ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2713.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2713/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně VHC – h., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované GE M. B., a. s., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 217/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2006, č. j. 10 Co 187/2005-54, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Domažlicích dne 4.11.2004 se žalobkyně domáhala určení, že „k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví pro obec a katastrální území K. p. Č., okres D., a to stavbě objekt bydlení v části obce K. p. Č. na pozemku parc. č. 399, pozemku parc. č. st. 399 o výměře 295 m2 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 1767 o výměře 465 m2 ostatní plocha staveniště, není na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 6.9.1995, uzavřené mezi společností A. P., a.s., jako zástavním věřitelem a VHC – i. v.o.s., jako zástavcem, podle které povolil Katastrální úřad v D. vklad práva rozhodnutím ze dne 20.10.1995, č.j. V2-1290/95, s právními účinky vkladu práva ke dni 25.9.1995, zástavní právo“. Uvedla, že je vlastníkem shora uvedených nemovitostí; že „její právní předchůdce, zaniklá společnost VHC – i. v.o.s., uzavřela jako zástavce dne 6.9.1995 se společností A. P., a. s., jako zástavním věřitelem, smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti“; že „Katastrální úřad v D. rozhodnutím ze dne 20.10.1995 povolil vklad zástavního práva s právními účinky ke dni 25.9.1995“; že „tímto zástavním právem se měl zajišťovat úvěr ve výši 5,000.000,- Kč poskytnutý A. P., a. s. dlužníku VHC – statek B., s.r.o., a to podle smlouvy o úvěru ze dne 18.4.1995, že „na základě Kupní smlouvy o prodeji a koupi N. A. ze dne 22.6.1998 přešla pohledávka z této úvěrové smlouvy jako součást podniku A. P. na žalovanou“; že „má právní zájem na určení neexistence tohoto zástavního práva, aby mohl katastrální úřad vymazat údaj o zapsaném zástavním právu“; že „usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30.3.2000, sp. zn. 27 K 23/2000, byl na majetek dlužníka VHC – statek B., s.r.o. prohlášen konkurs“; že „usnesením ze dne 1.2.2002, č. j. 27 K 23/2000-176, byl konkurs po zrušení rozvrhového usnesení zrušen“; že „společnost VHC – statek B., s.r.o. byla zrušena (§68 odst. 3 písm. f/ obch. zák.) a následně dne 28.5.2003 vymazána z obchodního rejstříku“; že „zánikem této společnosti jako dlužníka, a to bez nástupce, došlo i k zániku dluhu této společnosti podle smlouvy o úvěru, a tím i k zániku zástavního práva (§170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), pokud by snad předtím platně vzniklo“; že „zástavní smlouva neobsahuje určité a tudíž ani platné ujednání, kterým by bylo založeno zástavní právo k objektu bydlení č. p. 249 na pozemku parc. č. st. 399 v k.ú. K. p. Č., část obce K. p. Č.“; že „pro tuto stavbu nebylo zástavní právo zřízeno“; že „v zástavní smlouvě není uveden ani pozemek stavební parcela č. 399 v k. ú. K. p. Č.“; že „v předmětném katastrálním území existuje dvojí číselná řada označování pozemků (odděleně pro pozemkové a stavební parcely)“; že, „pokud se ve smlouvě uvádí parcela č. 399, nejedná se v režimu dvojí číselné řady o stavební parcelu č. 399, ale o jinou, pozemkovou parcelu č. 399, což není parcela uváděná na LV “; že „zástavní smlouva v čl. VI. zmocňuje zástavního věřitele k prodeji“; že „smlouva tímto obchází zákon, a je proto neplatná (§39 obč. zák.)“; že „zástavní smlouva není dostatečně určitá (§37 odst. 1 obč. zák.), a tedy neplatná, protože neobsahuje přesnou a podrobnou úpravu podmínek prodeje zástavy“.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 6.1.2005, č. j. 3 C 217/2004-25, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky žalované vůči dlužníku společnosti VHC – statek B. s.r.o. a vzniklo na základě smlouvy o úvěru ze dne 18.4.1995“; že „zánikem obligačního dlužníka po provedení konkursu zástavní právo nezaniklo“; že „v dané věci se nejedná o žádný případ podle ustanovení §170 odst. 1 obč. zák“.; že „podle §170 odst. 2 promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká“; že „v konkursním řízení zástavní právo nezaniklo“; že „uvedené nemovitosti nebyly zařazeny do konkursní podstaty, neboť se vycházelo z toho, že nejsou ve vlastnictví dlužníka“; že „zástavní právo bylo zřízeno ke dni 25.9.1995 v souladu s tehdy platnými právními předpisy“; že „katastrálním zákonem předpokládané údaje předmětná zástavní smlouva obsahuje a není ani patrno, že by katastrální úřad účastníky k odstranění nedostatku vyzýval“; že „návrhu na vklad bylo vyhověno“; dále že „zástavní právo zajišťovalo pohledávku obchodního styku“; že „tehdy platný obchodní zákoník v ustanovení §299 odst. 2 uváděl, že zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu a, stanoví-li to smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu jiným vhodným způsobem“; že „ani to tedy nezpůsobovalo neplatnost“; že „zástavní právo platně vzniklo, nyní svědčí žalovanému a nezaniklo žádným z důvodů v zákoně uvedených“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.4.2006, č. j. 10 Co 187/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „soud prvního stupně se správně v dané souvislosti zabýval především posouzením, zda došlo k platnému uzavření zástavní smlouvy, a pokud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne 6.9.1995 je platná, když tuto otázku řešil soud prvého stupně jako otázku předběžnou, související s existencí zástavního práva a na podrobné odůvodnění lze odkázat“; že „smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a došlo tedy k platnému vzniku zástavního práva“; že „promlčením zajištěné pohledávky nezaniká zástavní právo, které nezaniká ani zánikem dlužníka“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „zástavní smlouva neobsahuje přesnou a podrobnou úpravu podmínek prodeje zástavy, obchází zákon, je s ním tedy v rozporu, a proto je neplatná“; že „zástavní smlouva dávala zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji nemovitosti (neurčitě vymezeným způsobem), čímž také obcházela zákon“; že „zánikem dlužníka – společnosti VHC-statek B., s.r.o., na kterého byl prohlášen konkurs a který byl po splnění rozvrhového usnesení ze zákona zrušen, a to bez nástupce, došlo i k zániku dluhu této společnosti ze smlouvy o úvěru, a tím i k zániku zástavního práva (§170 odst. 1 písm. a) obč. zák.)“; že odvolací soud „neopřel své závěry o žádné zákonné ustanovení“ a „odmítl se zabývat jednotlivými důvody, pro které je podle žalobkyně zástavní smlouva neplatná“; že „odvolací soud všechny její argumenty, podložené podrobnou právní analýzou, zcela ignoroval“ a „ignoroval rovněž ustálenou judikaturu, na kterou poukazovala“; že „odvolací soud se s poukazem na ustanovení §170 obč. zák. zabýval pouze otázkou, zda nedošlo k zániku zástavního práva ve smyslu tohoto ustanovení“ a „bez uvedení důvodů převzal názor soudu prvního stupně“; že „závěr odvolacího soudu, že v případě, bylo-li zástavní právo zapsáno do katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb., v tehdy platném znění, vzniklo platně, je názor chybný, nemající v citovaném zákoně žádnou oporu“; že „vzhledem k tomu, že katastrální úřad nezkoumá platnost smlouvy jako celku, může dojít k tomu, že byl povolen vklad do katastru na základě absolutně neplatné smlouvy, což se právě v daném případě stalo“; že „odvolací soud nevzal v úvahu neurčité vymezení nemovitostí, na které se má zástavní právo vztahovat, nevymezení pohledávky, která měla být zástavním právem zajištěna, neurčité vymezení způsobů, kterými měl být zástavní věřitel oprávněn prodat zástavu, jakož i další okolnosti uváděné v žalobě a v odvolání“; že „rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem, které odmítl v dané věci aplikovat, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž odlišně od závěrů jiných odvolacích soudů v obdobných věcech“; že „z předmětné zástavní smlouvy je zřejmé, že jde o neplatný právní úkon, proto ani zástavní právo nemohlo platně vzniknout“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná uvedla, že „v dané věci není dovolání přípustné“ a že „soud prvního stupně rozhodl věcně správně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně v dovolání namítá, že „závěr odvolacího soudu, že v případě, bylo-li zástavní právo zapsáno do katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb., v tehdy platném znění, vzniklo platně, je názor chybný, nemající v citovaném zákoně žádnou oporu“; že „vzhledem k tomu, že katastrální úřad nezkoumá platnost smlouvy jako celku, může dojít k tomu, že byl povolen vklad do katastru na základě absolutně neplatné smlouvy, což se právě v daném případě stalo“; že „odvolací soud nevzal v úvahu neurčité vymezení nemovitostí, na které se má zástavní právo vztahovat, nevymezení pohledávky, která měla být zástavním právem zajištěna, neurčité vymezení způsobů, kterými měl být zástavní věřitel oprávněn prodat zástavu, jakož i další okolnosti uváděné v žalobě a v odvolání“.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobkyně - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 6.9.1995 je z hlediska označení předmětu zástavy právním úkonem určitým, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně v dovolání také namítá že „zánikem dlužníka – společnosti VHC - statek B., s.r.o., na kterého byl prohlášen konkurs a který byl po splnění rozvrhového usnesení ze zákona zrušen, a to bez nástupce, došlo i k zániku dluhu této společnosti ze smlouvy o úvěru, a tím i k zániku zástavního práva (§170 odst. 1 písm. a) obč. zák.)“; že „odvolací soud se, s poukazem na ustanovení §170 obč. zák. zabýval pouze otázkou, zda nedošlo k zániku zástavního práva ve smyslu tohoto ustanovení“ a „bez uvedení důvodů převzal názor soudu prvního stupně“.
V daném případě soudy při posouzení otázky, zda zaniká zástavní právo, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 2007). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že „zástavní smlouva neobsahuje přesnou a podrobnou úpravu podmínek prodeje zástavy, obchází zákon, je s ním tedy v rozporu, a proto je neplatná“; že „zástavní smlouva dávala zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji nemovitosti (neurčitě vymezeným způsobem), čímž také obcházela zákon“.
Vzhledem k tomu, že ani eventuální „nedostatečná přesnost a podrobnost“ ujednání o podmínkách prodeje zástavy nemůže, s ohledem na vymezení podstatných náležitostí zástavní smlouvy (srov. shora citované ustanovení §151b odst. 4 občanského zákoníku), vést k závěru, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, nelze ani z hlediska této právní otázky dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z vylíčení zbývajících důvodů dovolání je pak zřejmé, že žalobkyně též namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], případně, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu