ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2779.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2779/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. m. O. – Městského obvodu M. O. a P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o 60.512,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 106/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2005 č.j. 16 Co 320/2005-105, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.12.2005, č.j. 16 Co 320/2005-105, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.2.2005 č.j. 26 C 106/2004-66 v odstavci I. výroku, jímž byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci „částku 21.436,- Kč s příslušenstvím“, a v odstavci II. výroku, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“ a že „dovolací důvod spatřuje dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže zdůrazňuje, že ačkoliv byl zaměstnavatel informován o pracovních podmínkách žalovaného a o způsobu uložení svěřených předmětů, byla „jeho opatření přijatá k zajištění bezpečnosti věcí svěřených žalovanému naprosto neodpovídající a nedostačující“, a žalovaný tak byl nucen „sám vyhodnocovat rizika jednotlivých způsobů uložení“ svěřených předmětů a „zvolit tu z nevyhovujících variant, kterou považoval za bezpečnější“. Dovolatel současně, na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že v daném případě identifikace svěřených předmětů v osobní kartě byla provedena dostatečně určitým způsobem, že „žalovanému se nepodařilo zprostit odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů“, neboť „si počínal lehkomyslně a vědomě nezabezpečil kvalifikovaným způsobem svěřené věci před odcizením, i když tuto možnost měl“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „v osobní kartě chybí jakékoliv označení zaměstnavatele, od něhož měly být svěřené věci převzaty“, že „ztráta svěřených předmětů vznikla bez jeho zavinění v důsledku poměrů panujících u zaměstnavatele“, když „materiální vybavení a režim na pracovišti žalovanému zcela znemožnily odpovídající zabezpečení svěřených předmětů“ a „možnost alternativního uložení svěřených věcí“, nabízenou ze strany nadřízeného Ing. A. považoval za nedostatečnou; a dále, že „bylo doloženo, že kromě žalovaného se svěřenými předměty mohly disponovat i jiné osoby než sám žalovaný“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Žalovaný dále namítá, že „zmíněné okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného neměly být odvolacím soudem hodnoceny pouze jako důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §183 zák. práce při uplatnění moderačního práva soudu“, ale „měly být posouzeny jako okolnosti zprošťující žalovaného odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů“. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc („že nebyly splněny podmínky pro vznik jeho odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů“), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť „případný výkon rozhodnutí na peněžité plnění přiznané napadeným rozhodnutím považuje za předčasný“.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá také „v bodě III. výroku“ vyplývá, že žalovaný podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu