokem od 9.11.1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 66.145,25 Kč s 15% úrokem od 9.11.1994 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalovaný platně převzal za svěřené hodnoty na \"kartě CCS\" hmotnou odpovědnost a že \"karta CCS\" byla zneužita nezjištěným pachatelem k odběru pohonných hmot ve výši 132.290,50 Kč, dospěl k závěru, že žalovanému se podařilo zprostit se své odpovědnosti zčásti, neboť \"ze strany žalobkyně nebyl vytvořen systém kontroly těchto karet, režim ohledně přebírání a předávání karet, což byly skutečnosti, které vedly k tomu, že v daném případě zjistil žalovaný ztrátu karty CCS vlastně až následující den\"; žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni jen polovinu zjištěné škody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.10.1999, č.j. 14 Co 462/97-56 rozsudek soudu prvního stupně v \"napadeném přísudečném výroku\" a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný převzal odpovědnost za svěřené hodnoty na základě platné dohody o hmotné odpovědnosti, že žalovaný se zprostil své odpovědnosti ve výši poloviny zjištěné škody a že nejsou splněny podmínky \"pro užití moderačního práva\" podle ustanovení §183 zákoníku práce.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 30.3.2000 se žalovaný domáhal \"povolení obnovy řízení vedeného u městského soudu v Brně pod č.j. 41 C 384/94\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v původním řízení nebyly k dispozici \"podmínky smlouvy o používání platební karty CCS\", z nichž vyplývá, že své povinnosti porušila nejen žalobkyně, ale i \"personál prodejního místa\", když nezkoumal, pro koho byla karta vystavena a kdo je tedy oprávněn \"podle této karty CCS čerpat\". Žalovaný nemohl tento důkaz v původním řízení použít, neboť \"k němu nemá přístup\".
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8.1.2001, č.j. 41 C 78/2000-17, kterým byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta, změnil k odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.4.2002, č.j. 15 Co 72/2002-44 tak, že \"návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 41 C 384/94 u Městského soudu v Brně se povoluje\". Dospěl k závěru, že důkaz \"podmínkami smlouvy o používání platební karty CCS\" může pro žalovaného přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a že jsou splněny i další podmínky pro povolení obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 7.4.2004, č.j. 41 C 78/2000-84 ve znění usnesení ze dne 4.6.2004, č.j. 41 C 78/2000-89 návrh na změnu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2.6.1997, č.j. 41 C 384/94-36 \"ve spojení\" s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.10.1999, č.j. 14 Co 462/97-56 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků \"nemá právo na náhradu nákladů řízení o obnově a nákladů obnoveného řízení\". Po \"zopakování dokazování a provedení nových důkazů\" soud prvního stupně dovodil, že podle smlouvy mezi žalobkyní a \"společností CCS\" ze dne 19.11.1991 odpovídala za vzniklou škodu \"do provedení blokace (oznámení o ztrátě karty společnosti CCS)\" žalobkyně, že žalobkyně \"uhradila škodu, která vznikla v době od ztráty karty až do nahlášení ztráty karty žalovaným\", a že žalobkyně měla \"právo účtovat uhrazenou částku žalovanému v souladu s dohodou o hmotné odpovědnosti\". I když \"obsluhy jednotlivých benzínových stanic\" byly povinny \"odsouhlasit SPZ vozidla podle karty CCS\", žalovaný neprokázal, že by tuto povinnost porušily, zejména mohlo-li \"dojít k falsifikacím poznávacích značek na vozidle\". Přestože škoda vzniklá v důsledku odběru pohonných hmot byla \"nejspíše zapříčiněna trestnou činností třetích osob, které nebyly jako pachatelé orgány činnými v trestním řízení odhaleny\", nemůže to žalovaného \"zbavit odpovědnosti za vzniklý schodek\". Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se \"nevyvinil ze svojí odpovědnosti\" v souladu s ustanovením §176 zákoníku práce ve větším rozsahu než z poloviny a že nejsou splněny ani podmínky pro mimořádné snížení náhradu škody podle ustanovení §183 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.8.2005, č.j. 15 Co 288/2004-102 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobce by se mohl zcela zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, jen kdyby prokázal nejen \"existenci skutečností nasvědčujících tomu, že schodek mohl vzniknout zcela nebo z části bez jeho zavinění, ale i příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi a vznikem schodku\" (např. protiprávní jednání třetí osoby), a že žalovaný \"v řízení takové důkazy nenabídl\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že \"nabídl důkaz o tom, že schodek vznikl zcela mimo jeho vliv a zásah\", a že \"jednoznačně prokázal, že žádná škoda by nevznikla, kdyby byla respektována smluvní ujednání, tj. obsluha čerpací stanice by nemohla vydat ani litr PHM na jiné vozidlo s jiným SPZ\"; považuje za nepřípustné, aby za \"pochybení smluvních partnerů společnosti CCS a.s. nesl odpovědnost pouze on\". Úvahu soudu, že je tu možnost jeho \"profitu na nezákonném jednání obsluhy čerpacích stanic a zloděje karty\", považuje dovolatel za \"nepodloženou a neseriozní\". Protože napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl \"jako zjevně bezdůvodné\". Uvedla, že se ztotožňuje se závěry \"všech zainteresovaných soudů\". K námitce dovolatele, že obsluha čerpací stanice nerespektovala smluvní ujednání, dodala, že \"nelze odpovědnost přenášet na někoho, kdo není účastníkem daného řízení a že nelze zaměňovat odpovědnost např. občanskoprávní s odpovědností vzniklou dle pracovněprávních předpisů\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo po povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a v §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí, ačkoliv v dřívějším usnesení napadené rozhodnutí změnil (§235h odst. 1 věty třetí o.s.ř.), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení, kterým by původní rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2.6.1997, č.j. 41 C 384/94-36 \"ve spojení\" s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.10.1999, č.j. 14 Co 462/97-56) byl změněn. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje (nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis nebo že jej nesprávně vyložil) a v dovolání ani neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam. Námitky žalovaného uvedené v dovolání představují pouze kritiku skutkových zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou námitek je totiž nesouhlas žalovaného s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil důkazy. Dovolatel v dovolání - na rozdíl od skutkových závěrů soudů obou stupňů - uvádí, že \"nabídl\" soudu takové důkazy, že \"schodek vznikl zcela mimo jeho vliv a zásah\". Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu