ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2933.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2933/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované J. n., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 107/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006, č.j. 16 Co 90/2006-513, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006, č.j. 16 Co 90/2006-513, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12.12.2003, č.j. 3 C 107/99-369, ve znění usnesení ze dne 9.7.2004, č.j. 3 C 107/99-421, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalované ze dne 17.3.1999 doručeným žalobci dne 24.3.1999 je neplatné), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl stejně jako ve svých dvou předchozích rozsudcích [ze dne 17.10.2001, č.j. 3 C 107/99-136, a ze dne 2.8.2000, č.j. 3 C 107/99-61, které byly odvolacím soudem zrušeny (všemi třemi rozsudky žalobě vyhověl)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Právní otázku, zda porušení povinností vyplývajících z postavení prokuristy v obchodní společnosti může být porušením pracovní kázně a důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, vyřešil Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) již ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku vydaném v této věci dne 17.1.2006, č.j. 21 Cdo 894/2005-486 (tak, že „vykonává- li fyzická osoba, která je zároveň zaměstnancem i prokuristou téže společnosti, úkony, jež vyplývají z jejího obchodněprávního vztahu jako prokuristy společnosti, nemůže být tato její činnost zároveň poměřována z hlediska povinností vyplývajících ze vztahů pracovněprávních“), a na svém právním názoru, který nadále považuje za správný, nemá důvod cokoliv měnit; uvedený názor je konformní i s právním závěrem, který v obdobné věci přijal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 13.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 525/2005, uveřejněném pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, podle něhož pro posouzení, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň, nemá právní význam případné zjištění, že své povinnosti porušil jako prokurista. Jestliže tedy odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – „žalobce smlouvy o úplatném postoupení pohledávek mohl uzavřít a také je uzavřel jako prokurista, nikoli při výkonu funkce správce nemocnice, proto jednáním vytýkaným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru nemohl pracovní kázeň porušit“, rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu v této věci a s ustálenou judikaturou.
Namítá-li dovolatelka, že závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušovacím rozsudku je nesprávný (z důvodů, které v dovolání obšírně rozvádí), polemizuje-li se závěry soudů a provádí-li zároveň jiné hodnocení důkazů, z nichž dovozuje svůj vlastní právní názor na věc (zejména na „porušení pracovněprávních povinností mimo vlastní výkon pracovních činností“, a na „povahu prokury jakožto zmocnění sui generis a její slučitelnost s pracovněprávním poměrem“), vyjadřuje tím nesouhlas s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i dovolacího soudu); dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2001, sp. zn. 21 Cdo 1628/2000, přehlíží, že ve zmíněném rozsudku – i když byla rovněž posuzována správnost vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy [ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] a její vyhodnocení - vycházely soudy z jiného skutkového stavu než v projednávané věci (skutková východiska byla rozdílná); nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že žalobce smlouvy uzavíral jménem žalované na základě zmocnění prokuristy, a tvrdí-li až v dovolání, že „žalobce při podpisu předmětných smluv nemohl jednat a nejednal jménem dovolatelky na základě udělené prokury“, ale že „žalobce při podpisu předmětných smluv o postoupení pohledávek jednal jménem dovolatelky buď na základě pověření vedení ekonomiky podniku, nebo jednal mimo rámec jakéhokoliv pověření, resp. jak mimo rámec pověření, tak mimo rámec prokury“, nezpochybňuje v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Nehledě k tomu, že dovolatelka v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání uplatňuje nové skutečnosti ve věci samé (v řízení dosud nebylo sporu o tom, že žalobce smlouvy ze dne 19.2.1999 uzavřel jako prokurista), skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nemohou být ani námitky žalované, že řízení bylo zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které spatřuje v tom, že nebylo postupováno v souladu s obecnými principy soudního řízení formulovanými v ustanoveních §1 - §6 o.s.ř., a které v dovolání blíže konkretizuje (tak, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s principem předvídatelnosti“, neboť „nedostala prostor vyjádřit se k argumentaci, k překvapivým a novým právním závěrům dovolacího soudu“, že „výrok napadeného rozhodnutí odvolací soud řádně neodůvodnil, přičemž stejnou vadu vykazuje i rozhodnutí dovolacího soudu“, a v interpretacích hmotněprávních norem spatřuje „znaky neakceptovatelného právního formalismu“), jimiž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují výše uvedené námitky dovolatelky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, neboť na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení této věci vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že dovolatelka přesto správnost tohoto závěru odvolacího soudu zpochybňuje a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti němu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu v Jeseníku“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
Žalovaná podává dovolání - jak výslovně uvádí – také „do výroku II.a III.“ rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a (původního) dovolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu