ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.264.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 264/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele Ing. M. H., zastoupeného advokátem, proti dlužníku 1) JUDr. J. M. a zástavnímu dlužníku 2) K. H. Z. P., zastoupenému advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1/2001, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 11 Cmo 361/2003-136, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
II. Zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10.11.2000, č.j. 12 Cm 584/99-58, vyloučil k samostatnému řízení „návrh žalobce (zástavního věřitele) Ing. M. H., bytem P., N. P. 2076, týkající se povolení prodeje nemovitosti ve vlastnictví druhého žalovaného (zástavního dlužníka), a to domu se stavební parcelou 123/2 v P., v H. ul., zapsaných na LV pro k. ú. a obec P., u Katastrálního úřadu v P. k uspokojení pohledávky žalobce (zástavního věřitele) pro částku 5,129.360,94 Kč“.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18.6.2002, č.j. 13 Cm 1/2001-79, „povolil prodej zástavy – nemovitostí zapsaných na LV pro k.ú. a obec P. vedeného u Katastrálního úřadu v P., a to konkrétně: domu se stavební parcelou 123/2 o výměře 180 m2 v H. ulici v P., které jsou ve vlastnictví žalovaného ad. 2) (zástavního dlužníka) – K. h. Z. P. k uspokojení pohledávky žalobce (zástavního věřitele) ve výši 5,129.360,94 Kč s 25-ti % úrokem od 1.11.1999 do zaplacení“; současně rozhodl, že „žalovaní (dlužník a zástavní dlužník) jsou povinni nahradit žalobci (zástavnímu věřiteli) náklady řízení ve výši 10.321,- Kč společně a nerozdílně“ a že „plněním jednoho ze žalovaných (dlužníka a zástavního dlužníka) zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich“. Vycházel ze závěru, že „dlužník JUDr. J. M. uzavřel dne 14.7.1995 smlouvu o úvěru s K. b., a.s.“; že „k zajištění úvěru uzavřela K. b. a J. V. zástavní smlouvu téhož data za vedlejšího účastenství dlužníka“; že „na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Komerční bankou a.s. a žalobcem (zástavním věřitelem) pak vstupuje do práv Komerční banky žalobce (zástavní věřitel)“; že „celková pohledávka vůči dlužníku činí 5,129.360,94 Kč s přísl.“; že „tento dluh není dosud uhrazen“; že „zástavce J. V. na základě smlouvy o poskytnutí členského příspěvku uzavřené s K. h. Z. P. vnesl předmětné nemovitosti zatížené zástavním právem jako členský příspěvek do zmíněného občanského sdružení“; že „K. h. Z. P. je vlastníkem těchto nemovitostí“; že „zástavní právo k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 14.7.1995“; že „se jedná o platné smlouvy, rovněž v souladu s ustanovením §524 a násl. o.z.“; že „před soudem jedná za právnickou osobu statutární orgán – tedy předseda občanského sdružení“; že „nelze proto souhlasit s názorem žalovaného ad 2/ (zástavního dlužníka), že by se řízení měli účastnit všichni členové občanského sdružení“.
K odvolání zástavního dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2004, č.j. 11 Cmo 361/2003-136, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalovaný 2/ (zástavní dlužník) je povinen nahradit žalobci (zástavnímu věřiteli) náklady odvolacího řízení ve výši 4.697,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. K. Odvolací soud „se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně“ a „dodal“, že „v dané věci nejde o výkon rozhodnutí, nýbrž o zvláštní druh řízení, a to soudní prodej zástavy“; že proto „námitka, že nemovitosti slouží obživě řadě osob a je třeba je vyloučit z exekuce, je nedůvodná“; že „v dané věci zástavcem byla fyzická osoba J. V., který vlastnického práva k nemovitostem později pozbyl, neboť je nejprve jako vlastník zatížil zástavním právem, a poté smluvně převedl na občanské sdružení – zástavního dlužníka, jehož je statutárním orgánem, jako poskytnutí členského příspěvku“; že „zástavní smlouva uzavřená k zajištění nikoli zanedbatelného úvěru poskytnutého žalovanému 1/ (dlužníku), je platná“; že „žádná okolnost, způsobilá založit neplatnost této smlouvy, nebyla až do tohoto odvolacího řízení tvrzena a nebyla ani prokázána“; že „žaloba o neplatnost této zástavní smlouvy (event. ostatních smluv např. úvěrové), nebyla po dobu devíti let podána“; že „v řízení zahájeném původně u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 14.5.1999 pod sp. zn. 12 Cm 584/99 zástavní dlužník uváděl, že „chtěl odkoupit pohledávku od K. b., že mu však nebylo vyhověno“, a že „nemovitostí je pohledávka zajištěna trvale a dobře“; že „tvrzení statutárního orgánu žalovaného 2/ (zástavního dlužníka), že byl tak opilý, že nevěděl, co podepisuje, soud považuje za účelové, dodatečně zkonstruované ve snaze zamezit prodeji zástavy, neboť nemovitost slouží k podnikání v nemalém rozsahu“; že „v domě se provozuje drogerie, restaurace a noční klub s hernou“; že „pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.1.2001, č.j. 12 Cm 584/99-61, bylo žalovanému 1/ (dlužníku) uloženo zaplatit žalobci (zástavnímu věřiteli) 5,129.360,94 Kč“ a že „tato částka, přestože úvěr byl poskytnut před velice dlouhou dobou (v roce 1995), nebyla zaplacena“; že „žaloba byla žalovanému 2/ (zástavnímu dlužníku) řádně doručena“; že „v průběhu řízení došlo na straně žalobce (zástavního věřitele) ze zákona k právnímu nástupnictví“; že „zástavní dlužník byl k jednání řádně předvolán a měl dostatek času k přípravě“; že „k jednání dne 18.6.2002 se dostavil pouze žalovaný 1/ (dlužník), který uvedl, že se ve věci nehodlá vyjádřit“; že „zástavní dlužník se k jednání nedostavil, o odročení nežádal a v dopise ze dne 17.5.2002 sdělil mimo jiné soudu, že nemůže sedět na zadku doma celé léto kvůli požadavkům pana H.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „v řízení bylo prokázáno splnění zákonných předpokladů pro soudní prodej zástavy“; že „zajištěná pohledávka byla bezpečně doložena, zástavní právo k zástavě rovněž, stejně tak jako zástavní dlužník“; že „další důkazy není třeba provádět, představovaly by pouze další prodloužení i tak již déletrvajícího řízení a pro posouzení věci jsou právně nerozhodné“; že „není dán žádný důvod pro provádění znaleckého posudku o tvrzeném vlivu opilosti statutárního orgánu žalovaného 2/ (zástavního dlužníka) na uzavření zástavní smlouvy, stejně tak jako o duševním stavu žalovaného 1/ (dlužníka), který spor ponechává bez povšimnutí“; že „ani námitka promlčení uplatněná v závěru odvolacího jednání není důvodná se zřetelem k ustanovení §100 odst. 2 věta třetí, §110 odst. 1 věta první obč. zák.“; že „zajištěná pohledávka – úvěr – byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu s lhůtou plnění do 15.2.2001“; že „zástavní právo se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá, že „je vadou řízení, že jako se statutárním orgánem druhého žalovaného (zástavního dlužníka) bylo jednáno s p. J. V. jako s předsedou druhého žalovaného (zástavního dlužníka), tj. K. h. Z. P.“; že „funkční období jmenovaného však, podobně jako funkční období předsednictva K. h. Z. P., skončilo ve smyslu platných stanov nejpozději v roce 2002“ a že „všechny úkony po tomto datu, které směřovaly vůči druhému žalovanému (zástavnímu dlužníku), nejsou procesně účinné“; že „soud by se měl zabývat i tím, zda smlouva o poskytnutí členského příspěvku převodem nemovitostí ze dne 26.8.1998, na základě které nemovitosti přešly z p. J. V., jako fyzické osoby, na občanské sdružení, je neplatná z hlediska kolize zájmu, když tuto smlouvu za nabyvatele podepsala stejná osoba, byť jako statutární orgán“; že „pokud by tato smlouva platná nebyla, pak řízení u Krajského soudu v Č. Budějovicích trpí další vadou, která spočívá v nedostatku pasivní legitimace“; že „v řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že napadl žalobou u OS v P. platnost zástavní smlouvy, když v usnesení Vrchního soudu v Praze se naopak uvádí, že nebylo zjištěno, že by druhý žalovaný (zástavní dlužník) tuto zástavní smlouvu zpochybňoval“; že „nebylo přihlédnuto k tomu, že ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce, tj. ke K. bance projevil vůli k úhradě dlužné částky“.
Zástavní věřitel uvedl, že „nejde o rozhodnutí, které může mít po právní stránce zásadní význam, pro který by bylo možno dovolání připustit“, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Zástavní dlužník dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).
Dovolatel v dovolání namítá, že „je vadou řízení, že jako se statutárním orgánem druhého žalovaného (zástavního dlužníka) bylo jednáno s p. J. V. jako s předsedou druhého žalovaného (zástavního dlužníka), tj. K. h. Z. P.“; že „funkční období jmenovaného však, podobně jako funkční období předsednictva K. h. Z. P., skončilo ve smyslu platných stanov nejpozději v roce 2002“ a že „všechny úkony po tomto datu, které směřovaly vůči druhému žalovanému (zástavnímu dlužníku), nejsou procesně účinné“; že „soud by se měl zabývat i tím, zda smlouva o poskytnutí členského příspěvku převodem nemovitostí ze dne 26.8.1998, na základě které nemovitosti přešly z p. J. V., jako fyzické osoby, na občanské sdružení, je neplatná z hlediska kolize zájmu, když tuto smlouvu za nabyvatele podepsala stejná osoba, byť jako statutární orgán“; že „pokud by tato smlouva platná nebyla, pak řízení u Krajského soudu v Č. Budějovicích trpí další vadou, která spočívá v nedostatku pasivní legitimace“; že „v řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že napadl žalobou u OS v Písku platnost zástavní smlouvy, když v usnesení Vrchního soudu v Praze se naopak uvádí, že nebylo zjištěno, že by druhý žalovaný (zástavní dlužník) tuto zástavní smlouvu zpochybňoval“; že „nebylo přihlédnuto k tomu, že ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce, tj. ke K. b. projevil vůli k úhradě dlužné částky“.
K žádné z těchto námitek, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., eventuálně podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému usnesení dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemůže být – jak uvedeno výše – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce.
Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavnímu věřiteli v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč (srov. ustanovení §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání zástavního dlužníka bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby zástavnímu věřiteli tyto náklady nahradil. Zástavní dlužník je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Jiným účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu