ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2689.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2689/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. H., zastoupenému advokátem, 2) K. b., a.s., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 285/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. ledna 2005, č. j. 60 Co 196/2004-248, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne 18.12.2001 (doplněnou podáními ze dne 19.4.2002, 8.7.2002, 30.9.2003 a 18.12.2003) se žalobce domáhal určení, že „u nemovitostí 1. na souboru staveb a pozemků provozu pily H. p. H: stavba – průmyslový objekt č.p. 74 se st. p. 101, garáž se st. p. 120, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 136/1, 136/8, 136/10, 138/2, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 49 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., 2. na souboru pozemků provozu pily H. p. H: jako manipulační plochy – ost. plocha, p. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, orná půda p. č. 142/2 se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 332 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., 3. na souboru staveb a pozemků provozu pily H. p. H: průmyslový objekt se st. p. č. 101/1, průmyslový objekt se st. p. č. 102/2, průmyslový objekt se st. p. č. 103, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 318/1, 319, 320, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. B., zapsáno na LV č. 219 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., zástavní právo není“. Uvedl, že „dne 20.12.1994 byla uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem, a to mezi K. b., a.s. zastoupenou ing. M. V., náměstkyní ředitele pobočky v K., jako zástavním věřitelem, a na straně druhé dlužníkem P. H. p. H., spol. s r.o., zast. jednatelem společnosti A. S., s nímž byla uzavřena smlouva o úvěru na částku 1.600.000,- Kč, se splatností k 20.12.1998“; že „dále byla uzavřena dohoda se zástavci A. S., E. Š., L. S., A. S., a J. S., kteří k zajištění pohledávky zastavili tyto nemovitosti: soubor staveb a pozemků provozu P. H. p. H., spol. s r.o., stavba – průmyslový objekt č.p. 74 se st.p. 101, garáž se st. p. 120, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 136/1, 136/8, 136/10, 138/2, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 49 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.; soubor pozemků provozu P. H. p. H., spol. s r.o. jako manipulační plochy – ost. plocha, p. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, orná půda p. č. 142/2 se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 332 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., soubor staveb a pozemků provozu P. H. p. H., spol. s r.o. průmyslový objekt se st. p. č. 101/1, průmyslový objekt se st. p. č. 102/2, průmyslový objekt se st. p. č. 103, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 318/1, 319, 320, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. B., zapsáno na LV č. 219 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.“; že „vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu K. dne 27.12.1994, č.j. V2 1629/94“; že „žalobce nesouhlasil s podmínkami kladenými bankou, a to ještě před uzavřením smlouvy, především z důvodů, že hodnota zástavy značně převyšuje hodnotu peněžitého úvěru“; že „banka si však podmínila k zajištění dluhu veškeré nemovitosti, tak, jak jsou ve smlouvě uvedeny, jinak, že úvěr neposkytne“; že „zástavní věřitel KB a.s. K. smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřel s občanem L. H., prodal pohledávku ze smlouvy o úvěru výše cit. smlouvy zástavní“; že „dále byla uzavřena kupní smlouva mezi A. S., E. Š. (zástavní dlužníci), jako prodávajícími, a kupujícími S. a P. H., a předmětem kupní smlouvy byly právě nemovitosti dříve zastavené výše uvedenou smlouvou zástavní“; že „jmenovaná kupní smlouva nabyla právních účinků dnem 22.3.2001, tj. den na to, kdy byla uzavřena kupní smlouva“; že „P. a S. H. (syn a snacha postupníka pohledávky L. H.) provedli vyklizení jimi zakoupených nemovitostí, které byly stěžejními výrobními objekty dřevařského závodu“; že „veškeré strojní zařízení, el. rozvody a další technické vybavení, byly během jednoho měsíce jimi zdemolovány“; že „prezentující se škoda v tento okamžik znamenala definitivní konec tohoto výrobního závodu“; že „zástavní věřitel (žalovaný) byl uvědoměn žalobcem, že plnění pohledávky se stalo nemožným“; že „zástavní smlouva byla uzavřena s dřívějším zástavním věřitelem KB a.s. K. za nápadně nevýhodných podmínek, což sám obsah smlouvy dokazuje“; že „tyto nevýhodné podmínky museli zástavci strpět, neboť v době předávání majetku státem nefungoval žádný projekt na podporu malého a středního podnikání a takový projekt nefunguje doposud“; že „sama zástavní smlouva byla uzavřena žalobcem a jeho společníky za zcela jiných podmínek, co se týče rozsahu a hodnoty zastavěných věcí, než v jaké podobě je smlouva zástavní v současnosti“; že „zástavní věřitel nemůže tyto smluvní podmínky v žádném případě měnit, což v konkrétním případě je prezentováno tím, že věřitel odstranil podstatnou hodnotu a části zastavených věcí ve svůj prospěch“; že „ve smlouvě zástavní jsou výslovně uvedeny nemovitosti tvořící zástavu, a to nemovitosti zapsané na LV č. 49 k.ú. H. p/H zapsaných u katastrálního úřadu v K. pobočka H.“; že „v současnosti hodnotu zástavy však netvoří, což jde v neprospěch žalobce“; že „o těchto podstatných změnách v dohodě o zástavě, zástavní věřitel – původně KB a.s. K. (jako postupitel), ani současný zástavní věřitel L. H. (coby postupník), do současné doby žalobce o ničem neuvědomil“; že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že „majetek uvedený v příloze č. 2 Úvěrové smlouvy č. byl zahrnut do konkurzní podstaty úpadce P. H. p. H., spol. s r.o. v likvidaci a hrozí poškození zástavních dlužníků velkého rozsahu“; že „bez určení, zda tu zástavní právo je či není, se nelze domáhat změny v katastrálním řízení o výmaz zástavního práva a tím, je jeho právní postavení nejisté“; že „porušením bodu 4 zástavní smlouvy k nemovitostem příloha č. ze dne 20.12.1994, kdy KB jako úvěrový a zástavní věřitel nedodržel ujednání o ceně zástavy a v rozporu s ustanovením §526 odst. 1 a ustanovením §528 odst. 1 OZ nepodal postupitel zprávu osobě (žalobci), která zajištění závazku poskytla, a tak ji bylo znemožněno podat námitky proti pohledávce“.
Okresní soud v Kroměříži k návrhu žalobce usnesením ze dne 10.6.2003, č.j. 6 C 285/2001-111, připustil, „aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila K. b., a.s.“ Rozsudkem ze dne 30.4.2004, č.j. 6 C 285/2001-154, pak tento soud žalobu zamítl; uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 13.860,50 Kč k rukám advokáta a rozhodl, že žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Vycházel ze závěru, že „zástavní smlouva byla uzavřena dne 19.12.1994 mezi žalovaným 2), jako zástavním věřitelem, a A. S., E. Š., A. S., L. S. a žalobcem, jako zástavci, přičemž se týká předmětných nemovitostí“; že „na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21.3.2001 mezi A. S. a E. Š., jako prodávajícími, a žalovaným 1) a S. H., jako kupujícími, se žalovaný 1) a S. H. stali vlastníky nemovitostí zapsaných na LV 49 pro okres K., kat. území H. p. H., obec B. p. H. u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště H.“; že „pozemky parc. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, ostatní plocha, manipulační plocha a pozemek parc. č. 142/2 orná plocha, jsou zapsány v katastru nemovitostí pro okres K., kat. území H. p. H., obec B. p. H. na LV 157“; že „vlastníkem těchto pozemků je K., spol. s r.o.“; že „vlastnické právo k těmto pozemkům nabyla výše uvedená právnická osoba na základě kupních smluv“; že „omezení vlastnického práva k těmto pozemkům není ve výpisu uvedeno“; že „na LV 219 jsou zapsány průmyslový objekt ze st. p. č. 101/1, průmyslový objekt ze st. p. č. 102/2, průmyslový objekt ze st. p. č. 103 a dále pozemky p. č. 318/1 ostatní plocha, manipulační plocha, p. č. 319 ostatní plocha, manipulační plocha a p.č. 320 ostatní plocha, manipulační plocha“; že „vlastníkem těchto pozemků je žalovaný 1)“; že „vlastnictví k těmto pozemkům nabyl na základě dražby“; že „omezení vlastnického práva k těmto pozemkům není rovněž ve výpise z katastru nemovitostí uvedeno“; že „na LV 332 pro okres K., obec B. p. H., kat. území H. p. H. se nenacházejí pozemky parc. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2 ostatní plocha, manipulační plocha a parc. č. 142/2 orná plocha“; že „na uvedeném LV je veden pouze pozemek parc. č. st. 149/1 o výměře 782 m2 zastavěná plocha a nádvoří, který není uváděn v žalobním návrhu“; že „na určení toho, že zástavní právo ke všem shora uvedeným nemovitostem není, není dán naléhavý právní zájem žalobce, když skutečnost, že toto zástavní právo není, lze zjistit z výpisu z katastru nemovitostí pro Z. k., katastrální pracoviště H.“; že „skutečnost, že toto zástavní právo ke všem předmětným nemovitostem není, není ani nikým zpochybňováno“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté co usneseními ze dne 20.1.2005, č.j. 60 Co 196/2004-225, a ze dne 26.1.2005, č.j. 60 Co 196/2004-244, připustil „změnu žaloby“, rozsudkem ze dne 26.1.2005, č.j. 60 Co 196/2004-248, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, „kterou se žalobce domáhal určení, že u nemovitostí 1) na souboru staveb a pozemků provozu p. H. p. H. stavba – průmyslový objekt č.p. 74 se st.p. 101, garáž se st. p. 120, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 136/1, 136/8, 136/10, 138/2, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H., zapsáno na LV č. 49 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.; 2) na souboru pozemků provozu p. H. p. H. - jako manipulační plochy – ost. plocha, p. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, orná půda p. č. 142/2 se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 332 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.; 3) na souboru staveb a pozemků provozu p. H. p. H. - průmyslový objekt se st. p. č. 101/1, průmyslový objekt se st. p. č. 102/2, průmyslový objekt se st. p. č. 103, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 318/1, 319, 320, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. B., zapsáno na LV č. 219 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., zástavní právo zaniklo ke dni 7.6.2001“ zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23.785,50 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného 1)“ a že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 812,- Kč. Vycházel ze závěru, že „určení zániku zástavního práva by nemělo vliv na právní postavení žalobce a jeho možnost domoci se vlastnického práva k předmětným nemovitostem“; že „posouzení okamžiku zániku zástavního práva k předmětným nemovitostem je pouze řešením předběžné otázky, kterou je soud oprávněn posoudit (§135 o.s.ř.) v rámci rozhodnutí o žalobě o určení vlastnického práva nebo rozhodnutí speciální žaloby podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, o určení neplatnosti dražby (§24 odst. 3 a §48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb.), pokud byly předmětné nemovitosti vydraženy“; že „v takovém případě nemůže být dán naléhavý právní zájem na žalobě o určení spočívajícím v řešení pouze předběžné otázky“; že „pokud byly předmětné pozemky skutečně vydraženy podle zákona č. 26/2000 Sb., lze se domoci vlastnického práva k nemovitostem pouze speciální žalobou podle tohoto zákona a žaloba o určení zániku zástavního práva by neměla pro účastníky právního vztahu žádný význam a vzhledem k prekluzivní lhůtě (§24 odst. 4 a §48 odst. 4 zák. č. 26/2000 Sb.) pro uplatnění nároku by šlo o snahu obejít toto zákonné ustanovení“; že „uplatněná žaloba není podle §80 písm. c) o.s.ř. přípustná pro nedostatek naléhavého právního zájmu“; že „odvolací námitky žalobce, týkající se věci samé, nejsou pro věc podstatné, neboť, při zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, je vyloučeno, aby se soud zabýval hodnocením věci samé“. K námitce podjatosti soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že „považuje tuto námitku za nedůvodnou“ a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 47 Nc 118/2002, že „postup soudce v řízení o projednávané věci není důvodem vyloučení soudce (§14 odst. 4 o.s.ř.)“ a že „žádný jiný důvod vyloučení nebyl shledán“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „řízení před soudem prvního stupně – a následně i řízení před soudem druhého stupně – je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci“; že „tuto vadu spatřuje v nesprávném postupu soudu prvního stupně vůči katastru nemovitostí, kdy soud prvního stupně svým postupem způsobil neexistenci příslušného záznamu v katastru nemovitostí o vedeném sporu u dotčených nemovitostí“; že „v důsledku tohoto postupu soudu prvého stupně nebyly nemovitosti, u nichž byla neexistence zástavního práva žalována včas, v katastru označeny a následně došlo k tomu, že byly vydraženy v rámci konkurzního řízení“; že „tato vada řízení dle jeho názoru měla vliv na rozhodování soudu a soud mohl být při svém rozhodování ovlivněn touto skutečností“; že „proto vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce a tato námitka – i když byla odvolacím soudem zamítnuta – dále trvá“; že „řízení před soudem prvního stupně bylo ovlivněno nesprávným postupem soudu vůči katastru nemovitostí v případě podané žaloby“; že „o podané žalobě neměl rozhodovat žádný ze soudců Okresního soudu v K., ale věc měla být delegována jinému soudu“; že „je pouze jedním ze spoluvlastníků nemovitostí, které byly zástavním právem dotčeny“; že „usiloval svou žalobou o záchranu rodinného podniku, tj. o zachování vlastnictví k nemovitostem všech účastníků zástavní smlouvy“; že „podáním žaloby na určení vlastnictví jen jeho samotného by zamýšleného – a v podáních žalobce mnohokrát deklarovaného – záměru udržet rodinný podnik a nedopustit jeho devastaci, podle jeho názoru protiprávními kroky majícími oporu v napadeném zástavním právu, v žádném případě nedosáhl“; že „žalobou na určení, že zástavní právo k žalovanému datu neexistovalo, by otevřel možnost k jednání i ostatních spoluvlastníků či výlučných vlastníků a k zabránění protiprávního komplotu při rozprodeji jejich majetku“; že naléhavý právní zájem „byl prokázán samotným obsahem jeho podání, jeho účastnickou výpovědí i všemi listinami založenými ve spise“; že „prokázal existenci svého naléhavého právního zájmu na podané žalobě, tj. na určení neexistence zástavního práva ke specifikovaným nemovitostem k žalovanému datu“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Pro posouzení toho, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebo měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.2.1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, který byl uveřejněn pod č. 36 v Bulletinu býv. Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988). Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jen jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právních nástupců, právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupce, nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. Opačný názor by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká, ale i všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho výsledku - zbytečná. Řeší-li tedy soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako otázku předběžnou, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Protože odvolací soud v daném případě při posouzení otázky, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aplikoval i interpretoval ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.
Na místě je zdůraznit, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že posuzované zástavní právo předmětné nemovitosti v současnosti nezatěžuje a že žalobce v katastru nemovitostí není zapsán jako vlastník těchto nemovitostí. Posouzení otázky, zda byly předmětné nemovitosti zatíženy sporným zástavním právem, případně otázky, kdy toto zástavní právo zaniklo, může za těchto okolností mít pouze povahu řešení předběžné otázky ve vztahu k závěru o vlastnickém či jiném právu k předmětným nemovitostem, a to samozřejmě – jak výše vysvětleno - ve sporu vedeném mezi aktivně i pasívně věcně legitimovanými účastníky řízení.
Žalobce v dovolání také namítá, že „vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce a tato námitka – i když byla odvolacím soudem zamítnuta – dále trvá“; že „řízení před soudem prvního stupně bylo ovlivněno nesprávným postupem soudu vůči katastru nemovitostí v případě podané žaloby“; že „o podané žalobě neměl rozhodovat žádný ze soudců Okresního soudu v K., ale věc měla být delegována jinému soudu“.
Žalobce tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuálně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. H., zastoupenému advokátem, 2) K. b., a.s., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 285/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. ledna 2005, č. j. 60 Co 196/2004-248, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne 18.12.2001 (doplněnou podáními ze dne 19.4.2002, 8.7.2002, 30.9.2003 a 18.12.2003) se žalobce domáhal určení, že „u nemovitostí 1. na souboru staveb a pozemků provozu pily H. p. H: stavba – průmyslový objekt č.p. 74 se st. p. 101, garáž se st. p. 120, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 136/1, 136/8, 136/10, 138/2, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 49 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., 2. na souboru pozemků provozu pily H. p. H: jako manipulační plochy – ost. plocha, p. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, orná půda p. č. 142/2 se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 332 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., 3. na souboru staveb a pozemků provozu pily H. p. H: průmyslový objekt se st. p. č. 101/1, průmyslový objekt se st. p. č. 102/2, průmyslový objekt se st. p. č. 103, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 318/1, 319, 320, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. B., zapsáno na LV č. 219 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., zástavní právo není“. Uvedl, že „dne 20.12.1994 byla uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem, a to mezi K. b., a.s. zastoupenou ing. M. V., náměstkyní ředitele pobočky v K., jako zástavním věřitelem, a na straně druhé dlužníkem P. H. p. H., spol. s r.o., zast. jednatelem společnosti A. S., s nímž byla uzavřena smlouva o úvěru na částku 1.600.000,- Kč, se splatností k 20.12.1998“; že „dále byla uzavřena dohoda se zástavci A. S., E. Š., L. S., A. S., a J. S., kteří k zajištění pohledávky zastavili tyto nemovitosti: soubor staveb a pozemků provozu P. H. p. H., spol. s r.o., stavba – průmyslový objekt č.p. 74 se st.p. 101, garáž se st. p. 120, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 136/1, 136/8, 136/10, 138/2, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 49 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.; soubor pozemků provozu P. H. p. H., spol. s r.o. jako manipulační plochy – ost. plocha, p. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, orná půda p. č. 142/2 se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 332 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., soubor staveb a pozemků provozu P. H. p. H., spol. s r.o. průmyslový objekt se st. p. č. 101/1, průmyslový objekt se st. p. č. 102/2, průmyslový objekt se st. p. č. 103, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 318/1, 319, 320, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. B., zapsáno na LV č. 219 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.“; že „vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu K. dne 27.12.1994, č.j. V2 1629/94“; že „žalobce nesouhlasil s podmínkami kladenými bankou, a to ještě před uzavřením smlouvy, především z důvodů, že hodnota zástavy značně převyšuje hodnotu peněžitého úvěru“; že „banka si však podmínila k zajištění dluhu veškeré nemovitosti, tak, jak jsou ve smlouvě uvedeny, jinak, že úvěr neposkytne“; že „zástavní věřitel KB a.s. K. smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřel s občanem L. H., prodal pohledávku ze smlouvy o úvěru výše cit. smlouvy zástavní“; že „dále byla uzavřena kupní smlouva mezi A. S., E. Š. (zástavní dlužníci), jako prodávajícími, a kupujícími S. a P. H., a předmětem kupní smlouvy byly právě nemovitosti dříve zastavené výše uvedenou smlouvou zástavní“; že „jmenovaná kupní smlouva nabyla právních účinků dnem 22.3.2001, tj. den na to, kdy byla uzavřena kupní smlouva“; že „P. a S. H. (syn a snacha postupníka pohledávky L. H.) provedli vyklizení jimi zakoupených nemovitostí, které byly stěžejními výrobními objekty dřevařského závodu“; že „veškeré strojní zařízení, el. rozvody a další technické vybavení, byly během jednoho měsíce jimi zdemolovány“; že „prezentující se škoda v tento okamžik znamenala definitivní konec tohoto výrobního závodu“; že „zástavní věřitel (žalovaný) byl uvědoměn žalobcem, že plnění pohledávky se stalo nemožným“; že „zástavní smlouva byla uzavřena s dřívějším zástavním věřitelem KB a.s. K. za nápadně nevýhodných podmínek, což sám obsah smlouvy dokazuje“; že „tyto nevýhodné podmínky museli zástavci strpět, neboť v době předávání majetku státem nefungoval žádný projekt na podporu malého a středního podnikání a takový projekt nefunguje doposud“; že „sama zástavní smlouva byla uzavřena žalobcem a jeho společníky za zcela jiných podmínek, co se týče rozsahu a hodnoty zastavěných věcí, než v jaké podobě je smlouva zástavní v současnosti“; že „zástavní věřitel nemůže tyto smluvní podmínky v žádném případě měnit, což v konkrétním případě je prezentováno tím, že věřitel odstranil podstatnou hodnotu a části zastavených věcí ve svůj prospěch“; že „ve smlouvě zástavní jsou výslovně uvedeny nemovitosti tvořící zástavu, a to nemovitosti zapsané na LV č. 49 k.ú. H. p/H zapsaných u katastrálního úřadu v K. pobočka H.“; že „v současnosti hodnotu zástavy však netvoří, což jde v neprospěch žalobce“; že „o těchto podstatných změnách v dohodě o zástavě, zástavní věřitel – původně KB a.s. K. (jako postupitel), ani současný zástavní věřitel L. H. (coby postupník), do současné doby žalobce o ničem neuvědomil“; že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že „majetek uvedený v příloze č. 2 Úvěrové smlouvy č. byl zahrnut do konkurzní podstaty úpadce P. H. p. H., spol. s r.o. v likvidaci a hrozí poškození zástavních dlužníků velkého rozsahu“; že „bez určení, zda tu zástavní právo je či není, se nelze domáhat změny v katastrálním řízení o výmaz zástavního práva a tím, je jeho právní postavení nejisté“; že „porušením bodu 4 zástavní smlouvy k nemovitostem příloha č. ze dne 20.12.1994, kdy KB jako úvěrový a zástavní věřitel nedodržel ujednání o ceně zástavy a v rozporu s ustanovením §526 odst. 1 a ustanovením §528 odst. 1 OZ nepodal postupitel zprávu osobě (žalobci), která zajištění závazku poskytla, a tak ji bylo znemožněno podat námitky proti pohledávce“.
Okresní soud v Kroměříži k návrhu žalobce usnesením ze dne 10.6.2003, č.j. 6 C 285/2001-111, připustil, „aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila K. b., a.s.“ Rozsudkem ze dne 30.4.2004, č.j. 6 C 285/2001-154, pak tento soud žalobu zamítl; uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 13.860,50 Kč k rukám advokáta a rozhodl, že žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Vycházel ze závěru, že „zástavní smlouva byla uzavřena dne 19.12.1994 mezi žalovaným 2), jako zástavním věřitelem, a A. S., E. Š., A. S., L. S. a žalobcem, jako zástavci, přičemž se týká předmětných nemovitostí“; že „na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21.3.2001 mezi A. S. a E. Š., jako prodávajícími, a žalovaným 1) a S. H., jako kupujícími, se žalovaný 1) a S. H. stali vlastníky nemovitostí zapsaných na LV 49 pro okres K., kat. území H. p. H., obec B. p. H. u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště H.“; že „pozemky parc. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, ostatní plocha, manipulační plocha a pozemek parc. č. 142/2 orná plocha, jsou zapsány v katastru nemovitostí pro okres K., kat. území H. p. H., obec B. p. H. na LV 157“; že „vlastníkem těchto pozemků je K., spol. s r.o.“; že „vlastnické právo k těmto pozemkům nabyla výše uvedená právnická osoba na základě kupních smluv“; že „omezení vlastnického práva k těmto pozemkům není ve výpisu uvedeno“; že „na LV 219 jsou zapsány průmyslový objekt ze st. p. č. 101/1, průmyslový objekt ze st. p. č. 102/2, průmyslový objekt ze st. p. č. 103 a dále pozemky p. č. 318/1 ostatní plocha, manipulační plocha, p. č. 319 ostatní plocha, manipulační plocha a p.č. 320 ostatní plocha, manipulační plocha“; že „vlastníkem těchto pozemků je žalovaný 1)“; že „vlastnictví k těmto pozemkům nabyl na základě dražby“; že „omezení vlastnického práva k těmto pozemkům není rovněž ve výpise z katastru nemovitostí uvedeno“; že „na LV 332 pro okres K., obec B. p. H., kat. území H. p. H. se nenacházejí pozemky parc. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2 ostatní plocha, manipulační plocha a parc. č. 142/2 orná plocha“; že „na uvedeném LV je veden pouze pozemek parc. č. st. 149/1 o výměře 782 m2 zastavěná plocha a nádvoří, který není uváděn v žalobním návrhu“; že „na určení toho, že zástavní právo ke všem shora uvedeným nemovitostem není, není dán naléhavý právní zájem žalobce, když skutečnost, že toto zástavní právo není, lze zjistit z výpisu z katastru nemovitostí pro Z. k., katastrální pracoviště H.“; že „skutečnost, že toto zástavní právo ke všem předmětným nemovitostem není, není ani nikým zpochybňováno“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté co usneseními ze dne 20.1.2005, č.j. 60 Co 196/2004-225, a ze dne 26.1.2005, č.j. 60 Co 196/2004-244, připustil „změnu žaloby“, rozsudkem ze dne 26.1.2005, č.j. 60 Co 196/2004-248, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, „kterou se žalobce domáhal určení, že u nemovitostí 1) na souboru staveb a pozemků provozu p. H. p. H. stavba – průmyslový objekt č.p. 74 se st.p. 101, garáž se st. p. 120, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 136/1, 136/8, 136/10, 138/2, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H., zapsáno na LV č. 49 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.; 2) na souboru pozemků provozu p. H. p. H. - jako manipulační plochy – ost. plocha, p. č. 136/3, 136/6, 136/14, 138/3, 145/2, orná půda p. č. 142/2 se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. H. p. H, zapsáno na LV č. 332 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H.; 3) na souboru staveb a pozemků provozu p. H. p. H. - průmyslový objekt se st. p. č. 101/1, průmyslový objekt se st. p. č. 102/2, průmyslový objekt se st. p. č. 103, manipulační plochy – ost. pl. p. č. 318/1, 319, 320, se všemi součástmi a příslušenstvím dle specifikace ve znaleckém posudku pana ing. M. H. pod pořadovým číslem 731 ze dne 9.12.1994 v k.ú. B., zapsáno na LV č. 219 u Katastrálního úřadu K., pracoviště H., zástavní právo zaniklo ke dni 7.6.2001“ zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 23.785,50 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného 1)“ a že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 812,- Kč. Vycházel ze závěru, že „určení zániku zástavního práva by nemělo vliv na právní postavení žalobce a jeho možnost domoci se vlastnického práva k předmětným nemovitostem“; že „posouzení okamžiku zániku zástavního práva k předmětným nemovitostem je pouze řešením předběžné otázky, kterou je soud oprávněn posoudit (§135 o.s.ř.) v rámci rozhodnutí o žalobě o určení vlastnického práva nebo rozhodnutí speciální žaloby podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, o určení neplatnosti dražby (§24 odst. 3 a §48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb.), pokud byly předmětné nemovitosti vydraženy“; že „v takovém případě nemůže být dán naléhavý právní zájem na žalobě o určení spočívajícím v řešení pouze předběžné otázky“; že „pokud byly předmětné pozemky skutečně vydraženy podle zákona č. 26/2000 Sb., lze se domoci vlastnického práva k nemovitostem pouze speciální žalobou podle tohoto zákona a žaloba o určení zániku zástavního práva by neměla pro účastníky právního vztahu žádný význam a vzhledem k prekluzivní lhůtě (§24 odst. 4 a §48 odst. 4 zák. č. 26/2000 Sb.) pro uplatnění nároku by šlo o snahu obejít toto zákonné ustanovení“; že „uplatněná žaloba není podle §80 písm. c) o.s.ř. přípustná pro nedostatek naléhavého právního zájmu“; že „odvolací námitky žalobce, týkající se věci samé, nejsou pro věc podstatné, neboť, při zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, je vyloučeno, aby se soud zabýval hodnocením věci samé“. K námitce podjatosti soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že „považuje tuto námitku za nedůvodnou“ a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 47 Nc 118/2002, že „postup soudce v řízení o projednávané věci není důvodem vyloučení soudce (§14 odst. 4 o.s.ř.)“ a že „žádný jiný důvod vyloučení nebyl shledán“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „řízení před soudem prvního stupně – a následně i řízení před soudem druhého stupně – je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci“; že „tuto vadu spatřuje v nesprávném postupu soudu prvního stupně vůči katastru nemovitostí, kdy soud prvního stupně svým postupem způsobil neexistenci příslušného záznamu v katastru nemovitostí o vedeném sporu u dotčených nemovitostí“; že „v důsledku tohoto postupu soudu prvého stupně nebyly nemovitosti, u nichž byla neexistence zástavního práva žalována včas, v katastru označeny a následně došlo k tomu, že byly vydraženy v rámci konkurzního řízení“; že „tato vada řízení dle jeho názoru měla vliv na rozhodování soudu a soud mohl být při svém rozhodování ovlivněn touto skutečností“; že „proto vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce a tato námitka – i když byla odvolacím soudem zamítnuta – dále trvá“; že „řízení před soudem prvního stupně bylo ovlivněno nesprávným postupem soudu vůči katastru nemovitostí v případě podané žaloby“; že „o podané žalobě neměl rozhodovat žádný ze soudců Okresního soudu v K., ale věc měla být delegována jinému soudu“; že „je pouze jedním ze spoluvlastníků nemovitostí, které byly zástavním právem dotčeny“; že „usiloval svou žalobou o záchranu rodinného podniku, tj. o zachování vlastnictví k nemovitostem všech účastníků zástavní smlouvy“; že „podáním žaloby na určení vlastnictví jen jeho samotného by zamýšleného – a v podáních žalobce mnohokrát deklarovaného – záměru udržet rodinný podnik a nedopustit jeho devastaci, podle jeho názoru protiprávními kroky majícími oporu v napadeném zástavním právu, v žádném případě nedosáhl“; že „žalobou na určení, že zástavní právo k žalovanému datu neexistovalo, by otevřel možnost k jednání i ostatních spoluvlastníků či výlučných vlastníků a k zabránění protiprávního komplotu při rozprodeji jejich majetku“; že naléhavý právní zájem „byl prokázán samotným obsahem jeho podání, jeho účastnickou výpovědí i všemi listinami založenými ve spise“; že „prokázal existenci svého naléhavého právního zájmu na podané žalobě, tj. na určení neexistence zástavního práva ke specifikovaným nemovitostem k žalovanému datu“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Pro posouzení toho, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebo měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.2.1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, který byl uveřejněn pod č. 36 v Bulletinu býv. Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988). Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jen jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právních nástupců, právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupce, nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. Opačný názor by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká, ale i všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho výsledku - zbytečná. Řeší-li tedy soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako otázku předběžnou, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Protože odvolací soud v daném případě při posouzení otázky, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aplikoval i interpretoval ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.
Na místě je zdůraznit, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že posuzované zástavní právo předmětné nemovitosti v současnosti nezatěžuje a že žalobce v katastru nemovitostí není zapsán jako vlastník těchto nemovitostí. Posouzení otázky, zda byly předmětné nemovitosti zatíženy sporným zástavním právem, případně otázky, kdy toto zástavní právo zaniklo, může za těchto okolností mít pouze povahu řešení předběžné otázky ve vztahu k závěru o vlastnickém či jiném právu k předmětným nemovitostem, a to samozřejmě – jak výše vysvětleno - ve sporu vedeném mezi aktivně i pasívně věcně legitimovanými účastníky řízení.
Žalobce v dovolání také namítá, že „vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce a tato námitka – i když byla odvolacím soudem zamítnuta – dále trvá“; že „řízení před soudem prvního stupně bylo ovlivněno nesprávným postupem soudu vůči katastru nemovitostí v případě podané žaloby“; že „o podané žalobě neměl rozhodovat žádný ze soudců Okresního soudu v K., ale věc měla být delegována jinému soudu“.
Žalobce tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuálně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu