ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2804.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2804/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) V. M., 2) E. P., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 3/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2006, č. j. 11 Co 811/2005-125, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 29.8.2003 (doplněnou podáním ze dne 24.1.2005) se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou M. M., zemřelé,“ (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedla, že „listina pořízená zůstavitelkou, tj. její matkou, dne 25.6.1993 o jejím vydědění je neplatná“; že „popírá, že by existovaly důvody pro její vydědění tak, jak byly popsány v listině o vydědění“; že „zdravotní stav matky, tak jak byl popsán v listině o vydědění, je nepravdivý“; že „poté, co ji opustil manžel, se dostala do velmi obtížné finanční situace“, a proto „jezdila za matkou méně“; že „matce pomáhala žalovaná 2), která za matkou každý den chodila a nosila jí jídlo“; že „matka byla při sepisování listiny o vydědění zmanipulovaná“; že „si s matkou asi dvakrát měsíčně telefonovala“; že „o tom, že matka zemřela, jí neřekl ani žalovaný 1), tj. její syn, ani personál domova důchodců“; že „o matčině smrti i jejím pohřbu se dozvěděla náhodou“.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 12.7.2005, č.j. 3 C 3/2004-100, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 14.320,50 Kč a „státu“, na účet Okresního soudu Plzeň – sever, na náhradě nákladů řízení jím zálohovaných 256,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná 2) nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka zanechala závěť a listinu o vydědění ze dne 25.6.1993“; že „v závěti zůstavitelka ustanovila dědicem veškerého majetku svého vnuka V. M. [žalovaného 1)]“; že „listinou o vydědění zůstavitelka vydědila své jediné dítě (žalobkyni) a jako důvod vydědění uvedla, že jí žalobkyně v nemoci a ve stáří od doby, kdy ztratila úplně zrak, tedy od roku 1989, neposkytla vůbec žádnou pomoc a neprojevila o ni vůbec zájem, nenavštívila ji a ona tak zůstala odkázána na pomoc cizích lidí“; že „zůstavitelka částečně změnila závěť pozdější závětí z 6.6.1996, sepsanou formou notářského zápisu, v níž ustanovila dědičkou ½ pozemku parcely č. 189 v katastrálním území L. E. P. [žalovaná 2)]“; že „závěti i listina o vydědění splňují zákonné požadavky na tyto listiny kladené a nebyly žalobkyní zpochybněny“; že „usnesením z 29.7.2003, č.j. 11 D 483/2002-67, byla žalobkyně odkázána na podání soudní žaloby na určení svého dědického práva“; že „zůstavitelka v rozhodné době pro svoje stáří a nemoc pomoc své dcery potřebovala, ta ji však matce neposkytovala“; že „až do roku 1989 byly vzájemné vztahy mezi zůstavitelkou a její dcerou dobré“; že „v roce 1989 vytkla zůstavitelka žalobkyni, že jezdí po táborech a nevěnuje se rodině a jí, což mělo za následek omezení návštěv ze strany žalobkyně (od té doby ji navštívila asi třikrát)“; že „žalobkyně zůstala se svým tvrzením, že svoji matku nemohla navštěvovat z finančních důvodů a pro špatné dopravní spojení, zcela osamocena“; že „za projev opravdového zájmu nelze považovat občasný telefonát, popřípadě návštěvu jednou za rok“; že „žalobkyně neprojevovala o svoji matku takový zájem, který by jako dcera projevovat měla“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21.2.2006, č.j. 11 Co 811/2005-125, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení státu, potvrdil; výrok o náhradě nákladů řízení státu změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit „státu“ na účet Okresního soudu Plzeň – sever 128,- Kč; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.112,30 Kč k rukám jeho zástupce advokáta, a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá „žádný z nich“ právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „v řešené věci nemá vůbec žádné pochybnosti, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je správné a netrpí nějakou vadou“; že se „zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že „oba důvody vydědění žalobkyně zůstavitelkou jsou naplněny“; že „žalobkyně přenechala starost o matku, které bylo v roce 1990 již 83 let, na příbuzných vzdálenějších či dokonce osobách cizích, aniž by takto zajištěná pomoc byla důsledkem jakékoli její iniciativy“; že „je to dáno tím, že sama opravdový zájem o zůstavitelku neprojevovala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „otázku, zda potomek projevoval o zůstavitele opravdový zájem, je třeba posoudit i s přihlédnutím k tomu, zda potomek měl možnost o zůstavitele zájem projevovat, resp. zda mu v projevování zájmu nebránily závažné důvody ležící na jeho straně (např. finanční důvody)“; že „neměla peníze na to, aby mohla za matkou dojíždět“; že „po rozchodu s manželem ztratila možnost jezdit za matkou autem“; že „tím se příjezd k matce stal nemožný jak z hlediska způsobu dopravy, tak z hlediska finančního“; že „matka se za ní nechtěla přestěhovat“; že „není pravda, že by v roce 1993 byla matka trvale odkázána na pobyt v jedné místnosti domku“; že „podle jejího názoru zpochybnění, resp. nepravdivost jedné části listiny (toho, že matka od roku 1989 oslepla), nutně vede k tomu, že přestává být pravdivá i další navazující část listiny, což způsobuje neplatnost závěti“; že „okolnosti celého případu, zejména to, že žalovaný 1), který je jejím synem, se s ní vůbec nestýká, odůvodňovaly, aby soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [že „neměla peníze na to, aby mohla za matkou dojíždět“; že „po rozchodu s manželem ztratila možnost jezdit za matkou autem“; že „tím se příjezd k matce stal nemožný jak z hlediska způsobu dopravy, tak z hlediska finančního“; že „matka se za ní nechtěla přestěhovat“; že „není pravda, že by v roce 1993 byla matka trvale odkázána na pobyt v jedné místnosti domku“; že „zpochybnění, resp. nepravdivost jedné části listiny (toho, že matka od roku 1989 oslepla), nutně vede k tomu, že přestává být pravdivá i další navazující část listiny]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [neplatnost sporné listiny o vydědění]. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu