ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2421.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2421/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. T. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. E. (C. R.) s.r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 61 C 47/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2006, č.j. 16 Co 449/2005-192, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2006, č.j. 16 Co 449/2005-192, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2005, č.j. 61 C 47/2004-162, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 10. 2003 podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 19. 10. 2004, č.j. 61 C 47/2004-83, který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2005, č.j. 16 Co 19/2005-108, zrušen (oběma rozsudky žalobu zamítl)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a že uplatňuje - vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle judikátu, který na daný případ nedopadá (když „citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, č.j. 60/2002, ze dne 5. 12. 2002 řeší odlišnou situaci a na předmětný případ byl aplikován nesprávně“), přičemž k posouzení otázky řádného splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Cdon 829/97 a 21 Cdo 2738/2000, žádnou právní otázku neoznačil. Podstatou všech jeho námitek [kromě námitky, že „soud nedodržel zákonem stanovenou povinnost v odůvodnění vyložit důvody, proč z ostatních provedených důkazů nečerpal poznatky vedoucí k jím zjištěnému skutkovému stavu věci a jejímu následnému právnímu posouzení“, která by mohla představovat – kdyby byla důvodná - vadu řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož skutkové závěry považoval odvolací soud – i po doplnění dokazování výslechem žalobce jako účastníka řízení - za správné) hodnotil provedené důkazy (zejména výpověď svědka Ing. R. O.) a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, a že nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalobce – ačkoliv se ohledně posouzení otázky splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele z hlediska podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce dovolává obecně platné judikatury (přičemž přehlíží, že soudy obou stupňů z ní vycházely) - podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, zejména skutkový závěr soudů, že žalovaný (prostřednictvím přímého nadřízeného žalobce Ing. R. O.) nabídl žalobci před doručením výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 10. 2003 „ústně v polovině října 2003“ (když k doručení výpovědi došlo dne 29. 10. 2003) práci odborného asistenta v D., kterou žalobce odmítl. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr, že „nabídka práce odborného asistenta v D. mu byla učiněna, resp. předána (jak vyplývá z výpovědi svědka O.) až současně s výpovědí a převedením na tuto práci po dobu výpovědní lhůty“, a na tomto skutkovém závěru pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že k řádnému splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nedošlo, neboť žalobci nebyl poskytnut „určitý, alespoň minimální časový prostor k rozhodnutí, jestli nabízenou práci přijme nebo nikoliv“, a že „je třeba dodržet, že při prokazování splnění nabídkové povinnosti má povinnost tvrzení a povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a břemeno důkazní zaměstnavatel, tedy žalovaný“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Výhrady proti hodnocení provedených důkazů, a tedy proti skutkovým zjištěním soudů jako jeho výsledku, představují rovněž další dovolací námitky žalobce, zejména že „odvolací soud zcela pominul část výpovědi svědka O., ze které jinak vycházel“, že „zjevně logický rozpor v hodnocení provedených důkazů, resp. nevyhodnocení těchto důkazů ve vzájemné souvislosti, existuje i ohledně množství odvedené práce žalobce ve srovnání před a po ztrátě řidičského oprávnění“, že „hodnocení soudu, kdy předmětnou výpověď shledává platnou, protože požadavek řidičského oprávnění vyplývá rovněž ze samotné pracovní náplně manažera systému E., nelze pokládat za hodnocení důkazů, které by vyhovovalo požadavkům procesního předpisu na tuto činnost soudu“, že „dalším logickým rozporem je myšlenkový postup soudu při posuzování splnění nabídkové povinnosti“ (v tomto směru cituje část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahující hodnocení výpovědi svědka Ing. R. O., s nímž polemizuje) a že „zcela chybí vysvětlení, proč je takováto nevěrohodná výpověď nadřazena ostatním důkazům, které ji vyvracejí a existují i v písemné podobě“. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., případně dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – „proti oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu