ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2205.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2205/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované 1. j. z., a.s., zastoupené advokátkou , o určení neplatnosti odvolání z funkce, určení neplatnosti převedení na jinou práci, určení neplatnosti přeložení do jiného místa výkonu práce a o 113.338,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 184/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006, č. j. 7 Co 2841/2005-301, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že jeho odvolání z funkce ředitele žalovaného a převedení na funkci asistenta ředitele pro správu pracoviště v Českých Velenicích a jeho přeložení do místa výkonu práce v Č. V. učiněné dopisem ze dne 24. 3. 2004 jsou neplatná a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 147.260,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 14. 4. 2003 byl jmenován do funkce ředitele společnosti a v manažerské smlouvě z téhož dne je jako místo výkonu práce uvedeno S. Dne 1. 4. 2004 obdržel žalobce dopis ze dne 24. 3. 2004 nazvaný „projednání převedení zaměstnance na jinou práci“, kterým byl převeden od 25. 3. 2004 do funkce asistenta ředitele pro správu dislokovaného pracoviště v Č. V. s tím, že „místem výkonu práce pro přechodnou dobu bylo určeno pracoviště v Č. V.“. Důvodem pro toto opatření byla skutečnost, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003 č. j. 14 Cmo 455/2003-36 bylo vydáno předběžné opatření, v souvislosti s kterým měl být pozastaven výkon činnosti žalobce ve společnosti. Podle názoru žalobce však „cit. usnesení Vrchního soudu je předběžným opatřením, z jehož výrokové části je patrné, že žalobce není převáděn na jinou práci ani na jiné pracovní místo“. Odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti provedené dopisem ze dne 24. 3. 2004 je podle jeho názoru neplatné z toho důvodu, že v rozporu s ustanovením §65 odst. 3 zák. práce mu nebylo doručeno a dopis ze dne 26. 5. 2004 - jak uvedl - „vůbec neobsahuje odvolání z funkce, nýbrž s opatrností vám znovu sdělujeme, že jste byl odvolán z funkce ředitele společnosti“, a podle jeho názoru „takovéto sdělení z opatrnosti není právním úkonem, neboť je učiněno nejistě a někam do minulosti, jakoby autor chtěl skutečně zhojit nedostatek, který měl udělat, avšak neudělal“. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplatila žalobci mzdu, požadoval její doplatek za měsíce únor až červen 2004.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 9. 2005 č.j. 16 C 184/2004-269 řízení o části žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 33.922,- Kč s úroky z prodlení v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil, určil, že odvolání žalobce z funkce ředitele žalovaného a převedení žalobce na funkci asistenta ředitele pro správu pracoviště v Č. V. a jeho přeložení do místa výkonu práce v Č. V. učiněné dopisem ze dne 24. 3. 2004 jsou neplatná, a že žalované uložil zaplatit žalobci 113.338,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32.628,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce JUDr. Z. Č., advokátky se sídlem v Č. B., K. 11“, že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení částku 3.331,50 Kč, že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení částku 666,50 Kč, a že je povinen doplatit státu na soudním poplatku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích částku 4.600,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce byl od 14. 4. 2005 (správně 2003) platně jmenován do funkce ředitele žalované společnosti s dohodnutým hrubým měsíčním platem ve výši 30.000,- Kč. Dále zjistil, že nebylo prokázáno, že žalobci byla dne 24. 3. 2004 nebo poštou dne 6. 4. 2004 doručena listina o odvolání z funkce ředitele společnosti, a že žalobce byl na základě listiny ze dne 24. 3. 2004 převeden podle ustanovení §37 odst. 1 písm. d) zák. práce od 25. 3. 2004 do funkce asistenta ředitele pro správu dislokovaného pracoviště v Č. V. s místem výkonu práce v Č. V. Soud prvního stupně dovodil, že „i v případě, že by tedy žalobce byl platně odvolán z funkce ředitele společnosti, nemohl by být na jinou práci převeden a do jiného místa výkonu práce přeložen jednostranným úkonem žalobce“, neboť podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel si se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení. Protože však soud prvního stupně „došel k závěru, že žalobce z funkce ředitele odvolán nebyl, nebylo možno v takovém případě použít ani postup podle §65 odst. 3 zák. práce, ale ani postup podle §37 zák. práce, neboť pouze žalobce jako ředitel společnosti vystupující jako suverén pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele může činit pracovněprávní úkony vůči jiným zaměstnancům“. Představenstvo společnosti jej sice mohlo z funkce odvolat, „nemohlo však naprosto účelově vyložit a použít ustanovení §37 odst. 1 písm. d) zák. práce k jeho převedení na jinou práci“. Vzhledem k tomu soud prvního stupně dospěl k závěru, že „ačkoliv žalobce nebyl odvolán z funkce ředitele a nebyl platně přeložen do jiného místa výkonu práce ani na jinou práci, bylo mu dne 23. 2. 2005 znemožněno vstoupit do své kanceláře … a žalobci tak byly postaveny počínaje tímto dnem překážky pro výkon jeho práce“; žalobce se proto oprávněně domáhá náhrady mzdy ve výši průměrného platu, která mu náleží počínaje 23. 2. 2004 až do konce žalovaného období 30. 6. 2004.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č.j. 7 Co 2841/2005-301 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.825,- Kč k rukám JUDr. Z. Č., advokátky v Č. B. Závěru soudu prvního stupně, že doručení písemného odvolání z funkce žalobci nebylo prokázáno, nelze - podle názoru odvolacího soudu - „nic vytknout a námitky žalované vztahující se k tomuto závěru nelze považovat za oprávněné“. Jestliže tedy žalovaná žalobce platně neodvolala z funkce ředitele, nebylo na místě ani jeho převedení do jiného místa výkonu práce s odkazem na ustanovení §37 odst. 1 písm. d) zák. práce, neboť pravomocným rozhodnutím soudu, které by mohlo být podkladem pro toto opatření, nemůže být předběžné opatření Vrchního soudu v Praze, kterým se zakazuje žalobci dispozice s majetkem společnosti. Protože žalovaná zabránila žalobci ve výkonu práce, a protože nebylo zpochybněno, že žalobci nebyla vyplácena mzda podle pracovní smlouvy, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že za této situace vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. „Základní otázkou“ v projednávané věci je posouzení, zda žalobci platně vznikl pracovní poměr. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že žalobce byl valnou hromadou ze dne 9. 4. 2003 jmenován do funkce ředitele společnosti, a to s účinností od 14. 4. 2003 s místem výkonu práce ve S. Tento skutkový závěr je zcela v rozporu s provedenými důkazy a jedná se o jiný skutkový závěr, než učinil soud prvního stupně. Odvolací soud podle názoru dovolatelky „nepostavil najisto, jakým právním úkonem došlo ke jmenování žalobce do funkce“. Tato otázka má pro posouzení věci zásadní význam, protože jedině tak je možno zkoumat, zda daný právní úkon je z hlediska náležitostí právního úkonu právním úkonem platným. Za další právní otázku zásadního právního významu označila žalovaná „posouzení a výklad ustanovení §266a zák. práce“, neboť soudy obou stupňů se dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou, zda odesláním listiny dopisem s dodejkou, aniž tato dodejka označuje obsah dopisu, je dostatečným důkazem o doručení zaměstnanci do vlastních rukou. Žalovaná v této věci předložila listinu označenou jako odvolání z funkce ředitele, dále předložila dodejku, na které je datum i podpis žalobce, předložila korespondenci, ve které se na tento právní úkon odvolává a předložila i seznam veškeré korespondence a poštovní knihu tak, aby prokázala časovou následnost jednotlivých písemností zasílaných žalobci. Soudy obou stupňů zcela pominuly dodejku, která by podle názoru žalované měla být jednoznačným důkazem doručení písemnosti. Je otázkou právního posouzení, jakým jiným způsobem by měl zaměstnavatel postupovat za situace, kdy není možnost z důvodu na straně zaměstnance doručit písemnost předáním přímo zaměstnanci, protože v praxi by závěry odvolacího soudu znamenaly nemožnost využití doručování držitelem poštovní licence. Žalovaná uzavřela, že „z hlediska právní jistoty při zohlednění ostatních důkazů, kterými žalovaná prokázala, že obsahem obálky bylo skutečně odvolání z funkce, je nutno dovodit, že žalovaná splnila svoji povinnost doručit písemnost do vlastních rukou“. Kromě toho žalovaná namítala, že rozsah předběžného opatření Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, č. j. 14 Cmo 455/2003 neumožňoval žalobci výkon funkce ředitele společnosti a přeřazení na jinou práci bylo nutno uskutečnit v souladu s §37 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Pokud následně žalobce funkci ředitele nevykonával, pak nebylo možno posoudit tuto skutečnost jako překážku na straně zaměstnavatele, ale za překážku na straně zaměstnance, která byla i důvodem převedení na jinou práci. V průběhu celého řízení navíc žalovaná uváděla a důkazně bylo i toto prokázáno, že žalobce s převedením na jinou práci souhlasil, došlo zde k uzavření dohody a žalobce pouze odmítl podepsat písemné vyhotovení. Je tedy otázkou právního posouzení, zda omezení ředitelských oprávnění učiněné rozhodnutím vrchního soudu je možno posoudit jako rozhodnutí soudu ve smyslu §37 odst. 1 písm. d) zák. práce a jako překážku na straně zaměstnance. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná sice v dovolání poukazuje na „zásadní právní význam“ napadeného rozsudku, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že odvolací soud „nepostavil najisto, jakým právním úkonem došlo ke jmenování žalobce do funkce, že v tomto směru jeho „skutkový závěr je zcela v rozporu s provedenými důkazy“, že „z hlediska právní jistoty při zohlednění ostatních důkazů, kterými žalovaná prokázala, že obsahem obálky bylo skutečně odvolání z funkce, je nutno dovodit, že žalovaná splnila svoji povinnost doručit písemnost do vlastních rukou“). Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že žalobce byl jmenován do funkce ředitele s účinností od 14.4.2003 s místem výkonu práce ve S., a že dopis ze dne 24.3.2004, jímž byl z této funkce odvolán, mu nebyl řádně doručen do vlastních rukou) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, zda v souvislosti s posuzováním vzniku pracovního poměru je výpověď svědka Ing. Z. „výpovědí věrohodnou“ a že „soudy obou stupňů zcela pominuly dodejku, která podle názoru žalované měla být jednoznačným důkazem o doručení písemnosti“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněných nároků. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu