ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2858.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2858/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátem, proti žalované N. J. H., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o uložení povinnosti přidělovat práci a o 30.980,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 714/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2006 č.j. 7 Co 579/2006-150, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.12.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, která u ní pracuje jako zdravotní sestra, v době od 1.12.2004 \"bez omluvy přestala docházet do práce a neodpracovala předepsané směny na oddělení LDN, kam byla nově zařazena\", čímž porušila zvlášť hrubým způsobem pracovní kázeň.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 21.12.2004 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby bylo žalované uloženo přidělovat jí práci \"v souladu se sjednaným druhem práce zdravotní sestra se specializací dle oboustranně dohodnuté náplně práce ze dne 17.2.2000\" a zaplatit jí náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru \"za dva měsíce\" ve výši 30.980,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1985 (správně ze dne 9.7.1985), v níž bylo \"jako druh práce uvedeno: zdravotní sestra\", že dne 29.11.1991 \"byla uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy, kterou byl snížen její úvazek\", že \"od 1.9.1997 byl pracovní úvazek opět změněn na 100% úvazek a došlo ke zpětnému zařazení žalobkyně (s jejím souhlasem) jako sestry u lůžka\". Poté, co žalobkyně absolvovala \"pomaturitní specializační studium ARIP (anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče), došlo ode dne 17.2.2000 \"k další změně pracovní smlouvy, přičemž tentokrát již nikoli na základě samostatné dohody o změně pracovní smlouvy jako v předchozím případě, ale tzv. konkludentním způsobem\"; žalobkyně byla totiž po \"absolvování závěrečných zkoušek studia ARIP zařazena na práci všeobecné sestry se specializací\" a tuto práci vykonávala \"v souladu se svou pracovní náplní tak, jak byla tato pracovní náplň zachycena písemně v popisu pracovní náplně ze dne 17.2.2000\", o čemž svědčí mimo jiné platový výměr ze dne 1.7.2004. Poté, co jí žalovaná vytknula, že se žalobkyně měla dopustit porušení pracovní kázně \"údajným neadekvátním chováním a slovním útokem na podřízenou kolegyni ve směně\", žalovaná rozhodla, že žalobkyně má nastoupit \"jako zdravotní sestra na LDN\"; žalobkyně takové pracovní zařazení odmítla. Žalobkyně má za to, že na práci \"zdravotní sestry na LDN\" byla zařazena v rozporu s \"konkludentně\" sjednaným druhem práce \"zdravotní sestra se specializací\" a že se nedopustila porušení pracovní kázně tím, že novou práci odmítla vykonávat.
Žalovaná potvrdila, že žalobkyně u ní pracovala od 1.8.1985 na základě pracovní smlouvy ze dne 9.7.1985 jako \"zdravotní sestra\". Po uzavření pracovní smlouvy sjednaný druh práce nebyl změněn; žalovaná \"pracuje s týmem zdravotních sester, které podle potřeby mohou být přeřazovány z jednoho oddělení na jiné\", a všechny sestry mají \"sjednán v pracovní smlouvě jeden druh práce - zdravotní sestra\". Protože práce na jednotlivých odděleních se mohou lišit podle pracovní náročnosti, je rozlišeno jejich odměňování odpovídajícím zařazením do platových tříd.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 19.12.2005 č.j. 4 C 714/2004-116 žalobu zamítl a rozhodl, že \"žalovaná nemá\" právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že druh práce sjednaný v pracovní smlouvě \"vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat\", a že je tedy důležité, \"jak úzce či naopak široce je druh práce vymezen\", neboť to má \"zásadní vliv na budoucí dispoziční právo zaměstnavatele při určování pracovních úkolů zaměstnanci\", a co přisvědčil žalobkyni v tom, že ke změně v pracovní smlouvě sjednaného druhu práce může \"dojít konkludentním způsobem\", soud prvního stupně dospěl k závěru, že v pracovní smlouvě ze dne 9.7.1985 byl dohodnut druh práce \"zdravotní sestra\" a že později ke změně sjednaného druhu práce nedošlo. I když žalobkyně dalším vzděláním získala \"specializaci v úseku práce anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče\" a i když žalovaná \"následně této specializace žalobkyně využívala, neboť jí přidělovala práce tuto specializaci vyžadující\", nelze dovodit ani konkludentně uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ve sjednaném druhu práce jen \"ze skutečnosti, že žalovaná žalobkyni přidělovala práci vyžadující předmětnou specializaci, žalobkyně s takovým postupem souhlasila a práci vykonávala a že v souvislosti se získáním specializace byla žalobkyně přeřazena do vyšší platové třídy\", když \"není sporu o tom, že žalovaná se nijak nezavázala přidělovat žalobkyni pouze práci vyžadující tuto specializaci a taková povinnost žalované není ničím založena\". Žalobkyně tedy \"bezdůvodně nekonala novou práci zdravotní sestry na LDN\", neomluveným nedostavením se do práce \"po několik dnů\" zvlášť hrubým způsobem porušila pracovní kázeň a žalovaná s ní okamžitě zrušila pracovní poměr v souladu s ustanovením §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.4.2006 č.j. 7 Co 579/2006-150 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.080,- Kč k rukám advokáta. Poté, co odmítl žalobkyní uplatněnou námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. V. C. a přísedícího J. N., odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nedošlo ke tvrzené změně sjednaného druhu práce na práci \"zdravotní sestra se specializací\" a že žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, když po přeřazení na práci na jiné oddělení bezdůvodně odmítla konat takovou práci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to formou elektronického podání se zaručeným elektronickým podpisem (založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaným akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb), který s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 319/2005 nedoplnila písemným podáním shodného znění. V dovolání namítá, že žalobkyně - jak bylo dokazováním zjištěno - \"fakticky vykonávala jiný druh práce, než který byl uveden v pracovní smlouvě\", zaměstnavatel jí přiděloval \"takový jiný druh práce\", zaměstnavatel \"v řadě pracovněprávních dokumentů jím vyhotovených označoval takový jiný druh práce\", a dovozuje, že tím došlo ke \"konkludentní změně druhu práce\". Žalobkyně dále soudům vytýká, že rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedly všechny navržené důkazy (zejména výslech hlavní sestry H.) a že provedené důkazy \"nesprávně zhodnotily\". Žalobkyně současně upozorňuje na \"procesní pochybení\", k nimž došlo za řízení před soudem prvního stupně, na něž upozornila i odvolací soud, a odvolacímu soudu vytýká, že tato pochybení \"nezkoumal a v rámci odvolacího řízení nezohlednil\". Žalobkyně přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., za zásadní po právní stránce považuje otázky, zda \"v daném případě byla sjednána změna původního druhu práce uvedeného v pracovní smlouvě, a to tak, že jako druh práce byl v průběhu trvání pracovního poměru konkludentně sjednán jiný druh práce zdravotní sestra se specializací namísto původně dohodnutého druhu práce zdravotní sestra\", a zda \"faktický výkon jiného druhu práce, než-li je druh práce uvedený v pracovní smlouvě, přidělování takového jiného druhu práce zaměstnavatelem, odměňování zaměstnavatele za výkon takového jiného druhu práce a označování takového jiného druhu práce v řadě pracovněprávních dokumentů vyhotovených zaměstnavatelem lze považovat za konkludentní změnu druhu práce či nikoli, a to i v situaci, kdy u jiných zaměstnanců v analogických případech při sjednání písemných dohod o změně pracovních smluv zaměstnavatel použil označení stejného druhu práce, který byl uveden v původní pracovní smlouvě\", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejprve zabýval tím, zda má být v projednávané věci přihlédnuto k dovolání, které žalobkyně učinila v elektronické podobě, aniž by je do tří dnů doplnila písemným podáním shodného znění.
Dovolání nebo jiné podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem (srov. §42 odst.1 věta první o.s.ř.). Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění; k těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (srov. §42 odst.3 věta první a druhá o.s.ř.).
V elektronické podobě je možné učinit podání podle právní úpravy účinné od 1.10.2000. Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), který v Části páté, §24 změnil ustanovení §42 odst.1 občanského soudního řádu tak, že umožnil činit podání mimo jiné \"v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů\"; elektronickým podpisem se tu rozuměl zaručený elektronický podpis, který umožňuje mimo jiné ověřit, že podání skutečně podepsal ten, kdo je učinil (srov. též §11 zákona o elektronickém podpisu). Zákonem č. 226/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), byla s účinností ode dne 1.7.2002 v ustanovení §42 odst. 1 občanského soudního řádu zrušena slova \"podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů\" a v ustanovení §42 odst.3 občanského soudního za slova \"učiněno telefaxem\" vložena slova \"nebo v elektronické podobě\"; tyto změny, kterými byla ustanovení §42 odst.1 a 3 občanského soudního řádu uvedena do současné (nyní platné) podoby, ve svých důsledcích znamenaly, že podání učiněné v elektronické podobě sice nemusí být podepsáno zaručeným elektronickým podpisem (tedy že postačuje i \"obyčejný\" elektronický podpis), že však je - má-li k němu soud přihlížet - třeba, aby bylo ve lhůtě 3 dnů doplněno písemným podáním shodného znění. Ve prospěch názoru, že změny v ustanoveních §42 odst.1 a 3 občanského soudního řádu provedené s účinností od 1.7.2002 směřovaly pouze \"k rozšíření komunikace se soudní mocí na možnost učinit podání v elektronické podobě i bez zaručeného elektronického podpisu\", aniž by \"negovaly použití zaručeného elektronického podpisu jako institutu rovnocenného písemnému vlastnoručnímu podpisu\", nelze úspěšně argumentovat ani obsahem důvodové zprávy k tomuto zákonu, podle které tím sledovaly \"promítnutí koncepce elektronického způsobu komunikace zakotvené v zákonu o elektronickém podpisu\" do trestního a daňového řízení; předmětem úpravy vládního návrhu zákona, k němuž byla důvodová zpráva koncipována, totiž vůbec nebyly změny v občanském soudním řádu (změny ve znění ustanovení §42 odst.1 a 3 občanského soudního řádu byly navrženy až při projednávání návrhu zákona v Parlamentu České republiky), navíc \"promítnutí koncepce elektronického způsobu komunikace zakotvené v zákonu o elektronickém podpisu\" do procesních předpisů nemusí nutně znamenat, že by mělo dojít k zachování použitelnosti \"zaručeného elektronického podpisu jako institutu rovnocenného písemnému vlastnoručnímu podpisu\" v \"každém případě a za jakoukoliv cenu\". V této souvislosti nelze nepřihlédnout k tomu, že právní úprava podání činěných v elektronické podobě, účinná v době od 1.10.2000 do 30.6.2002, účastníku občanského soudního řízení neumožňovala, aby vždy splnil to, co mu zákon (nebo soud) jinak ukládá splnit (jako jeho procesní povinnost) spolu s učiněním podání, například připojit k žalobě nebo k vyjádření k žalobě listinné důkazy, jichž se dovolává, zaplatit v kolcích soudní poplatek splatný podáním žaloby, odvolání, dovolání nebo jiného podání apod.; povinnosti v procesních předpisech totiž nelze vymezovat zákonem a ani jeho výkladem tak, že se jejich splnění ze strany adresáta ukazovalo nemožným, a aby tedy uskutečnění procesního práva současně ve svých důsledcích vždy (nutně) znamenalo porušení (nedodržení) procesních povinností. Na základě současné (nyní platné) právní úpravy tedy nelze úspěšně dovozovat, že by soud neměl přihlížet k podání učiněnému elektronicky, které nebylo doplněno ve lhůtě tří dnů předložením písemného podání shodného znění, jestliže bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem.
Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. Čl. 1 odst.1 Ústavy). Vyplývá z toho mimo jiné, že na svých právech nemůže být poškozen ten, kdo se na soud nebo jiný orgán veřejné moci obrací postupem, který vychází z důvěry v rozhodnutí vrcholného orgánu ochrany ústavnosti nebo vrcholného soudního orgánu.
Žalobkyně v projednávané věci své dovolání podepsané zaručeným elektronickým podpisem nedoplnila předložením písemného podání shodného znění ve lhůtě tří dnů (a tím tuto lhůtu neodvratně zmeškala), protože vycházela - jak je zřejmé z obsahu dovolání – z nálezu Ústavního soudu ze dne 24.4.2006 sp. zn. IV ÚS 319/2005, v němž byl vyjádřen názor, podle kterého \"povinnost stěžovatele uvedená v §42 odst.3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení §11 odst.1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů\". I když jde o právní názor zjevně chybný a účelový, Nejvyšší soud České republiky - v zájmu zachování procesních práv dovolatelky učiněných v důvěru v uvedené rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti - k dovolání žalobkyně při rozhodování této věci přihlédl a postupoval stejně, jako kdyby bylo učiněno zákonu odpovídající formou.
Po rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaná O. n. J. H., příspěvková organizace, byla rozhodnutím svého zřizovatele J. k. ze dne 17.4.2006 ke dni 1.1.2007 zrušena a vymazána z obchodního rejstříku a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6.11.2007 č.j. 21 Cdo 2858/2007-176 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s N. J. H.,. Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalované.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen \"zákoník práce nebo \"zák. práce\"). Kromě těchto tzv. podstatných náležitostí lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem (§29 odst. 2 zák. práce); takovým dalším ujednáním, které může být obsaženo v pracovní smlouvě, je například sjednání zkušební doby, mzdových nebo platových podmínek nebo sjednání doby trvání pracovního poměru (srov. §30 odst. 1 zák. práce).
Zákoník práce blíže nepředepisuje, jak by měl být druh práce sjednaný v pracovní smlouvě vymezen. V právní teorii a soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že při určení druhu práce v pracovní smlouvě se projevuje smluvní volnost účastníků; druh práce může být sjednán (ve vztahu k možnému okruhu pracovních činností) v užší nebo širší podobě, kdyby byl však dohodnut tak široce, že by to zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě; pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Není tedy možné zaměňovat sjednaný druh práce, který může být změněn jen dohodou účastníků pracovního poměru, a pracovní náplň, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat.
Podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce lze sjednaný obsah pracovní smlouvy změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i její změnu.
Dohoda o změně pracovní smlouvy podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce). Protože nedostatek předepsané písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §244 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o změně pracovní smlouvy platně sjednána i ústně; dohoda může být uzavřena jednáním nebo opomenutím, projev vůle směřující k uzavření této dohody se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit (konkludentně).
Z uvedeného soudy v projednávané věci vycházely a v souladu se zákonem mimo jiné dovodily, že (nové) určení pracovní náplně v rámci sjednaného druhu práce nepředstavuje (nemůže představovat) změnu pracovní smlouvy v ujednání o druhu práce, na který byl zaměstnanec přijat. Žalobkyně - jak vyplývá z obsahu jejího dovolání - právní názor soudů nezpochybňuje. I když rozsudek odvolacího soudu napadala mimo jiné z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, na nichž je rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) založen, a postup odvolacího soudu, který podle jejího názoru \"nezkoumal a v rámci odvolacího řízení nezohlednil\" procesní pochybení soudu prvního stupně. Podstatou námitek žalobkyně je její nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, skutková zjištění soudů považuje za chybná a neúplná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že mezi účastnicemi byl konkludentně sjednán jiný (odlišný) druh práce než na který byla žalobkyně podle pracovní smlouvy ze dne 9.7.1985 přijata. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jakož i z pohledu žalobkyní namítaných procesních vad, však dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že řízení před soudy je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu