ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2282.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2282/2006
sp. zn. 21 Cdo 2297/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. s. K., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 25 C 81/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2005, č.j. 16 Co 340/2005-256, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2005, č.j. 16 Co 341/2005-261, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.9.2001 (doručeným žalobci dne 3.10.2001) žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť „ve společnosti byly k datu 21.5.2001 provedeny organizační změny, a to tak, že rozhodnutím vedení společnosti bylo zrušeno středisko O. na P. II.“. Protože žalovaný „v současné době neeviduje ve společnosti jinou vhodnou práci“, kterou by mohl žalobci nabídnout a která by odpovídala jeho kvalifikaci, bylo rozhodnuto, že žalobce je nadbytečným zaměstnancem.
Žalobce se žalobou ze dne 30.11.2001 domáhal (poté, co podáním ze dne 16.5.2002 vzal žalobu se souhlasem soudu zčásti zpět), aby bylo určeno, že „výpověď, kterou dal žalovaný žalobci svým dopisem ze dne 21.9.2001, je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož je zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 10.6.1985, mu dal již tři výpovědi z pracovního poměru, z nichž dvě byly pravomocnými rozsudky soudů určeny neplatnými a o neplatnosti výpovědi ze dne 28.11.2000 dané mu rovněž podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce soud v řízení vedeném pod sp.zn. 25 C 11/2001 dosud nerozhodl; v průběhu uvedeného soudního řízení mu žalovaný dal dopisem ze dne 21.9.2001 další výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, jejíž neplatnost napadá v tomto řízení.
Okresní soud v Karviné [poté, co usnesením ze dne 26.6.2002, č.j. 25 C 81/2001-25, řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby podáním ze dne 16.5.2002 zastavil, a poté, co jeho rozsudek ze dne 19.5.2004, č.j. 25 C 81/2001-144, ve znění usnesení ze dne 16.6.2004, č.j. 25 C 81/2001-150, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.450,- Kč k rukám advokáta, byl k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.2.2005, č.j. 299/2004-200, podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění do 31.3.2005 (pro nesprávné obsazení soudu, když v rozporu se zákonem projednání věci dokončil a věc rozhodl jiný soudce než ten, kterému byla původně rozvrhem práce přidělena) zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení] rozsudkem ze dne 6.5.2005, č.j. 25 C 81/2001-213, žalobu na určení, že „výpověď z pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ze dne 21.9.2001 daná žalobci žalovaným je neplatná“, znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 15.678,25 Kč k rukám „jeho právního zástupce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzovaná výpověď splňuje veškeré formální náležitosti, že byly splněny předpoklady použití výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že žalovaný splnil i nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.12.2005, č.j. 16 Co 340/2005-256, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 5.950,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného od roku 1985, naposled jako automechanik, řidič a strojník, že posledním místem výkonu práce bylo středisko opravárenství, provoz II. a že k organizační změně u žalovaného došlo příkazem ředitele žalovaného č. 7/2001 vydaným dne 15.5.2001 s platností od 21.5.2001, jímž bylo zrušeno středisko opravárenství, provoz II.; důvodem zrušení střediska opravárenství na provoze II. byla „nenaplněnost plánovaných záměrů ve využití kapacit a nízký počet provozních zaměstnanců na řídícího T.“. Poté, co se odvolací soud vypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalobce v odvolání vznesl ve vztahu k předsedovi senátu Okresního soudu v Karviné Mgr. P., a přísedícím téhož soudu JUDr. F. J. a D. N., kteří se podíleli na projednání a rozhodnutí věci (tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci), a poté, co neshledal důvodnou námitku žalobce, že soud prvního stupně dne 6.5.2003 rozhodl v jeho nepřítomnosti, aniž byly splněny podmínky ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru ze dne 21.9.2001 je platným právním úkonem, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky pro dání výpovědi žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; žalovaný rozhodl o organizační změně - zrušení střediska opravárenství na provoze II., žalobce se stal nadbytečným v příčinné souvislosti s provedenou organizační změnou a byla splněna i nabídková povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný neměl pro žalobce žádnou práci, kterou by mu mohl nabídnout. Zdůraznil, že místa na veřejně prospěšných pracích, která žalovaný vytvořil po své předchozí žádosti u Ú. p. v K. na dobu od 12.3.2001 do 28.2.2002, nejsou pracovními místy, na něž dopadá nabídková povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce; žalobci nemohla být tato místa nabídnuta ani proto, že nesplňoval podmínky, které určil úřad práce (nebyl evidován ke dni doručení výpovědi u úřadu práce po dobu 6 měsíců a nebyl úřadem práce na veřejně prospěšné místo doporučen.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8.12.2005, č.j. 16 Co 341/2005-261, odmítl odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Karviné, které bylo vyhlášeno u jednání dne 6.5.2005 a jímž bylo rozhodnuto, že „požadavek žalobce na přerušení řízení podáním žalobce ze dne 6.5.2005 se zamítá“, pro nepřípustnost [§202 odst. 1 písm. i) o.s.ř.]. Skutečnost, že soud prvního stupně usnesení o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení řízení v této věci toliko vyhlásil, ale písemně nevyhotovil, považoval za vadu, která však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která nemá vliv na nepřípustnost odvolání proti tomuto usnesení.
Proti tomuto rozsudku a usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §239 odst. 3 o.s.ř., neboť obě rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního názoru. Důvodnost dovolání opírá zejména o skutečnosti spočívající „v délce řízení, když žaloba byla podána již 30.11.2001, opakovaném porušování procesních práv žalobce a v neprovedení či zamítání jím navrhovaných důkazů anebo námitek soudem“, z čehož podle něj vyplývá, že „celé řízení mělo víceméně charakter justičního komplotu vůči osobě žalobce“; to je „patrno zejména z procesních pochybení soudce JUDr. M. P. Ph.D., která jsou ze spisu patrná“, dále „z jednostranného a neodůvodněného přerušování řízení soudem“ a „neumožnění všech procesních práv žalobce, zejména ve formě zamítání jeho návrhů, které ve věci učinil v průběhu řízení“. Vyslovuje dále své názory na vedení řízení před soudem (mimo jiné na to, kdy a v jakém pořadí mělo být v té které věci rozhodnuto, a které z řízení mělo být přerušeno) - podrobně rekapituluje celý průběh řízení, obsah protokolů o jednání, dosud vydaných rozhodnutí soudů a všech podání účastníků, včetně jejich tvrzení a provedených důkazů. Ve vztahu k napadenému rozsudku namítá, že žalovaný mu dal výpověď z pracovního poměru ze dne 21.9.2001 v průběhu soudního řízení o dřívější výpovědi, že „organizační změna u žalovaného nařízená jeho ředitelem k datu 21.5.2001 (už dne 15.5.2001) spočívala ve zrušení střediska opravárenství na provoze II.“, z čehož dovozuje, že „primárním důvodem nadbytečnosti žalobce pro žalovaného se stal důvod uvedený v §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce“, že bylo povinností žalovaného, aby tuto věc předem se žalobcem projednal, a že žalovaný nesplnil ani podmínky požadované ustanovením §46 odst. 2 zák. práce. Soudu prvního stupně vytýká, že „namísto toho, aby rozhodl, jak se toho domáhal, si svévolně uzurpoval jeho dispoziční právo na změnu návrhu“, a že „namísto toho, aby dle návrhu určil že výpověď, kterou dal žalovaný žalobci svým dopisem ze dne 21.9.2001, je neplatná, si podle svého určil úplně něco jiného“ pokud „do svého výroku o zamítnutí žaloby vložil i jeho odůvodnění … z pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce …“. Tím, jak soud procesně postupoval při projednávání jeho žaloby, „dovolateli způsobil nejen škodu, ale se vůči němu dopustil spáchání hned několika trestných činů, pro které již podal trestní oznámení“. Zdůrazňuje, že „mu nevadí, že soud prvního stupně rozhodl v jeho nepřítomnosti“, ale – ve vztahu k napadenému usnesení – namítá, že soud prvního stupně „neakceptoval jeho návrh na přerušení řízení sp.zn. 25 C 81/2001, nevyhotovil písemné usnesení o zamítnutí tohoto návrhu, toto usnesení mu nedal doručit, čímž ani nenabylo právní moci“, že „nedoručením tohoto usnesení mu znemožnil podat proti němu odvolání, učinit zpětvzetí žaloby, nově řízení zmanipuloval ve prospěch žalovaného, čímž dal dovolateli najevo, že je asi nesvéprávnou osobou“, a - ve vztahu k napadenému rozsudku - dovozuje, že soud prvního stupně „neakceptoval jeho omluvu z velice důležitého důvodu zásadního významu nejen pro odročení jednání, když pro přerušení řízení, ale také pro vznesení námitky podjatosti předsedy senátu, o jejíž upřesnění jej měl nejprve vyzvat, a teprve až poté o věci rozhodnout“, že „neakceptoval obsah spisu a provedených důkazů v úplnosti, kdy zřejmě záměrně přehlédl nedostatečné zjištění skutkového stavu pro neprovedení důkazu výslechem svědků Ing. J. M., ředitele Ú. p. v K., a Ing. J. R., vedoucího odboru zaměstnávání Ú. p. v K., a listinami – jejich zprávami o tom, proč dovolateli nenabídli nikdy práci na veřejně prospěšných pracích, zda žalovaný úřad práce požádal o souhlas k umožnění této práce žalobci (když evidoval přinejmenším jedno volné pracovní místo, jak zjistil i soud), zda žalovaný tuto práci žalobci nabídl, aby tak splnil vůči němu nabídkovou povinnost (§46 odst. 2 ZP), či zda žalobci předem sdělil svůj záměr o provedení zrušení střediska k datu 21.5.2001 (§18 ZP), zda mu účinně pomáhal při hledání nového vhodného místa (§47 odst. 1 ZP)“, a že „neakceptoval i jiné, rovněž neprovedené důkazy“, a to zejména k objasnění nevydání potvrzení o zaměstnání dne 28.2.2001 ani později k datu 21.5.2001; stejných pochybení se dopustil i odvolací soud. Ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím žalobce rovněž dovozuje, že „jak v řízení soudu prvního stupně, tak v řízení soudu druhého stupně rozhodovali vyloučení soudci, když vůči němu byli jednoznačně podjati“. Za nesprávné považuje též rozhodnutí soudů o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady těchto řízení v úhrnné výši 21.628,25 Kč. Protože „uváděné skutečnosti a právní rozbor vedou žalobce k závěru, že postupem soudu bylo zmařeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, dovoláním napadené rozhodnutí tak má po právní stránce zásadní význam“. Navrhl, aby dovolací soud „dovolání připustil a v následném řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšími řízení“.
K obsahu dalšího podání žalobce ze dne 16.4.2007 dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. ustanovení §241b odst. 3 věta první, §242 odst. 4 o.s.ř.).
Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobce jako nedůvodné, „v mnoha ohledech zmatečné“ a „vzhledem k tomu, že neobsahuje žádné odůvodnění“, zamítnuto. Je přesvědčen, že „i přes mimořádnou obsáhlost dovolání“ není zřejmé, v čem žalobce spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a že dovolací důvody v dané věci nejsou dány, že postup jak okresního, tak krajského soudu v průběhu řízení byl v souladu s občanským soudním řádem a že žalobce v dovolání „spíš brojí“ proti procesnímu postupu okresního soudu při rozhodování o jeho žalobě o vydání potvrzení o zaměstnání než proti žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku a usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek a usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. [§238 a §238a o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a a §75b o.s.ř. nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§78d) [§239 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.9.2001) potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 6.5.2005, č.j. 25 C 81/2001-213, rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 19.5.2004, č.j. 25 C 81/2001-144, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 8.2.2005, č.j. 16 Co 299/2004-200, zrušen (oběma rozsudky žalobu zamítl). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání - mimo jiné - namítá, že „organizační změna u žalovaného nařízená jeho ředitelem k datu 21.5.2001 (už dne 15.5.2001) spočívala ve zrušení střediska opravárenství na provoze II.“, z čehož bez dalšího dovozuje, že „primárním důvodem nadbytečnosti žalobce pro žalovaného se stal důvod uvedený v §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce“.
V ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce (ve znění do 31.3.2002 – vzhledem k tomu, že výpověď byla žalobci dána dopisem ze dne 21.9.2001) jsou vymezeny výpovědní důvody, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr, spočívající v tom, že zaměstnavatel v důsledku organizačních změn v těchto ustanoveních uvedených nemůže zaměstnanci nadále přidělovat práci, kterou pro něj dosud konal, buď vůbec [u důvodů podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce], nebo proto, že se zaměstnanec v důsledku takové změny stal nadbytečným [u důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Důvody k rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce mají společné to, že se vztahují k organizačním změnám nastalým u zaměstnavatele, avšak tyto výpovědní důvody je třeba současně důsledně rozlišovat podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. Jestliže se zaměstnavatel nebo jeho část přemísťuje (tj. zaměstnavatel nebo jeho část mění místo, kde dosud působil), jde o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm. b) zák. práce. Jestliže se však zaměstnavatel nebo jeho část ruší a v oblasti pracovněprávních vztahů nemá právního nástupce, na kterého přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Organizační změny podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pak spočívají v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách; tento výpovědní důvod lze použít i v případě, kdy zaměstnavatel zruší oddělení nebo provoz s tím, že činnost v nich dosud vykonávanou budou nadále konat zaměstnanci zařazení v jiných organizačních složkách zaměstnavatele. Z důvodu takovéto organizační změny zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a to jen při splnění předpokladu, že se pracovník stal v důsledku této organizační změny nadbytečným. Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoník práce rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného; takováto složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Z výše uvedeného - mimo jiné - vyplývá, že o výpovědní důvod zrušení části zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst.1 písm. a) zák. práce se může jednat jen tehdy, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele; k tomu však v posuzované věci podle výsledků dokazování nedošlo. Spočívala-li v projednávaném případě organizační změna v jiném organizačním opatření – a to ve zrušení střediska opravárenství na provoze II. s tím, že důvodem je „nenaplněnost plánovaných záměrů ve využití kapacit a nízký počet provozních zaměstnanců na řídícího T.“, jestliže některé činnosti zrušeného střediska převzal obchodní útvar, čtyři ze stávajících zaměstnanců byli v rámci této organizační změny převedeni na jiná střediska či útvary a pouze žalobci byla dána výpověď z pracovního poměru - nešlo o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, ale - vzhledem k tomu, že byl splněn předpoklad, že se žalobce stal v důsledku této organizační změny nadbytečným – o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že „bylo povinností žalovaného, aby tuto věc předem se žalobcem projednal“.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není - jak správně dovodil odvolací soud - právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 25. 9. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, na str. 374).
Odvolací soud i soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - věc posoudily v souladu s uvedenými právními názory a s ustálenou judikaturou soudů z nich vycházející a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Rovněž otázku, zda lze v době, kdy je vedeno soudní řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, znovu rozvázat pracovní poměr výpovědí z pracovního poměru, posoudily soudy konformně s ustálenou judikaturou soudů.
V zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že žalobce - kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci a kritiky skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (podstatou námitek dovolatele v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů - zejména ve vztahu ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce - dospěly), odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívajícími v tom, že odvolací soud (a soud prvního stupně) „namísto toho, aby rozhodl, jak se toho domáhal, si svévolně uzurpoval jeho dispoziční právo na změnu návrhu“, že „namísto toho, aby dle návrhu určil že výpověď, kterou dal žalovaný žalobci svým dopisem ze dne 21.9.2001, je neplatná, si podle svého určil úplně něco jiného“, že „neakceptoval obsah spisu a provedených důkazů v úplnosti, kdy zřejmě záměrně přehlédl nedostatečné zjištění skutkového stavu pro neprovedení důkazu výslechem svědků Ing. J. M., ředitele Ú. p. v K., a Ing. J. R., vedoucího odboru zaměstnávání Ú. p. v K., a listinami“ a že „neakceptoval i jiné, rovněž neprovedené důkazy“. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobce v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika napadených rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce dovoláním napadá - jak výslovně uvádí – rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy také ve výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí soudů o povinnosti dovolatele zaplatit žalovanému náklady řízení v úhrnné výši 21.628,25,- Kč považuje za nesprávné.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm taxativně uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení anebo o rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Žalobce podává dovolání také proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na přerušení řízení v této věci.
Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobce pro nepřípustnost, je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutími o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných, a nevyplývá rovněž z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené.
Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat – jak to činí dovolatel - ani z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení. Za „návrh (žalobu)“ ve smyslu ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. nelze totiž považovat odvolání nebo dovolání. Odmítl-li proto odvolací soud odvolání žalobce jako nepřípustné [§202 odst. 1 písm. i) a §218 písm. c) o.s.ř.], není proti takovému usnesení odvolacího soudu dovolání přípustné.
Ani případnou existencí dalších dovolatelem tvrzených vad – zejména, že „jak v řízení soudu prvního stupně, tak v řízení soudu druhého stupně rozhodovali vyloučení soudci“, že „soud dovolateli způsobil nejen škodu, ale se vůči němu dopustil spáchání hned několika trestných činů, pro které již podal trestní oznámení“, případně spočívajících v „neumožnění všech procesních práv žalobce, zejména ve formě zamítání jeho návrhů, které ve věci učinil v průběhu řízení“, v „opakovaném porušování procesních práv žalobce“ a v tom, že „neakceptoval jeho omluvu z velice důležitého důvodu zásadního významu nejen pro odročení jednání, ale také pro vznesení námitky podjatosti předsedy senátu, o jejíž upřesnění jej měl nejprve vyzvat, a teprve až poté o věci rozhodnout“ - které by mohly představovat (kdyby byly opravdu důvodné) zmatečnostní vady podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a g) o.s.ř., popřípadě §229 odst. 3 o.s.ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst.1, §229 odst.2 písm.a) a b) a §229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné, a uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.9.2001 a o náhradě nákladů řízení a jímž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, ani proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení řízení v této věci, není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyššímu soudu České republiky nepřísluší rozhodovat o žádosti účastníka na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., jak požaduje dovolatel v dovolání. Soudem funkčně příslušným k rozhodnutí o takové žádosti je podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř. okresní soud. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 4.5.2006, č.j. 25 C 81/2001-345, ostatně již o této žádosti rozhodl (tak, že žalobci osvobození od soudních poplatků z dovolání přiznal).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 1250,- Kč [srov. §7 odst. 1 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu