ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2523.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2523/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobkyně T. R., zastoupené advokátem, proti žalované F. P., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 844/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2006 č. j. 18 Co 10/2005-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 26.6.1995 č.j. D 379/95-26 uložil dědici J. R., aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podal u soudu žalobu o určení neplatnosti závěti zůstavitelky H. H.,zemřelé, \"z 1.11.1994 NZ 334/94, N 320/94 notářky\". Vycházel přitom z ustanovení §175k odst.2 o.s.ř. a z tvrzení dědice o tom, že \"má vážné pochybnosti o platnosti této závěti z důvodu psychického stavu zůstavitelky\".
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 7.7.1995 se J. R., zemřelý, domáhal určení, že \"závěť zůstavitelky H. H., zemřelé, pořízená formou notářského zápisu notářkou dne 1.11.1994, pod č.j. NZ 334/94, N 320/94, je v celém rozsahu neplatná\". Uvedl, že jako synovec zůstavitelky H. H. je ve smyslu ustanovení §475 odst. 2 občanského zákoníku jejím zákonným dědicem ve třetí skupině a že podle závěti ze dne 4.11.1992 je \"současně závětním dědicem zůstavitelky\". Zůstavitelka pořídila dne 1.11.1994 další závěť ve formě notářského zápisu (sepsaného notářkou), kterou ustanovila \"universální dědičkou\" žalovanou. Žalobce má \"pochybnosti o pravosti podpisu zůstavitelky na této závěti\" a o tom, že \"zůstavitelka v den podpisu závěti by byla způsobilá k právním úkonům\", neboť \"asi po dobu jednoho roku vykazovala ve svém chování takové jevy, které svědčily o tom, že není způsobilá k právním úkonům\", když \"se chovala neadekvátně, mluvila často z cesty, její chování vzbuzovalo dojem psychické poruchy\". Podle názoru žalobce zůstavitelka \"jednala zřejmě pod nátlakem žalované a jejího manžela\"; žalovaná a její manžel se totiž \"chovali k zůstavitelce hrubě, vymáhali na ní majetek a posílali ji do domova důchodců s tím, že dům potřebují\".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 30.6.2000 č.j. 6 C 844/95-73 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit T. R., která jako dědička po J. R. nastoupila do řízení na straně žalobce, na náhradě nákladů řízení 6.835,- Kč \"na účet\" advokáta a že žalovaná je povinna \"nahradit státu náklady řízení státem placené\" ve výši 2.000,- Kč \"na účet Okresního soudu ve Znojmě\". Na základě provedených důkazů dovodil, že \"notářský zápis o závěti\" má \"potřebné formální náležitosti\", že zůstavitelka notářský zápis \"vlastnoručně podepsala\" a že nebylo prokázáno, že by jednala \"pod nátlakem žalované a jejího manžela\". V době pořízení závěti však zůstavitelka - jak vyplývá především ze znaleckého posudku MUDr. D. S. - nebyla \"plně způsobilá k právním úkonům\"; její závěť je proto ve smyslu ustanovení §38 občanského zákoníku neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.4.2001 č.j. 18 Co 194/2000-87 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že podle notářky byla zůstavitelka \"způsobilá pořídit závěť\" a že, zejména s ohledem na to, jaký \"význam obecně má rozhodnutí o neplatnosti závěti\", je třeba vyhovět návrhu žalované, která požadovala \"provést důkaz revizním znaleckým posudkem\".
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 29.3.2002 č.j. 6 C 844/95-125 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.175,- Kč \"na účet\" advokáta a že žalobkyně je povinna \"nahradit státu náklady řízení státem placené\" ve výši 6.875,- Kč \"na účet Okresního soudu ve Znojmě\". Na základě znaleckého posudku MUDr. V. K., kterým byly \"zpochybněny závěry předchozí znalkyně MUDr. S.\", a výpovědí svědků JUDr. J. P. a MUDr. L. T. dospěl k závěru, že \"nebylo žádným způsobem prokázáno, že by zůstavitelka v den sepsání závěti, tj. dne 1.11.1994, jednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.1.2004 č.j. 18 Co 119/2002-136 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že \"soud prvního stupně se při rozhodování o závěti nezabýval všemi okolnostmi, které by mohly mít za následek neplatnost závěti, především ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech\", a že \"tato skutečnost mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci\". Uložil soudu prvního stupně, aby \"vyslechl znalce MUDr. V. K., který podal písemný revizní znalecký posudek\", aby \"zvážil, zda před provedením výslechu znalce nebude vhodné provést účastníky řízení již dříve navrhované důkazy výslechem svědků, jejichž výpovědi by případně uvedený znalec při svém výslechu mohl vzít v úvahu pro svůj závěr o způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům v rozhodné době\", a aby \"vyzval žalobkyni, aby navrhla důkazy, o které opírá všechna svá tvrzení o neplatnosti závěti\".)
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 26.11.2004 č.j. 6 C 844/95-172 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.475,- Kč \"na účet\" advokáta a že žalobkyně je povinna \"nahradit státu náklady řízení státem placené\" ve výši 10.179,- Kč \"na účet Okresního soudu ve Znojmě\". Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že \"zůstavitelka H. H. netrpěla dne 1.11.1994 takovou závažnou duševní poruchou, kterou by byly omezeny její rozumové, rozpoznávací a určovací schopnosti a pro kterou by nebyla schopna činit právní úkony\"; \"demence u zůstavitelky za jejího života prokázána nebyla\", je \"zcela nedůvodná námitka žalobkyně, že by na závěti nebyl vlastnoruční podpis zůstavitelky\" nebo že by závěť nebyla učiněna svobodně, a ani jinak nebylo prokázáno, že by se jednalo o neplatný právní úkon podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.2.2006 č.j. 18 Co 10/2005-194 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.173,20 Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že zůstavitelka nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům a ani v této způsobilosti omezena a že se podle výpovědi některých svědků (zejména L. R. a L. P.) chovala v době krátce předcházející sporné závěti \"značně nestandardně\", považoval odvolací soud za rozhodující, že u zůstavitelky nebyla zjištěna duševní porucha, která by jí činila neschopnou pořídit závěť. Žalobkyně tedy \"neunesla břemeno svého tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit dne 1.11.1994 závěť\" a \"stejný závěr lze učinit i ohledně jejího tvrzení, že zůstavitelka neučinila závěť svobodně, neboť v tomto směru nebyly ani navrženy žádné konkrétní důkazy\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že \"posudek znalce MUDr. K. je neadekvátní zjištěnému zdravotnímu stavu zůstavitelky\", že \"znalec dovozuje zcela opačné závěry než dovodily předchozí dvě znalkyně\" a že \"závěry znalce jsou také v rozporu s údaji svědků, kteří poukázali na nenormálnosti v chování zůstavitelky\". Žalobkyně současně poukazuje na to, že podle výsledků dokazování zůstavitelka nebyla vzhledem ke svému psychickému stavu schopna podstatným způsobem chápat význam a závažnost právního úkonu - sepisu závěti a že soudy měly provést jí navrhovaný důkaz \"dalším revizním znaleckým posudkem\", který by zpracoval Ústav soudního lékařství. Žalobkyně uvádí, že \"soudy obou stupňů věc posoudily v rozporu s provedenými důkazy a dopustily se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.\" a že \"rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování\", přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku 26.11.2004 č.j. 6 C 844/95-172 rozhodl ve věci jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 30.6.2000 č.j. 6 C 844/95-73, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30.4.2001 č. j. 18 Co 194/2000-87 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 26.11.2004 č.j. 6 C 844/95-172 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 30.4.2001 č. j. 18 Co 194/2000-87 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že ke zjištění skutkového stavu považoval za potřebné provést další dokazování, zejména důkaz \"revizním\" znaleckým posudkem. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 26.11.2004 č.j. 6 C 844/95-172 o tom, že \"demence u zůstavitelky za jejího života prokázána nebyla\", že je \"zcela nedůvodná námitka žalobkyně, že by na závěti nebyl vlastnoruční podpis zůstavitelky\" nebo že by závěť nebyla učiněna svobodně, a že ani jinak nebylo prokázáno, že by se jednalo o neplatný právní úkon podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelka v dovolání (kromě jiného) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, jakož i skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
K věci je třeba dodat, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého \"není třeba prokazovat naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti závěti, když je žaloba podána v souladu s usnesením vydaným v řízení o dědictví po zůstavitelce H. H.\" [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006]. Přestože žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, nemůže soud v řízení o dědictví po H. H. nyní pokračovat bez zřetele na ní, neboť usnesení, kterým byla tato účastnice (její právní předchůdce) v dědickém řízení odkázána k podání žaloby, nesplňovalo požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.; žalobkyně proto také zatím nepřestává být účastnicí tohoto řízení o dědictví [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 2431/2005, uveřejněném pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu