ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2286.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2286/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., s. p., zastoupenému advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 2298/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. března 2006, č.j. 29 Co 320/2005-432, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil 963.482,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce) byl zaměstnán od 1.7.1976, naposledy od 1.6.1988 jako „horník – lamač – komínář“ (odfáral celkem 2.978 směn). Po skončení pracovního poměru ke dni 3.12.1990 byl žalobci s účinností od 4.12.1991 přiznán plný invalidní důchod, který byl později změněn na částečný. Žalobce „je přesvědčen“, že jeho nepříznivý zdravotní stav (oboustranný syndrom karpálního tunelu), který vedl k přiznání invalidity, „má původ v jeho pracovní činnosti, kterou pro žalovaného vykonával“, a „lze jej charakterizovat jako nemoc z povolání“. Žalovaný však svou odpovědnost odmítá s poukazem na „negativní“ posudek Ústavu hygieny práce ve S. p. R., který „nepotvrdil dlouhodobou, nadměrnou a jednostrannou zátěž horních končetin v průběhu pracovní činnosti“. Vycházeje z „průměrného výdělku před ukončením pracovního poměru“ ve výši 7.966,- Kč (následně „valorizovaného“ podle příslušných předpisů) žalobce požadoval po žalovaném náhradu za ztrátu na výdělku, která mu vzniká od 1.12.1995 (nejprve „za poslední tři roky od podání žaloby“, nakonec až do konce roku 2004 v celkové výši 837.579,- Kč), a dále bolestné (ohodnocené znalcem 150 body) ve výši 4.500,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění (ohodnocenou 480 body) ve výši 14.400,- Kč.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 10.9.2003, č.j. 7 C 2298/98-296 rozhodl mezitímně tak, že „žalovaný odpovídá žalobci za škodu související se zjištěnou nemocí z povolání (syndromem karpálního tunelu) a spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění a ve ztrátě na výdělku, která bude stanovena jako rozdíl mezi výdělkem – valorizovaným, jehož žalobce dosahoval v době před ukončením pracovního poměru u žalovaného a skutečně dosahovaným příjmem v době od 1.12.1995“. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc., potvrzeného revizním posudkem znaleckého ústavu – Lékařské fakulty UP v O. (včetně jeho doplňku), dospěl k závěru, že „onemocnění žalobce oboustranným syndromem karpálního tunelu je nemocí z povolání ve smyslu platných předpisů, za kterou odpovídá žalovaný“, neboť „jiná příčina kromě vykonávané práce u žalovaného (která by vedla k přetěžování horních končetin) nebyla u žalobce zjištěna“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27.2.2004, č.j. 29 Co 383/2003-320 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že „žalobce byl stižen nemocí z povolání, a to oboustranným syndromem karpálního tunelu“. Vytknul mu však, že z hlediska pasivní legitimace žalovaného se náležitě nezabýval zjištěním doby vzniku této nemoci, neboť „závěry znalců nasvědčují tomu“, že onemocnění oboustranným syndromem karpálního tunelu bylo u žalobce „objektivizováno“ až dne 4.12.1991, tj. v době, jíž předcházelo zaměstnání žalobce u jiných subjektů (firmy K. P. a společnosti R. s.r.o.). Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení „zjistil co nejúplnější skutkové podklady o tom“, jakou pracovní činnost žalobce vykonával po skončení pracovního poměru u žalovaného, a zda tato činnost objektivně mohla vyvolat vznik nemoci z povolání, a dále aby k naznačeným otázkám týkajícím se příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a požadovanou ztrátou na výdělku od 1.12.1995 doplnil řízení znaleckým posudkem z pracovního lékařství.
Okresní soud v České Lípě (poté, co žalobce s ohledem na námitku promlčení vzal zpět žalobu co do částky 125.903,- Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.12.1995 do 30.11.1996) rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 7 C 2298/98-405 zastavil řízení ohledně částky 125.903,- Kč, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 18.900,- Kč, co do částky 818.679,- Kč s úrokem z prodlení, který ve výroku specifikoval, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen „nahradit Českému státu do pokladny Okresního soudu v České Lípě“ soudní poplatek ve výši 760,- Kč a náklady řízení ve výši 41,50 Kč, a že „Českému státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, které platil vůči žalobci“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně zjistil, že v období do 4.12.1990 (kdy skončil pracovní poměr žalobce u žalovaného) do 4.12.1991 (kdy byla u žalobce zjištěna a „objektivizována“ nemoc z povolání) žalobce „nevykonával žádné práce, které by mohly být příčinou předmětné nemoci z povolání (syndromu karpálního tunelu)“; proto žalovaný ve smyslu ustanovení §190 odst. 3 zák. práce „odpovídá žalobci za škodu související se zjištěnou nemocí z povolání“, která spočívá v náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (ohodnocené znalcem Doc. MUDr. H., CSc., počtem bodů 150 a 480) v požadované výši 18.900,- Kč. Jelikož však pracovní poměr účastníků byl rozvázán ke dni 3.12.1990 dohodou „z výslovně uvedeného důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice“ (a nikoli pro nemoc z povolání, i když si žalobce již tehdy stěžoval na její typické příznaky) a žalovaný v té době „prokazatelně“ neměl pro žalobce jinou vhodnou práci, nepřísluší žalobci nárok na požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku, neboť podle názoru soudu prvního stupně „nižší výdělky, kterých žalobce dosahoval po ukončení pracovního poměru u žalovaného v požadovaném období, nejsou v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, za kterou odpovídá žalovaný“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9.3.2006, č.j. 29 Co 320/2005-432 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (tj. ve výroku o zamítnutí požadované náhrady za ztrátu na výdělku a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ke dni 4.12.1991 po elektromyografickém vyšetření byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání (oboustranný syndrom karpálního tunelu), která (i když byla zjištěna až po skončení pracovního poměru účastníků) „má svůj původ v pracovní činnosti, kterou žalobce vykonával u žalovaného“, a že proto „lze učinit závěr o tom, že žalovaný odpovídá za zjištěnou nemoc z povolání, jíž byl žalobce postižen“. Při rozhodování o opodstatněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je podle názoru odvolacího soudu rozhodující důvod, pro který byl zaměstnanec převeden na jinou (méně placenou) práci nebo který vedl k ukončení pracovního poměru. Bylo-li tímto důvodem - tak jako v posuzovaném případě - dosažení nejvyšší přípustné expozice, povinnost zaměstnavatele k náhradě ztráty na výdělku ve smyslu ustanovení §195 zák. práce nevzniká, a to „ani tehdy, kdyby bylo později zjištěno, že v té době zaměstnanec již trpěl nemocí z povolání“ (podle závěru znalců „nemoc z povolání u žalobce se vší pravděpodobností existovala již při výstupní prohlídce, jíž se v září 1990 žalobce u žalovaného podrobil“). Odpovědnost zaměstnavatele (žalovaného) z tohoto titulu „by bylo možno založit“ – jak odvolací soud zdůraznil - jen „za předpokladu, že by se prokázalo, že zaměstnanec dosahuje po ukončení pracovního poměru nižší výdělky v důsledku nemoci z povolání a že nebýt tohoto onemocnění by mohl dosahovat vyšších výdělků“. V daném případě však žalobce „neprokázal“, že by ztráta na výdělcích, které dosahoval u dalších zaměstnavatelů poté, co s žalovaným ukončil pracovní poměr, byla způsobena nemocí z povolání, což „platí zejména pro období po 20.10.1993, kdy podle závěrů znalce Doc. MUDr. H., CSc., žalobce až do současnosti není (v důsledku nemoci z povolání) žádným způsobem omezen ve výkonu práce kotláře, pro kterou získal kvalifikaci, a též ani pro práci zámečníka“. Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „nižší výdělky, kterých žalobce v rozhodném období (z pohledu uplatněného nároku tj. od prosince 1996 do prosince 2004) dosahoval, nejsou v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, za kterou žalovaný nese odpovědnost“, a že proto „žalobní požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku za uvedené období nemůže obstát“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Namítal, že v posuzovaném případě existuje příčinná souvislost mezi nižšími výdělky, kterých žalobce dosahoval po ukončení pracovního poměru u žalovaného v období od 1.12.1996 do 31.12.2004, a zjištěnou nemocí z povolání, neboť – jak zdůraznil – znalec Doc. MUDr. H., CSc. se „opakovaně před soudem vyjádřil tak“, že žalobce je doživotně vyřazen z prací s nadlimitními vibracemi, prací spojených s přetěžováním horních končetin a prací spojených s nepřiměřeným tahem, tlakem nebo torzí v oblasti zápěstí. U žalobce tedy podle jeho názoru „stále přetrvávají stejná pracovní omezení, jako kdyby nemocí z povolání stále trpěl“, a „tato omezení jsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání“, neboť žalobce by nemohl vykonávat práci horníka-lamače „bez ohledu na dovršení NPE“, tj. „kdyby nemoc z povolání neměl, k práci by omezen nebyl“. V této souvislosti nelze podle názoru dovolatele pominout, že soudem prvního stupně „bylo konstatováno“, že pracovní poměr účastníků byl ukončen „ze dvou současně přítomných důvodů – dosažení nejvyšší přípustné expozice a též ze zdravotních důvodů na straně žalobce, které následně vyústily ve zjištění nemoci z povolání“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o zamítnutí žaloby o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1.12.1996 do 31.12.2004 ve výši 818.679,- Kč s úroky z prodlení) potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (z nichž dovozuje přípustnost i sám dovolatel).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 7 C 2298/98-405 (ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení) jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 10.9.2003 č.j. 7 C 2298/98-296 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 27.2.2004, č.j. 29 Co 383/2003-320.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 28.2.2005, č.j. 7 C 2298/98-405 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 27.2.2004, č.j. 29 Co 383/2003-320 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že „nebyl vybudován na dostatečném skutkovém podkladu“ a že ke zjištění úplného skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly pokyny k doplnění dokazování. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci nepřísluší požadovaná náhradu za ztrátu na výdělku, neboť „nižší výdělky, kterých žalobce dosahoval po ukončení pracovního poměru u žalovaného v požadovaném období, nejsou v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, za kterou odpovídá žalovaný“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce – Č., koncern P., U. d. H. n. J.) od 1.7.1976 nejprve jako povrchový zámečník (do 31.10.1976), poté jako důlní zámečník (do 31.1.1986), následně jako „horník, dělník – dopravář“ a konečně od 1.6.1988 jako „horník – lamač, komínář“ v podzemí hlubinného dolu. Na základě mimořádné preventivní prohlídky provedené ve dnech 24. až 28.9.1990 byla u žalobce „zjištěna trvalá nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce v podzemí ve smyslu §1 odst. 1. bod 2 vyhl. čís. 102/87 Sb., tj. dosažení nejvyšší přípustné expoziční doby v podzemí uranových dolů“, a současně „bylo zjištěno a potvrzeno, že žalobce netrpí žádnou nemocí z povolání podle přílohy k vyhl. č. 128/75 Sb., ani není takovou nemocí ohrožen“ s tím, že „je schopen všech druhů prací mimo podzemí uranových dolů“. Dne 4.10.1990 uzavřel žalobce se žalovaným (jeho právním předchůdcem) dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a „v návaznosti na vyhlášku FMPSV“ č. 102/1987 Sb. bylo žalobci vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku a „od nástupu nového zaměstnání po 12 měsíců“ (tj. od 4.12.1990 do 3.12.1991) žalobce pobíral mzdové vyrovnání do „průměrného hrubého měsíčního výdělku ve výši 9.758,- Kč“; po skončení pracovního poměru u žalovaného žalobce vykonával pouze lehčí, méně placené práce. Podle lékařské zprávy MUDr. R. K., zaměstnance poliklinického oddělení neurologického Závodního ústavu národního zdraví uranového průmyslu v P., byl u žalobce na základě elektromyografického vyšetření provedeného dne 4.12.1991 diagnostikován „syndrom karpálního tunelu bilat. s postižením vláken n. med. motorických i senzitivních“. Podle závěrů znalce Doc. MUDr. E. H., CSc. obsažených v posudcích ze dne 23.3.2000 a 22.10.2004, potvrzených revizním znaleckým posudkem komise Lékařské fakulty UP v O. ze dne 3.12.2001, „má toto onemocnění žalobce původ v pracovní činnosti, kterou žalobce vykonával u žalovaného“ (jiná příčina vzniku onemocnění nebyla zjištěna), a „je třeba je hodnotit jako nemoc z povolání ve smyslu platných předpisů“; současně „lze mít za to, že toto onemocnění muselo u žalobce existovat již v době, kdy ukončoval pracovní poměr v organizaci odpůrce (žalovaného)“. Podle doplňku revizního znaleckého posudku komise Lékařské fakulty UP v O. ze dne 22.5.2002 „onemocnění syndromu karpálního tunelu v odškodnitelné podobě u žalobce existovalo až do 20.10.1993“, kdy bylo provedeno elektromyografické vyšetření a „nález na horních končetinách neodpovídá již střední tíži SKT, kterou lze považovat za nemoc z povolání“. Touto žalobou žalobce po žalovaném – mimo jiné – požaduje (tento nárok je předmětem dovolacího řízení), aby mu žalovaný z titulu nemoci z povolání nahradil ztrátu na výdělku za období od 1.12.1996 do 33.12.2004 spočívající v rozdílu mezi průměrným výdělkem naposledy dosahovaným u žalovaného a příjmy, kterých žalobce dosáhl v žalovaném období.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – právní otázku, jaký význam pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce spočívající ve ztrátě na výdělku (§195 zák. práce) má skutečnost, že k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného došlo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice.
Tato právní otázka byla v judikatuře dovolacího soudu již minulosti vyřešena. Jako východisko úvah v tomto směru byl zdůrazněn účel úpravy nejvyšší přípustné expozice (určené závazným posudkem vydaným příslušným orgánem hygienické služby na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §4 odst. l zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění pozdějších předpisů), kterým je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivě působící na jeho zdraví nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání). Současně bylo akcentováno, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není onemocněním, nýbrž že úprava nejvyšší přípustné expozice uvedeným způsobem sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu.
Vycházeje z uvedeného zaujal dovolací soud stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.2.2000, sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. 38), že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity (§195 zák. práce) vzniká z odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání (§190 zák. práce) tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. Došlo-li k převedení na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru) proto, že zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustnou expozici, zaměstnavatel neodpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. I když příčina ztráty na výdělku má profesionální původ, je rozhodující, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu; hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy (srov. vyhlášku č. 102/1987 Sb. a následně vyhlášku č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci).
Při zjišťování příčiny ztráty na výdělku je možné přihlížet jen k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek pokles výdělku zaměstnance. Bylo-li tedy dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem, pro který byl zaměstnanec z dosavadní lépe placené práce převeden na jinou práci (uvolněn k jinému zaměstnavateli), povinnost k náhradě ztráty na výdělku nevzniká ani tehdy, kdyby bylo později zjištěno (např. pomocí znaleckého posudku), že v té době zaměstnanec již trpěl nemocí z povolání. Poškozenému zaměstnanci však přesto může vzniknout nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, jestliže jeho výdělky, jichž dosahuje po ukončení pracovního poměru (byť rozvázaného pro dosažení nejvyšší přípustné expozice) jsou nižší právě v důsledku onemocnění nemocí z povolání, a že nebýt tohoto onemocnění, mohl by dosahovat výdělků vyšších. V takovém případě ovšem nelze při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody vycházet z příjmů, které poškozený pobíral od (bývalého) zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce; v příčinné souvislosti s pracovním úrazem je taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele nebýt nemoci z povolání (srov. obdobně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů, které jsou konformní se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 22.6.1998, sp. zn. IV. ÚS 69/97, uveřejněném pod č. 74 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, důsledně vycházel. Za daného stavu, kdy důvodem rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného ke dni 3.12.1990 bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při zjišťování toho, co bylo příčinou žalované ztráty na výdělku, přihlížel jen k této okolnosti, která nastala a která měla za následek pokles výdělku žalobce, i když „závěry znalců vyzněly tak, že nemoc z povolání u žalobce se vší pravděpodobností existovala již při výstupní prohlídce, jíž se v září 1990 žalobce u žalovaného podrobil“. Dovodil-li dále odvolací soud, že za situace, kdy „onemocnění žalobce syndromem karpálního tunelu existovalo v tzv. odškodnitelné formě toliko do 20.10.1993“ (závažnost příznaků odpovídající nemoci z povolání vymizela), „nejsou nižší výdělky, kterých žalobce dosahoval v žalovaném období od 1.12.1996 do 31.12.2004, v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, za kterou žalovaný nese odpovědnost“, a že proto „žalobní požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku za uvedené období nemůže obstát“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu