ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2117.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2117/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátkou, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově, pod sp. zn. 15 C 15/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2006, č. j. 42 Co 554/2004-292, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„Vzájemným návrhem“ uplatněným dne 22.4.1997 v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 137/96 se právní předchůdci žalobce J. V. a Z. V. domáhali určení, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 14.11.1994, uzavřená mezi zástavním věřitelem J. B. a zástavci manžely J. V. a Z. V. o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 500.000,- Kč, včetně smluvní pokuty na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené dne 14.11.1994 mezi J. B. jako půjčitelem a M. F. jako výpůjčitelem, na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v B., pracoviště K., na LV v kat. území T., obec T., je neplatná“, a že „na těchto nemovitostech se provede v katastru nemovitostí výmaz zástavního práva pro pohledávku J. B. v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 14.11.1994“.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově usnesením ze dne 21.12.1997, č.j. 19 C 137/96-18, „řízení o vzájemném návrhu J. a Z. V. proti J. B., pro určení neplatnosti zástavní smlouvy“, vyloučil k samostatnému řízení.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 30.3.2000, č.j. 15 C 15/98-44, určil, že „smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřená dne 14.11.1994 mezi zástavním věřitelem J. B. a zástavci manželi J. V. a Z. V., k zajištění pohledávky ve výši 500.000,- Kč, podle smlouvy o výpůjčce ze dne 14.11.1994, uzavřené mezi J. B. jako věřitelem a M. F. jako dlužnicí, na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B., pracoviště v K. na LV v obci a k.ú. T., je neplatná“ (výrok I.); zamítl „návrh na výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí pro pohledávku žalovaného J. B. v částce 500.000,- Kč, dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14.11.1994“ (výrok II.); uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 5.375,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „sporná zástavní smlouva byla uzavřena spolu s kupní smlouvou v úmyslu zajistit pohledávku žalovaného za M. F. z titulu poskytnutí půjčky ve výši 500.000,- Kč podle smlouvy ze dne 14.11.1994“; že „žalobci jako prodávající z kupní smlouvy podepisovali tyto smlouvy v domnění, že jde o kupní smlouvu, kterou prodávají své nemovitosti v k.ú. T. kupující M. F.“; že „listiny podepisovali v časové tísni bez možnosti si je přečíst, aniž by s nimi bylo jednáno o obsahu těchto listin“; že „žalobci jako prodávající nikdy s nikým jiným než s M. F. o prodeji nemovitosti nejednali“; že „F. vědomě předložila spolu s žalovaným kupní smlouvu, podle které nabyvatelem těchto nemovitostí měl být žalovaný a jeho manželka“ a že „jako v případě kupní smlouvy, také u smlouvy zástavní byli žalobci uvedeni v omyl, a to stranou žalovaného, stejně tak jako svědkyní F.“.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19.1.2001, č.j. 10 Co 691/2000-79, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. v odstavci I. a v odstavci III.“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „otázku platnosti sjednané zástavní smlouvy nelze nyní ještě hodnotit na základě důkazů, jež byly v řízení provedeny“; že „zástavní smlouva může být platnou za předpokladu, že byla platně sjednána smlouva, která zástavní smlouvou byla zajišťována“; že „je proto zapotřebí vypořádat se s námitkou, zda předmětná smlouva o výpůjčce (půjčce) je uzavřena platně, zda nebyla uzavřena v rozporu s dobrou morálkou, zda nebyla uzavřena pouze v části neplatně, např. pokud jde o smluvní pokutu, či zda příp. neplatnost by se měla vztahovat na smlouvu celou“; že „je nezbytné doplnit dokazování o okolnostech sjednání sporné smlouvy přímým výslechem M. F.“, neboť „se nelze spokojit pouze s údaji v souvisejícím spise sp. zn. 19 C 137/96“ a „je nezbytné vyslechnout k její výpovědi, příp. i konfrontovat ji s J. V.“; že „bude namístě zjistit, vyžádat a provést důkaz trestním spisem týkajícím se M. F. a zjistit tak, o jakou činnost se jednalo a příp. posoudit i v té souvislosti, zda a nakolik jde o osobu věrohodnou“.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 13.11.2001, č.j. 15 C 15/98-127, opraveného usnesením ze dne 4.4.2002, č.j. 15 C 15/98-150, zamítl „určovací návrh žalobců, že smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 14.11.1994 mezi zástavním věřitelem J. B. a zástavci manželi J. V. a Z. V. k zajištění pohledávky ve výši 500.000,- Kč podle smlouvy o výpůjčce ze dne 14.11.1994 uzavřené mezi J. B. jako věřitelem a M. F. jako dlužnicí na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B., pracoviště v K., na LV v obci a k.ú. T., je neplatná“; současně uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.855,20 Kč k rukám jeho zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „mezi žalovaným B. a M. F. byla uzavřena smlouva o půjčce, podle které žalovaný poskytl F. půjčku ve výši 500.000,- Kč“; že „půjčka byla poskytnuta na základě písemně uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 14.11.1994“; že „smlouva o půjčce byla vyhotovena spolu se smlouvou o prodeji nemovitosti patřící V. v obci T. a spolu se zástavní smlouvou vážící se k této nemovitosti“; že „V. (žalobci) jako prodávající z kupní smlouvy o prodeji rodinného domku v T. byli informováni o tom, že na této nemovitosti vázne zástavní smlouva ve prospěch žalovaného“ a že „jednali při prodeji této nemovitosti o tom, že pro případ prodeje této nemovitosti je třeba z kupní ceny uhradit pohledávku žalovanému“; že „tvrzení žalobců, že se o existenci zástavní smlouvy dozvěděli až následně z dokladů zaslaných jim katastrálním úřadem, jsou účelová a žalobci k nim přistoupili až poté, kdy nebyli s to dostát svým závazkům ze zástavní smlouvy“; že „předmětná smlouva o půjčce je smlouvou řádnou a platnou“; že „k této smlouvě byla uzavřena smlouva zástavní, která byla uzavřena rovněž řádně a platně“; že „žalobci neprokázali, že byli uvedeni v omyl, případně, že podepsali tuto zástavní smlouvu nevědomky, neboť bylo prokázáno, že následně jednali s vědomím o této smlouvě“; že „tvrzení svědkyně F. o tom, že na základě smlouvy o půjčce, která zněla na částku 500.000,- Kč, byla jí vyplacena toliko částka 200.000,- Kč je účelové a neprokázané“; že „tato svědkyně není věrohodná“; že „zástavní právo vzniklo na základě řádné písemné smlouvy a bylo vloženo do katastru nemovitostí“.
Po odvolání podaném žalobcem Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17.12.2002, č.j. 10 Co 373/2002-164, připustil změnu žaloby „spočívající v tom, aby bylo určeno, že zástavní právo zapsané na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B., pracoviště K. na LV ve vlastnictví žalobce podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14.11.1994 neexistuje“.
Poté Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17.12.2002, č.j. 10 Co 373/2002-168, zastavil odvolací řízení „ve vztahu mezi žalobcem a) J. V. a žalovaným J. B.“; rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobcem a) J. V. a žalovaným J. B. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ a „ve vztahu mezi žalobcem b) Z. V. a žalovaným J. B.“ rozsudek okresního soudu „zrušil“ a „v tomto rozsahu“ věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále - pobočka v Krnově k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „na základě usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 7.12.1999, č.j. D 660/99-31, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zemřelé Z. V., se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stal pouze Z. V. (syn původních žalobců)“; že „pouze on jako vlastník těchto nemovitostí měl naléhavý právní zájem na tom, aby soudním rozhodnutím bylo dosaženo změny v zápisu v katastru nemovitostí, podle níž by již nemovitosti nebyly zatíženy zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 14.11.1994“; že „žalobce jako vlastník nemovitostí zatížených zástavním právem má naléhavý právní zájem na určení, že tyto nemovitosti na základě zástavní smlouvy zástavním právem zatíženy nejsou“; že „je také dána jeho aktivní věcná legitimace jako vlastníka předmětných nemovitostí“ a že „je dána i pasivní věcná legitimace žalovaného, jako osoby, v jejíž prospěch byly nemovitosti zástavní smlouvou k uspokojení jeho pohledávky vůči M. F., nyní D., zatíženy“; že „soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o půjčce s ohledem na ust. §37 o.z.“; že „lze mít pochybnosti o tom, zda M. F. uzavřela smlouvu o půjčce se žalovaným vážně, tj. zda skutečně mínila dodržet práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce“; že „lze pochybovat o tom, zda právní úkon, který M. F. uzavřela se žalovaným, totiž smlouvu o půjčce ze dne 14.11.1994, mínila vážně, tedy zda vůbec mínila dodržet závazek vyplývající z této smlouvy, tj. v dohodnuté době vrátit zapůjčené peníze“, a uložil soudu prvního stupně, aby „se zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o půjčce není absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti, a také otázkou platnosti smlouvy o půjčce z hlediska jednání žalovaného“, a aby „doplnil dokazování opětovným dokazováním spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 18/95“.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 30.4.2004, č.j. 15 C 15/98-214, zamítl „návrh žalobce na určení, že neexistuje zástavní právo na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí na LV u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště v K., pro obec a k.ú. T. podle smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené dne 14.11.1994 mezi zástavním věřitelem J. B. a zástavci manželi J. V. a Z. V.“, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.580,20 Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že „napadená zástavní smlouva byla uzavřena řádně, písemně a podle této zástavní smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo na nemovitostech váznoucích ve vlastnictví žalobce“; že „žádné skutečnosti tvrzené ze strany žaloby neprokazují, že by zástavní smlouva byla uzavřena bez vědomí zástavců, případně že by zástavci byla podepsána v tísni“; že „zástavní smlouva je smlouvou akcesorickou ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi žalovaným a F.“; že „pokud jde o smlouvu o půjčce, je zde zejména rozpor mezi tvrzením žalovaného a výpovědí F.“; že „výpověď F., která ve svém písemném vyjádření uvedla, že jí nebyla poskytnuta půjčka ve výši, jak byla v písemném vyhotovení smlouvy uvedena, tj. částka 500.000,- Kč, nýbrž pouze částka 200.000,- Kč, je účelová, s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 18/95“; že „svědkyně F. je osobou nevěrohodnou, která ve snaze vyhnout se zaplacení půjčky, případně alespoň snížení částky, kterou má takto zaplatit, hledá způsob, jak by toho dosáhla“; že „z trestního spisu bylo zjištěno, že F. uzavírala smlouvy o půjčkách či smlouvy zástavní, přičemž si byla vědoma toho, že vylákané peníze nemá v úmyslu, či ani nemůže, vrátit, a jednala tak od samého počátku v podvodném úmyslu“; že „takto hodnocené smlouvy F. uzavírala v období od listopadu 1992 do října 1994“ a že „sporná smlouva o půjčce a smlouva zástavní byla uzavřena v listopadu 1994, tedy v časové návaznosti na smlouvy hodnocené v trestním řízení“; že „o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy“; že „ze strany žalovaného, jako věřitele, nejsou žádné pochybnosti o tom, že smlouvu uzavřel zcela vážně s úmyslem poskytnout žalované tvrzenou půjčku ve výši 500.000,- Kč“; že „také ze strany dlužnice F. nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že smlouva o půjčce byla uzavírána pouze naoko, a rozhodné je proto pouze to, co bylo jako vůle projeveno, nikoliv to, co si jedna ze smluvních stran myslí“; že „smlouva o půjčce byla uzavřena písemně, projev vůle obou stran byl proveden zcela určitě, srozumitelně“ a že „ani ze strany F. nebylo uvedeno, že druhé straně, tj. žalovanému, muselo být známo, že ze strany dlužnice F. jde o jednání nevážné, které by mohlo mít vliv na platnost této smlouvy“; že proto „smlouva o půjčce byla uzavřena řádně, platně a závazně“ a že „takto byla také uzavřena smlouva o zřízení zástavy váznoucí na nemovitostech ve vlastnictví žalobce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.2.2006, č.j. 42 Co 554/2004-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.778,- Kč k rukám jeho zástupkyně. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a důkazní návrh žalobce na výslech svědkyně M. F. zamítl jako důkaz neproveditelný. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „tvrzení M. F. zaslané v jejím písemném vyjádření o tom, že přebrala toliko částku ve výši 200.000,- Kč, ač podepsala dlužní úpis na částku 500.000,- Kč“ je „značně nelogické a nevěrohodné“; že „pokud by tomu tak skutečně bylo, v podstatě by to znamenalo, že M. F. na sebe převzala dluh ve výši 500.000,- Kč, ač pouze obdržela 200.000,- Kč, které ihned předala právním předchůdcům žalobce“; že „sama by pak z této transakce, kromě závazku ve výši 500.000,- Kč, žádný finanční prospěch neměla“; že proto „zástavní právo bylo do katastru vloženo na základě platné zástavní smlouvy“ a že „za platnou je nutno považovat rovněž smlouvu o půjčce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože probíhající procesní řízení nebylo vedeno v souladu s názorem odvolacího soudu“; že „oba soudy posléze rezignovaly na provedení důkazů, které samotný odvolací soud ve svém usnesení požadoval, tj. zejména výslech svědka“; že „tím, že návrh tohoto důkazu byl oběma soudy zamítnut, z důvodu jakési nemožnosti zajištění přítomnosti svědka, byla porušena zásada spravedlivého procesu a soudy tak rozhodovaly pouze na základě výpovědi jednoho z účastníků řízení“; že „nebyl proveden nejdůležitější důkaz, a to výslech svědkyně F.“; že „celý skutkový děj byl posuzován pouze podle výpovědí žalovaného, které samozřejmě mohou být účelové s cílem ve sporu zvítězit“; že „bez výpovědi svědkyně F. nebylo možné jakoukoliv skutečnost tvrzenou žalovaným vůbec rozporovat“; že „zejména výpověď žalovaného při posledním jednání okresního soudu byla detailně připravena a působila velmi věrohodně“; že „ne vždy žalovaný u soudu vypovídal takto uceleně a jednoznačně“; že „například při jednání dne 28.2.2000 sám prohlásil, že po manželích V. požaduje pouze 200.000,- Kč“; že přesto „soud prvního stupně považuje výpovědi žalovaného za věrohodné a naopak výpovědi a listiny předložené svědkyní F. automaticky za nevěrohodné, s ohledem na její prokázanou trestnou činnost“; že „tato svědkyně se sice v určité době ocitla v situaci, kdy jí hrozilo trestní stíhání a z jejího hlediska bylo odmítnutí výpovědi v tomto řízení pochopitelné“; že však „v současné době již svědkyně v takové situaci není a její výpověď by mohla být již považována za věrohodnou“ a že „skutkový popis událostí z pohledu svědkyně by se naprosto lišil od výpovědi žalovaného, zejména co se týče okolností uzavření smlouvy o půjčce“; že „tomu odpovídá i praxe činěná F. a zjištěná v jiných případech v rámci dokazování při trestním řízení KS Ostrava sp. zn. 32 T 18/95“; že „byly prokázány nejméně dva případy, kdy věřitelé půjčovali poloviční částku, než která byla uvedena ve smlouvě“; že „zbytek měl být jakýmsi podnikatelským ziskem věřitele, samozřejmě zcela neoprávněným“; že „takto mohla být uzavřena i smlouva o výpůjčce mezi F. a žalovaným“; že totiž „veškeré další důkazy a výpovědi svědků ukazují na skutečnost, že půjčeno bylo pouze 200.000,- Kč“ a že „ani na straně žalovaného neexistoval úmysl vážně a srozumitelně uzavřít předmětnou smlouvu o výpůjčce ve znění, v jakém byla sepsána“; že rovněž „požadavek odvolacího soudu, aby byly zjištěny okolnosti při půjčování peněz žalovaným, zda se nejednalo o činnost v souladu s právními předpisy neoprávněnou, nemohl být naplněn“; že „soud prvního stupně vzal v úvahu pouze údaje a skutečnosti uváděné žalovaným“ a že se „spolehl na výpověď žalovaného, že F. jej navštívila na základě inzerátu, který obsahoval nabídku zcela jiných služeb než půjčování peněz“; že však „v obchodním rejstříku nenašel žádnou společnost s účastí žalovaného, která by měla v předmětu podnikání výkup akcií a jejich zástavu, jak uvedl ve své výpovědi žalovaný“; že „v živnostenském rejstříku našel živnostníka J. B. – C.“; že „tato firma samozřejmě nikdy neměla živnostenské oprávnění k půjčování finančních prostředků“; že „z dodatku obchodního jména - c. - je zřejmé, že navenek tak mohla vystupovat, neboť obecně si lze pod tímto názvem představovat jakoukoliv věřitelskou činnost“; že „závazek ze smlouvy o půjčce ve výši 500.000,- Kč je vůči dlužníkovi F. (dnes D.) promlčen“; že svědkyně F. „si prostě vypůjčila 200 tisíc, aby mohla co nejdříve koupit a se ziskem prodat nemovitost V. a tzv. vytlouci klín klínem a splatit další závazky, které v té době měla“; že „rozdíl mezi skutečně půjčenou částkou a částkou ze smlouvy byl tzv. podnikatelským rizikem a současně nemorálním ziskem z celé transakce ve prospěch žalovaného“; že „takto se v porevoluční době s penězi běžně obchodovalo“; že „málokdo se namáhal s počítáním úroků“; že „nevážnost projevu vůle žalovaného lze také spatřit ve skutečnosti, na jak krátkou dobu byla smlouva o půjčce uzavřena“; že „jen s ohledem na lhůty při zápisech do katastru nemovitostí si žalovaný musel být vědom, že půjčku nelze ze strany dlužníka takto rychle vrátit“; že soud je povinen „přihlédnout k výsledku dokazování z jiného sporu, který mezi účastníky již byl řešen, tj. spor sp. zn. 19 C 137/96 u OS Bruntál o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem“, ze kterého je zřejmé, že „žalovaný se dopouštěl jednání, které by mohlo odporovat dobrým mravům a kterým sledoval pouze svůj neúměrný prospěch“; že „soud je povinen přihlédnout k nepřiměřené sjednané smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, roční výnos tak činí přes 180 %, k chování manželů V., kteří zjevně pod tlakem okolností neměli vůbec povědomí, co a proč podepisují, ke skutečnosti, že otec žalobce v době podpisu neuměl číst a zcela zjevně byl společně s manželkou uveden v omyl, k tvrzení otce žalobce, že viděl, jak v zaparkovaném automobilu žalovaný předává peněžitou částku D. (F.) a ta ji v nezměněné výši předala manželům V., tedy v částce 200.000,- Kč a k okolnostem z jiných spisů týkajících se D. (F.), kdy dva věřitelé na sobě nezávisle vypověděli, že půjčovali poloviční částky a zbytek měl být považován za úrok, tuto praxi potvrdila sama D. (F.)“; že „předmětná smlouva o půjčce je od počátku absolutně neplatná z důvodu nedostatku vážnosti na straně obou účastníků smlouvy“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.. Dochází k tomu zejména v případech, kdy se v dalším řízení před soudem prvního stupně změní skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud při zrušování dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně a při formulování svého právního názoru; za této situace se totiž vázanost právním názorem odvolacího soudu neuplatní, neboť při změněném skutkovém stavu již nemá opodstatnění. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.
Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není jak z výše uvedeného vyplývá v této věci přípustné [ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (k tomu srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1.1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16, ročník 1993)], může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání sice uvedl, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu