ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2336.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2336/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 86/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2006, č. j. 14 Co 50/2006-132, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.934,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30.4.2003 domáhal určení, že „je dědicem po M. B., zemřelé dne“. Uvedl, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11.9.2002, č.j. 37 D 113/2001-74, byl odkázán, aby uplatnil své právo žalobou na určení, že je dědicem po zůstavitelce M. B.“; že „žil se zůstavitelkou a její matkou ve společné domácnosti od května 1992 na adrese“; že „poté došlo k výměně bytu a on se se zůstavitelkou a její matkou (jeho manželkou) přestěhoval na adresu“; že „zůstavitelka byla vážně nemocná a z toho důvodu se léčila v léčebných ústavech“; že „v době, kdy nepobývala v těchto ústavech, bydlela s ním a svou matkou, jeho manželkou“; že „pečoval o společnou domácnost, obstarával její řádný chod, poskytoval prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti, aj.“; že „tedy vykonával faktické úkony v péči o společnou domácnost a o zůstavitelku“; že „platil zůstavitelce školné na střední rodinné škole, zajišťoval dovolené, poukazoval pravidelné částky na stavební spoření a penzijní připojištění zůstavitelky, poskytoval finanční příspěvky léčebným ústavům, ve kterých se zůstavitelka léčila, aj.“; že „zajišťoval zůstavitelce péči v léčebných ústavech“; že „zůstavitelka se se svým otcem (žalovaným) od roku 1997 nikdy nepotkala a stýkat se s ním ani nechtěla“; že „žalovaný zůstavitelku nikdy nenavštívil v léčebných ústavech“; že „zůstavitelka si sama na matričním úřadě vyřídila změnu svého příjmení na jeho příjmení“; že „k němu měla hluboký citový vztah, jako by byl jejím pravým otcem a oslovovala ho tatínku“; že „skutečně a trvale spolužil se zůstavitelkou a hradil a obstarával veškeré její potřeby tak, jak to má na mysli ust. §474 odst. 1 obč. zák.“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25.2.2004, č.j. 20 C 86/2003-33, ve znění unesení ze dne 25.2.2004, č.j. 20 C 86/2003-43, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.950,- Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze závěru, že „do doby operace zůstavitelky v roce 2000 žalobce žil se zůstavitelkou a její matkou, jeho manželkou, společně v bytě“; že „žalobce navštěvoval zůstavitelku ve zdravotnických zařízeních, zajišťoval její převoz do zdravotnických zařízení“; že „vyvíjel skutečný zájem o zůstavitelku a její zdraví“; že „žalobce měl k zůstavitelce velice blízký vztah, kdy jej ona taktéž považovala za osobu blízkou“; že „vztah mezi zůstavitelkou a žalobcem měl obdobnou povahu jako vztah mezi otcem a dcerou“; že „alespoň do smrti matky zůstavitelky fungovalo spolužití žalobce, zůstavitelky a její matky jako běžná rodina, kdy každý z nich v rámci rodiny plnil určité úkoly, a to dle svých možností a schopností“; že „pobyt zůstavitelky ve zdravotnických zařízeních od 18.7.2000 do úmrtí dne 7.3.2001 sám o sobě nevylučuje vedení společné domácnosti se žalobcem“; že „žalobce neměl v úmyslu umístit trvale zůstavitelku do zdravotnického zařízení, nýbrž pouze dočasně za účelem zlepšení jejího zdravotního stavu“; že „rozhodnutím Ústavu sociální péče pro tělesně postižené ve S. nedošlo ke změně administrativního trvalého pobytu“; že „pro posouzení existence společné domácnosti není rozhodný údaj v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu“; dále že „ke dni rozhodnutí soudu nebyl žalobce pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný proti zůstavitelce nebo žalovanému“; že „není dána nezpůsobilost žalobce dle §469 obč. zák.“; že „žalobce je dědicem po zůstavitelce ve II. dědické skupině dle §474 odst. 1 obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.10.2004, č.j. 20 Co 290/2004, 20 Co 291/2004-58, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s usnesením ze dne 25.2.2004“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „důvody umístění zůstavitelky do Ústavu sociální péče ve S. nebyly v řízení před soudem prvního stupně dostatečně objasněny, ačkoliv se jedná o okolnost zásadního významu“; že „samotný blízký vztah žalobce k zůstavitelce a jeho prokázaný zájem o ni po dobu jejího pobytu ve zdravotnických zařízeních a po dobu jejího umístnění v uvedeném ústavu sociální péče nemůže jeho dědické právo založit, jestliže by došlo přijetím zůstavitelky k trvalému pobytu v sociálním zařízení ke zrušení jejich společné domácnosti“; že „soudem prvního stupně dovozovaný úmysl žalobce neponechat zůstavitelku v Ústavu sociální péče ve S. natrvalo není dosud podložen žádným v řízení provedeným důkazem“; že „žalobce dostatečně nevysvětlil charakter uvedeného zařízení ani důvody, které vedly k umístění zůstavitelky do něj v situaci, kdy byla její léčba v rehabilitačním ústavu v K. ukončena“; že „pro rozhodnutí ve věci je určující přesné zjištění charakteru zařízení ve S. a důvodů umístění zůstavitelky do něj“. Uložil soudu prvního stupně, aby se „zaměřil na objasnění okolností a důvodů umístění zůstavitelky v Ústavu sociální péče ve S., jakož i charakteru tohoto zařízení“ a aby „vyslechl žalobce jako účastníka řízení a vyzval jej k prokázání významných tvrzených skutečností (např. o vlastním nepříznivém zdravotním stavu)“.
Poté Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.11.2005, č.j. 20 C 86/2003-98, určil, že „žalobce je dědicem po M. B. mladší, zemřelé dne,“ a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.136,- Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze závěru, že „jakkoli byla zůstavitelka po psychické stránce způsobilá, její fyzické obtíže jistě natolik ovlivňovaly její psychiku, že podání žádosti o umístění nelze považovat za její vůli být v ústavu a nikoli ve svém bydlišti“; že „umístění v ústavu zařídil žalobce“; že „zůstavitelka poskytla žalobci součinnost, kdy považovala umístění v jiném ústavu jako součást své choroby, ale také její léčby“; že „jedinec v takovém zdravotním stavu je ve způsobu léčby a péče odkázán na zdravotní systém a na své blízké, sám není schopen aktivně určovat dění kolem sebe“; že „zůstavitelka měla v té době za blízkou osobu žalobce, který zajišťoval její zdravotní péči, a důvěřovala mu“; že „v Ústavu sociální péče ve S. zůstavitelka byla pohyblivá a omezeně komunikativní“; že „změny v umístění hospitalizace zůstavitelky nelze považovat za projev snahy žalobce poškodit zůstavitelku a zamezit žalovanému v navázání kontaktu se zůstavitelkou, nýbrž za projev snahy pomoci zůstavitelce, obstarat jí kvalitní péči“; že „žalobce činil takto v úmyslu starat se o zůstavitelku po stabilizaci jejího zdravotního stavu“; že „pro posouzení věci je nerozhodné, zda zdravotní stav zůstavitelky vůbec umožňoval její návrat k žalobci ve smyslu reálnosti představy žalobce o návratu a péči o zůstavitelku“; že „pro posouzení existence společné domácnosti je rozhodující úmysl, jakkoli by mohl být nereálný“; že „žalobce navštěvoval zůstavitelku velmi často“ a „chtěl, aby po zlepšení zdravotního stavu s ním opět bydlela“; že „žalobce žil se zůstavitelkou po dobu nejméně jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti“; že „umístění zůstavitelky ve zdravotnickém zařízení považoval za dočasné“; dále že „ke dni rozhodnutí soudu nebyl žalobce pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný proti zůstavitelce nebo žalovanému“; že „není dána nezpůsobilost žalobce dle §469 obč. zák.“; že „žalobce je dědicem po zůstavitelce ve II. dědické skupině dle §474 odst. 1 obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.4.2006, č.j. 14 Co 50/2006-132, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil; „ve výroku o nákladech řízení“ rozsudek změnil „jen tak, že tyto činí 24.205,- Kč“; rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.646,- Kč k rukám zástupce žalobce. Dospěl k závěru, že „vztah mezi zůstavitelkou a žalobcem byl jako mezi otcem a dcerou“; že „dlouhodobě vedli společnou domácnost, a to již od roku 1992“; že „pouze ze zdravotních důvodů nemohl dále žalobce o zůstavitelku pečovat, neboť vyžadovala trvalou péči včetně lékařského ošetření“; že „sám žalobce v této době překonával psychické následky z úmrtí své manželky (tato zemřela v říjnu 2000)“; že „zůstavitelka byla až do 7.3.2001 umístěna ve zdravotnických zařízeních“; že „teprve od 8.3.2001 až do své smrti byla v Ústavu sociální péče ve S., tj. pouhé tři týdny“; že „tento ústav je sice určen pro trvalé umístění“, že však „důvodem u zůstavitelky nebyla její sociální situace, nýbrž její zdravotní stav, který označili lékaři i sociální pracovníci za tak vážný, že odpovídal stavu posledního stadia nevyléčitelné nemoci“; že „v současné době neexistuje v ČR zařízení určené právě pro takového občana, jakým byla zůstavitelka“; že „nelze proto jen z charakteru ústavu ve S. usuzovat na důvody umístění“; že „z žádného důkazu nevyplynulo, že by zůstavitelka měla v úmyslu zrušit společnou domácnost se žalobcem a svou matkou, že by sama dobrovolně chtěla v ústavu trvale žít“; že „o smrti své matky, na kterou byla také silně citově fixována, nevěděla, tudíž je nereálné, že by ji chtěla opustit“; že „zůstavitelka pouze neměla v dané situaci na výběr jiné zařízení“; že „ze samotného označení ústavu nelze činit závěr, že prokazuje úmysl žadatele“; že „to byl právě žalobce, který ve prospěch zůstavitelky léta poskytoval značná finanční plnění (stavební spoření, důchodové připojištění, v posledním roce nestandardní léky), který obstarával její umístění, velmi často a pravidelně ji navštěvoval i po smrti její matky“ a že z toho plyne, že „zde byl úmysl i z jeho strany pro případ vyléčení nadále spolu se zůstavitelkou žít a vést domácnost“; že „změna příjmení zůstavitelky k její žádosti rovněž svědčí o vztahu zůstavitelky k žalobci a nepřímo i o jejím úmyslu s ním žít“; že „zůstavitelka měla až do své smrti úmysl vést společnou domácnost se žalobcem“; že „její pobyty ve zdravotnických zařízeních nelze považovat za zrušení společné domácnosti“; že „nelze tak hodnotit ani krátkodobý, ve srovnání s předchozí dobou, třítýdenní pobyt zůstavitelky v ústavu sociální péče z důvodu jejího kritického zdravotního stavu před smrtí“; že „zůstavitelka nezrušila společnou domácnost, kterou vedla se žalobcem od roku 1992 až do své smrti“ a že proto „jsou splněny podmínky ustanovení §474 obč. zák. a žalobce je třeba považovat za dědice zemřelé M. B. mladší“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „má po právní stránce zásadní význam, neboť jde o posouzení otázky, zda ke dni smrti zůstavitelky M. B. mladší dne trvala společná domácnost, kterou s ní vedl žalobce“; že „odvolací soud nevzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu“, zejména „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. Rc 12/68 5 Co 54/67“ a „sp.zn. 2 Cdon 1980/97“; že „odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by znovu zkoumal zásadní právní stránku problému, zda umístěním zůstavitelky do Ústavu sociální péče ve S. k trvalému pobytu zanikla či nezanikla společná domácnost žalobce a zůstavitelky“; že „není rozhodující, zda žalobce považoval umístění zůstavitelky v Ústavu sociální péče ve S. za dočasné a že jeho úmyslem mohlo být po jejím návratu se o ni opět starat“; že „evidenčně je možné být hlášen na více místech zároveň“; že však „z hlediska hmotně právního nelze mít dva trvalé pobyty“; že „buď zůstavitelka mohla žít ve společné domácnosti s žalobcem, být na něj péčí a výživou odkázána a dočasně pobývat ve zdravotnických zařízeních, nebo mohla žít a také žila v Ústavu sociální péče ve S. a byla plně odkázána na jeho služby“; že „v době, kterou §474 odst. 1 obč. zák. předpokládá jako nutnou podmínku k nabytí dědictví, společná domácnost žalobce se zůstavitelkou neexistovala“; že „neexistovala minimálně od 1.3.2001, kdy byla zůstavitelka přijata k trvalému pobytu v Ústavu sociální péče ve S., do, kdy zůstavitelka zemřela“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že „s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze souhlasí“ a „je přesvědčen, že je správný“; že „do poslední chvíle věřil a doufal, že se zůstavitelka vrátí do jejich bytu a do svého pokoje“; že „vyvíjel veškeré úsilí proto, aby se zůstavitelka uzdravila a mohla s ním znovu vést společný život“ a že „usiluje především o potvrzení jeho citové vazby k zůstavitelce“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (soud prvního stupně v posuzovaném případě žalobě vždy vyhověl; není tak splněn požadavek citovaného zákonného ustanovení, aby soud prvního stupně, po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, rozhodl „jinak“). Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel v dovolání namítá, že „odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by znovu zkoumal zásadní právní stránku problému, zda umístěním zůstavitelky do Ústavu sociální péče ve S. k trvalému pobytu zanikla či nezanikla společná domácnost žalobce a zůstavitelky“; že „není rozhodující, zda žalobce považoval umístění zůstavitelky v Ústavu sociální péče ve S. za dočasné a že jeho úmyslem mohlo být po jejím návratu se o ni opět starat“; že „evidenčně je možné být hlášen na více místech zároveň“; že však „z hlediska hmotně právního nelze mít dva trvalé pobyty“; že „buď zůstavitelka mohla žít ve společné domácnosti s žalobcem, být na něj péčí a výživou odkázána a dočasně pobývat ve zdravotnických zařízeních, nebo mohla žít a také žila v Ústavu sociální péče ve S. a byla plně odkázána na jeho služby“; že „v době, kterou §474 odst. 1 obč.zák. předpokládá jako nutnou podmínku k nabytí dědictví, společná domácnost žalobce se zůstavitelkou neexistovala“; že „neexistovala minimálně od 1.3.2001, kdy byla zůstavitelka přijata k trvalému pobytu v Ústavu sociální péče ve S., do, kdy zůstavitelka zemřela“.
Podle ustanovení §474 odst.1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení §115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a §474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení otázek povahy soužití žalobce s M. B., zemřelou dne (dále též jen „zůstavitelka“), doby trvání tohoto soužití a významu umístění zůstavitelky v léčebném zařízení pro toto soužití v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §115 a §474 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp.zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Na místě je současně zdůraznit, že souhlas zůstavitelky s umístěním v léčebném zařízení, ať už jakéhokoli typu, s ohledem na její zdravotní stav, nelze vykládat jako úkon směřující k opuštění společné domácnosti se žalobcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 37, ročník 2000).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 309,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 1.934,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu