ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2685.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2685/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o 203.291,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 50/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2006, č.j. 16 Co 465/2005-105, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce) zaplatil 203.291,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14.6.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od roku 1983 jako horník v čelbě (zástupce směnového předáka) a že dne 19.2.1998 utrpěl pracovní úraz. Protože pro následky úrazu se stal trvale nezpůsobilým pro výkon dosavadní práce a od 1.10.1998 byl převeden na pomocnou práci opraváře v dole, přísluší mu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 19/1991 Sb. odstupné ve výši jednonásobku průměrného výdělku, který činil 18.481,- Kč. Vzhledem k tomu, že dne 28.8.2000 došlo mezi účastníky k rozvázání pracovního poměru dohodou „ze zdravotních důvodů pro následky pracovního úrazu“, náleží žalobci podle jeho názoru rovněž odstupné ve výši 10-ti násobku průměrného výdělku před prvním převedením, tj. celkem 184.810,- Kč.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2.9.2005, č.j. 26 C 50/2002-85 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 18.481,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14.6.2002 do zaplacení, „ve zbytku požadavek žalobce na zaplacení částky 184.810,- Kč s úroky z prodlení“ zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků ani státu „se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“, že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku 740,- Kč a že „ustanovené právní zástupkyni žalobce se přiznává odměna za zastupování ve výši 32.186,25 Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce byl převeden na jinou práci v dole „z důvodu dlouhodobé nezpůsobilosti k dosavadní práci pro pracovní úraz“, náleží mu podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) a §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 19/1991 Sb., ve znění účinném do 30.11.2003, odstupné ve výši průměrného výdělku, tj. 18.481,- Kč. Zabývaje se dále požadavkem žalobce na odstupné ve výši 10-ti násobku průměrného výdělku soud prvního stupně zdůraznil, že pro vznik tohoto nároku poskytovaného podle ustanovení §5 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 19/1991 Sb. je rozhodující, zda žalobce rozvázal pracovní poměr se žalovaným v důsledku toho, že se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce. Protože však „v řízení bylo prokázáno“, že žalobce rozvázal pracovní poměr dohodu „na vlastní žádost, a tedy nikoliv ze zdravotních důvodů“, není nárok žalobce na další odstupné opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.1.2006, č.j. 16 Co 465/2005-105 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou vyhovujícího výroku o věci samé, který nebyl odvoláním napaden) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z výsledků doplněného dokazování odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce „zcela svobodně a dobrovolně“ dne 28.8.2000 „na základě vlastnoručně sepsané žádosti“ požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 28.8.2000 „z osobních důvodů“, jeho žádosti bylo vyhověno a pracovní poměr účastníků skončil dne 28.8.2000. Podle názoru odvolacího soudu „nelze akceptovat námitku žalobce, že se tak stalo omylem“ či „pod nátlakem“, když v této souvislosti „nelze přehlédnout“ podání žalobce ze dne 27.8.2001, ve kterém „sám vysvětluje důvod rozvázání pracovního poměru, a to ten, že mu bylo doporučeno posudkovou lékařkou OSSZ ukončení pracovního poměru s tím, že mu bude přiznán invalidní důchod“. I když žalobce v průběhu odvolacího řízení doplnil svá žalobní tvrzení tak, že požaduje náhradu škody způsobené nesprávným poučením zaměstnance žalovaného o právních důsledcích skončení jeho pracovního poměru na vlastní žádost, nebylo možno za daného skutkového stavu dospět ani k závěru, že by žalovaný porušením své právní povinnosti způsobil žalobci škodu tím, že mu nebylo přiznáno odstupné. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku žalobce na zaplacení 184.810,- Kč jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Zásadní právní význam napadeného rozsudku „spatřoval v tom, že soudy neposoudily dostatečně otázku důvodu rozvázání pracovního poměru“, neboť podle jeho názoru „ze všech souvislostí vyplývá, že jediným důvodem rozvázání pracovního poměru byly důvody zdravotní, a to nezpůsobilost žalobce k výkonu dosavadní práce“. Zdůraznil, že v době rozvázání pracovního poměru nevěděl, že ho může rozvázání pracovního poměru na vlastní žádost poškodit, protože ho pracovník personálního oddělení ubezpečil, že to na jeho nároky nebude mít vliv. Žalobce, „jakožto právní laik, důvěřoval slovům personálního pracovníka“ a byl tak „uveden v omyl, a to v omyl podstatný“, protože jinak by nikdy nepožádal o skončení pracovního poměru. Bylo by to „i v rozporu s logikou jeho chování, když se žalovaným již vedl soudní spor o důvod nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce, aby dobrovolně rozvazoval pracovní poměr a ztratil tím všechny své nároky, o které usiloval“. Odvolací soud však „uvěřil výpovědi vyslechnutého svědka personalisty V. P., ačkoli se jednalo o osobu, která byla přímo odpovědná za nesprávné poučení žalobce“, a nezabýval se ani „otázkou nátlaku, který byl na žalobce činěn, aby požádal o rozvázání pracovního poměru“, ani jinými „časovými a logickými souvislostmi svědčícími ve prospěch žalobce“ (např. tím, že došlo k antedatování žádosti o ukončení pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru). V době skončení pracovního poměru – jak dovolatel zdůraznil - žalovaný věděl, že žalobce není schopen výkonu práce ze zdravotních důvodů, „ale přesto mu řekl, že mu hrozí okamžité zrušení pracovního poměru“. Je přitom „pochopitelné, že pan P. před soudem neřekl, že hrozil žalobci okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť byl na věci osobně zainteresován“. Žalovaný tak ve vztahu k dovolateli „porušil svým jednáním ústavně zaručená základní práva, a to zejména právo na svobodnou volbu povolání, uspokojivé pracovní podmínky a rovnost v důstojnosti a právech“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že jej podává „z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ a poukazuje na „zásadní právní význam“ napadeného rozsudku, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „soud uvěřil výpovědi vyslechnutého svědka personalisty V. P., ačkoli se jednalo o osobu, která byla přímo odpovědná za nesprávné poučení žalobce“, a že „je pochopitelné, že pan P. před soudem neřekl, že hrozil žalobci okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť byl na věci osobně zainteresován“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny „časové a logické souvislosti svědčící ve prospěch žalobce“ (například, že „došlo k antedatování žádosti o ukončení pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru“). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že žalobce „zcela svobodně a dobrovolně“ dne 28.8.2000 „na základě vlastnoručně sepsané žádosti“ požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 28.8.2000 „z osobních důvodů“, že „žádosti bylo vyhověno“ a pracovní poměr účastníků tak byl rozvázán dohodou „na vlastní žádost žalobce, nikoliv ze zdravotních důvodů“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného „uveden v omyl“ a že byl na něj „činěn nátlak, aby požádal o rozvázání pracovního poměru“, a že „jediným důvodem rozvázání pracovního poměru byly důvody zdravotní, a to nezpůsobilost žalobce k výkonu dosavadní práce“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku na peněžité plnění ve výši 184.810,- Kč. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu