ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2396.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2396/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) K. S., a b) J. K., obou zastoupených O. s. K., proti žalovanému A. H. spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 4 C 97/2004 a 8 C 195/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2006, č.j. 17 Co 402/2005-188, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, č.j. 17 Co 402/2005-188, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 6. 2005, č.j. 4 C 97/2004-153, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že výpovědi z pracovního poměru dané žalobcům dopisem žalovaného ze dne 26. 8. 2004 pro závažné porušení pracovní kázně jsou neplatné), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V posuzované věci řešil odvolací soud (a soud prvního stupně) právní otázku výkladu relativně neurčité (abstraktní) hypotézy uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. Zatímco soud prvního stupně považoval hmotněprávní podmínky výpovědí z pracovního poměru daných žalobcům (členům příslušného odborového orgánu) dopisy ze dne 26. 8. 2004 pro závažné porušení pracovní kázně (kterého se měli dopustit tím, že „při pracovních směnách ve dnech 14. 7. 2004, 15. 7. 2004 a 16. 7. 2004 na svém pracovišti v zinkovně firmy A. H. s.r.o. soustavně nepoužívali předepsané osobní ochranné prostředky a pomůcky, konkrétně brýle, přilbu, zástěru, při práci u zinkovací a mořící vany“) za splněné a závěr o neplatnosti posuzovaných výpovědí z pracovního poměru učinil z důvodu neudělení souhlasu příslušného odborového orgánu ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 a 4 zák. práce, odvolací soud dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně vytýkané žalobcům - vzhledem k okolnostem případu a poměrům na pracovišti (včetně počínání samotného žalovaného, který některým ze zaměstnanců porušení pracovní kázně zcela toleroval, nošení ochranných pomůcek v souladu s předpisy o bezpečnosti práce nevyžadoval a sám tak své povinnosti porušoval) – nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně; již z tohoto důvodu posoudil výpovědi z pracovního poměru dané žalobcům podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce jako neplatné.
Žalovaný však - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci [aplikaci ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí v této věci má po právní stránce zásadní význam, žádnou právní otázku neoznačil. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož skutkové závěry považoval odvolací soud – i po zopakování části důkazů - za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, a že nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „vytvořil svým zaměstnancům podmínky pro to, aby mohli ochranné pracovní pomůcky používat, a vybavil je pomůckami, které jsou pro dané práce předepsány, také je řádně školil a používání ochranných pomůcek kontroloval“, že „není pravdivý závěr soudu, že postiženi byli jen žalobci, a ničím není prokázáno tvrzení soudu, že striktní požadavek nosit ochranné pomůcky se vztahoval jen na partu žalobců“, že „nepodložený je i závěr, že o tom, že žalovaný dodržování povinností při používání ochranných pomůcek nedůsledně vyžadoval“, že „žalobci byli dlouhodobě problémovými zaměstnanci“, ačkoliv „jako odboroví funkcionáři by měli v této snaze svého zaměstnavatele všemožně podporovat“, že „kromě toho porušovali povinnost řádně vyznačovat své odchody ze zaměstnání, porušili technologický postup a byli přistiženi při spánku v šatně“ a že „jakákoliv upozornění, napomenutí, výtky či důtky efekt neměly a k nápravě nevedly“) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „ze strany žalobců se jedná o závažné porušení pracovní kázně“, že „na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával“, a že tedy „obě výpovědi jsou platné“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu