ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2371.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2371/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. K. V. a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 8 C 60/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2006, č.j. 11 Co 639/2004-296, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou proti žalovanému P. T., s.r.o.) domáhal, aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které mu dal žalovaný dopisem ze dne 23.12.1996, je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovní smlouva ze dne 31.10.1996, „kterou omylem se žalovaným uzavřel“, je zřejmě neplatná. Dovozoval, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1.12.1995, neboť nový zaměstnavatel v souladu s ust. §250 zákoníku práce vstoupil do práv zaměstnavatele předchozího“, což také žalobci „záměrně až po podepsání nové pracovní smlouvy oznámil dopisem z 31.10.1996“. Z tohoto důvodu „se nemůže opakovat zkušební doba, kterou již jedenkrát prošel“.
Okresní soud v Karlových Varech (po zrušení jeho předchozího rozsudku odvolacím soudem a poté, co usnesením ze dne 22.3.2001 č.j. 8 C 60/97-110 podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se společností I. K. V. a.s. rozsudkem ze dne 10.10.2001 č.j. 8 C 60/97-141 žalobu opětovně zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 17.018,- Kč „k rukám právního zástupce“ žalované a že je povinen zaplatit České republice - „do pokladny OS v Karlových Varech na státem zálohovaných nákladech řízení částku 239,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl po doplnění řízení podle pokynů odvolacího soudu k závěru, že žalobci „se nepodařilo prokázat, že by došlo v souladu s ustanovením §250 odst. 1 zák. práce k převodu části zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, a tedy k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům této části zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele“. Z provedených důkazů podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že pracovní poměr původně uzavřený žalobcem u společnosti D. R., s.r.o., byl platně ukončen dohodou ke dni 31.10.1996 a že dne 1.11.1996 žalobce uzavřel se žalovaným (jeho právním předchůdcem) pracovní poměr na dobu neurčitou. Protože v pracovní smlouvě ze dne 1.11.1996 je v souladu s ustanovením §31 zák. práce platné ujednání o zkušební době, soud prvního stupně uzavřel, že „zrušení pracovního poměru ve zkušení době dané žalobci dne 23.12.1996 právním předchůdcem žalovaného je tak platné“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.10.2003, č.j. 11 Co 552/2001-189 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7.523,- Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalobci „i po doplnění řízení v intencích předcházejícího zrušovacího usnesení odvolacího soudu“ nepodařilo prokázat „přechod části zaměstnavatele ve smyslu ust. §250 ZP“, neboť „v celém dlouhotrvajícím řízení nebyla předložena smlouva a nebylo ani jiným přesvědčivým způsobem prokázáno, že by existovala smlouva mezi předchozím zaměstnavatelem žalobce D. R., s.r.o. a právním předchůdcem žalovaného o přechodu části předchozího zaměstnavatele žalobce k jinému zaměstnavateli dle §250 ZP“. Podle názoru odvolacího soudu je však „nesporných faktem“, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného „byl uzavřen dne 1.11.1996 pracovní poměr, v němž byla písemně zakotvena možnost jeho skončení ve tříměsíční zkušební době“. Tímto způsobem byl také pracovní poměru ukončen, „když dne 23.12.1996 žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru ve zkušební době od ředitelky provozovny H. L. z.“, v jejíž kompetenci bylo činit právní úkony v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům zařazeným v této provozovně. „Proto jakékoliv jiné úvahy, jakým způsobem skončil pracovní poměr žalobce u D. R., s.r.o., jsou vlastně právně bezvýznamné a na posouzení této žaloby nemohou mít vliv“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.7.2004, č.j. 21 Cdo 345/2004-205 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu, že pro posouzení dané věci je především podstatné, zda práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a společností D. R., s.r.o. přešla – jak se uvádí v dopise této společnosti ze dne 31.10.1996 – dnem 1.11.1996 na nového zaměstnavatele, anebo zda původní pracovní poměr skončil a dnem 1.11.1996 vznikl nový pracovní poměr žalobce se společností P. T. s.r.o. V této souvislosti zdůraznil, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele dochází toliko v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním zákonem, nezávisle na vůli převádějícího nebo přejímajícího zaměstnavatele „předat“ nebo „převzít“ určitého zaměstnance a bez zřetele k tomu, zda a kdy se přejímající zaměstnavatel dozví o všech zaměstnancích, kteří k němu tímto způsobem přešli. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi zaměstnavateli je možný jen tehdy, jestliže právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek - vyplývající ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné – spojují. Proto podle názoru dovolacího soudu není významná okolnost zdůrazňovaná odvolacím soudem, že „v celém dlouhotrvajícím řízení nebyla předložena smlouva a nebylo ani jiným přesvědčivým způsobem prokázáno, že by existovala smlouva mezi předchozím zaměstnavatelem D. R. s.r.o. a právním předchůdcem žalovaného o přechodu části předchozího zaměstnavatele žalobce k jinému zaměstnavateli“, neboť vůle účastníků sama o sobě nemá z hlediska přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žádnou právní relevanci. Dovolací soud proto odvolacímu soudu uložil, aby se v dalším řízení (po poučení žalobce ve smyslu ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř.) zabýval tím, zda nastala skutečnost, s níž tento přechod práv a povinností spojuje zákon (kupř. zda byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku – provozovny H. L. z.), a nebo zda nastala jiná skutečnost (kupř. smlouva o pronájmu provozovny), s níž tehdy uvedené následky zákon nespojoval.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 17.1.2006, č.j. 11 Co 639/2004-296 rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 7.523,- Kč a 9.529,52 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu poskytl žalobci „náležité“ poučení o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání odpovídající důkazy (§118a odst. 1 a 3 o.s.ř.) směřující ke zjištění, zda v posuzovaném případě došlo k prodeji části podniku – provozovny H. L. z., „z čehož by pro žalobce byl spojen následek přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů přímo ze zákona na nový subjekt – právního předchůdce žalovaného“. Po doplnění odvolacího řízení na základě „příslušných důkazních návrhů“ žalobce a po „novém zhodnocení provedených důkazů“ však dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobci „přesevšechno nepodařilo prokázat způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že v předmětné věci došlo v souladu s ust. §250 zák. práce k převodu zaměstnanců od původního zaměstnavatele D. R. s.r.o. k novému zaměstnavateli – společnosti P. T. s.r.o.“. Za tohoto stavu je tedy podle jeho názoru zřejmé, že původní pracovní poměr žalobce u společnosti D. R. s.r.o. skončil a dnem 1.11.1996 vznikl nový pracovní poměr žalobce se společností P. T. s.r.o. Protože v pracovní smlouvě ze dne 1.11.1996, kterou žalobce uzavřel s tímto novým zaměstnavatelem, bylo „v souladu se zákoníkem práce“ ujednání o tříměsíční zkušební době, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že předmětné zrušení pracovního poměru ve zkušení době dané žalovaným (jeho právním předchůdcem) žalobci dne 23.12.1996 je platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud při zjišťování, zda v daném případě došlo k převodu části zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §250 zák. práce, nesprávně hodnotil žalobcem předložený důkaz - dopis právního předchůdce žalovaného ze dne 31.10.1996, kde bylo žalobci oznámeno, že „od 1.11.1996 je jako zaměstnanec převeden na společnost P. s.r.o., a to v souladu s ustanovením §250 ZP“. Žalobce – jak zdůraznil - v rámci řízení prokázal, že tato listina, která „odkazuje na zcela určité ustanovení zákona (§250 ZP) a sděluje zcela konkrétní vývoj pracovněprávních vztahů zaměstnanců“, byla doručena i ostatním zaměstnancům původního zaměstnavatele žalobce a byla podepsána osobami oprávněnými jednat u obou zaměstnavatelů. Poukázal rovněž na skutečnost, že „důkaz listinou (smlouvou mezi původním a novým zaměstnavatelem o převodu práva a povinností z pracovněprávních vztahů), jak ji požadoval odvolací soud, je pro něj objektivně nerealizovatelný, když - jak doložil potvrzením E. H., likvidátorky D. R. v likvidaci s.r.o. - archív personalistiky a mezd jmenované společnosti byl odvezen na jí neznámé místo (tím méně o tomto místě může vědět žalobce) a žalovaný nemůže být jakkoli donucen, aby uvedenou smlouvu předložil“. Zároveň žalobci „není známo“ na základě jakých důkazních prostředků učinil odvolací soud závěr o tom, že pracovní poměr žalobce ke společnosti D. R. s.r.o. zanikl dohodou, „když v tomto směru dokazování takový závěr neodhalilo“, nýbrž podle jeho názoru „bylo naopak v průběhu řízení prokázáno, že někteří zaměstnanci byli převedeni podle ustanovení §250 ZP a někteří zaměstnanci ukončili pracovní poměr výpovědí“. Kromě toho dovolatel namítal, že paní V. „nikdy nebyla oprávněna uzavírat pracovní smlouvy a nemohla proto ani platně jednat za zaměstnavatele ve věci výpovědi (míněno předmětné zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době), která je tudíž neplatná“, a že se mu „dále jeví jako nepřípustné, aby odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka, který byl navržen“, jestliže „má k dispozici dostatek zákonných nástrojů, jak jeho účast zajistit“. S ohledem na uvedené skutečnosti, má dovolatel za to, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly provedeny všechny navržené důkazy, odvolací soud nesprávně aplikoval procesní pravidlo ovládající způsob provádění důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru „není splněna podmínka přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Žalovaný „nevidí“, že by se k případu vázala jakákoli právní otázka zásadního významu, a domnívá se, že přes dovolací námitky žalobce bylo dokazování „velmi rozsáhlé a komplexní“, a taktéž se „plně ztotožňuje“ s právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (všemi rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně rozhodl o věci samé stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a že „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné, jestliže zdůrazňuje, že dopis právního předchůdce žalovaného ze dne 31.10.1996, který „odkazuje na zcela určité ustanovení zákona (§250 ZP) a sděluje zcela konkrétní vývoj pracovněprávních vztahů zaměstnanců“, byl doručen „nejen žalobci, ale i dalším zaměstnancům právního předchůdce žalovaného“, a že „důkaz listinou (smlouvou mezi původním a novým zaměstnavatelem o převodu práva a povinností z pracovněprávních vztahů) je pro žalobce objektivně nerealizovatelný“, neboť „archív personalistiky a mezd společnosti D. R. v likvidaci s.r.o. byl odvezen na neznámé místo a žalovaný nemůže být jakkoli donucen, aby uvedenou smlouvu předložil“. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že „žalobci se přesevšechno nepodařilo prokázat způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že v předmětné věci došlo (prodejem části podniku) k převodu zaměstnanců od původního zaměstnavatele D. R. s.r.o. k novému zaměstnavateli – společnosti P. T. s.r.o.“, a že paní V. „měla dle organizačního řádu oprávnění činit právní úkony v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům zařazeným v provozovně H. L. z.“] v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že „v průběhu řízení bylo prokázáno, že někteří zaměstnanci byli převedeni podle ustanovení §250 ZP a někteří zaměstnanci ukončili pracovní poměr výpovědí“, a že paní V. „nikdy nebyla oprávněna uzavírat pracovní smlouvy a nemohla proto ani platně jednat za zaměstnavatele ve věci výpovědi (míněno předmětné zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době)“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobce namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly provedeny všechny navržené důkazy a odvolací soud nesprávně aplikoval procesní pravidlo ovládající způsob provádění důkazů“.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a článku II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a článek II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu